30 Cdo 3294/2025

Plný text

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 901/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 229 754,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 17/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č. j. 69 Co 202/2025-61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

2. Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 C 17/2025-39, žalobu zcela zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Otázka vztahu příčinné souvislosti mezi výše zmíněnými nezákonnými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze a vznikem škody představované náklady exekuce, které byl žalobce nucen pro nesplnění povinnosti, jež pro něj z posléze zrušených rozsudků vyplývala, zaplatit, tedy otázka, která dle žalobcova názoru dosud nebyla dovolacím soudem řešena, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

8. Nejvyšší soud především připomíná, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je v obecné rovině otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, a ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). Příčinná souvislost je přitom dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, a dále nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020). K přerušení příčinné souvislosti pak dochází tehdy, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li však původní škodní událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Pro závěr o naplnění podmínky příčinné souvislosti je tedy stěžejní, aby se rozhodující skutečnost, v níž poškozený spatřuje porušení právní povinnosti, jevila jako nevyhnutelná příčina toho, že vzniklá újma (následek) nastala jím prezentovaným způsobem v daném čase a místě, respektive, že vůbec nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1567/2025, nebo ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2584/2025).

9. V části dovolání, v níž je zpochybňován závěr odvolacího soudu (přijatý akceptací stejného závěru soudu prvního stupně) o absenci vztahu příčinné souvislosti založený na zjištění existence jiného (nezrušeného) vykonatelného soudního rozhodnutí, které žalobci tutéž jím dobrovolně nesplněnou povinnost, která byla v předmětné exekuci vymožena, ukládalo (tedy rozhodnutí, jež bylo pro založení překážky věci rozhodnuté důvodem pro zrušení pozdějších rozhodnutí, která v řešeném případě sloužila za exekuční titul – viz bod 9 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, ve spojení s bodem 9 odůvodnění napadeného rozsudku), přitom žalobce kritizuje závěr, který není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů. Nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

10. Kromě toho z judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, že pokud povinný řádně a včas nesplnil povinnost uloženou pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, pak vznik jeho povinnosti hradit náklady exekuce vedené za účelem vymožení této povinnosti nastal výhradně z důvodu řádného nesplnění uložené a posléze exekučně vymožené povinnosti, nikoliv proto, že byl příslušný exekuční titul po skončení exekuce zrušen. Jestliže v době nařízení exekuce existuje pravomocný a vykonatelný exekuční titul ukládající žalobci povinnost k plnění, kterou dobrovolně a včas nesplní, a to aniž by současně docílil vydání rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti exekučního titulu, umožní tím totiž žalobce oprávněnému přistoupit k vymáhání v té době přiznaných práv prostřednictvím exekuce, přičemž právě v důsledku tohoto úmyslného opomenutí vzniká žalobci skutečná škoda spočívající v nákladech exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3450/2015, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1407/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 3250/19, a ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1636/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2655/20, jakož i v těchto rozhodnutích uvedenou prejudikaturu). Svým závěrem o tom, že vznik škody, jejíž náhrady se žalobce domáhá, byl zapříčiněn žalobcovým rozhodnutím nerespektovat pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudů, se tudíž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu současně neodchýlil.

11. Poukázal-li žalobce v dovolání rovněž na to, že pokud by exekučním titulem bylo dříve vydané (nezrušené) rozhodnutí, žalobci by žádné další náklady spojené s vymáháním jeho povinnosti nevznikly, jedná se o skutečnost uplatněnou poprvé až v podaném dovolání, a tedy v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

12. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2026

Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu