Plný text
30 Cdo 3534/2023-1181
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. Q., zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Města Planá, se sídlem v Plané, náměstí Svobody 1, zastoupeného Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Kovářská 549/12, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 170/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2023, č. j. 13 Co 350/2022-1094, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2023, č. j. 13 Co 350/2022-1094, v části výroku II, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 C 170/2017-957, jímž byla uložena povinnost žalované zaplatit žalobci náhradu za nemožnost užívat nemovitost co do částky 3 829 890 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 C 170/2017-957, v části výroku I, kterou byla uložena povinnost žalované zaplatit žalobci náhradu za nemožnost užívat nemovitost v rozsahu částky 3 829 890 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky v celkové výši 5 492 429 Kč s příslušenstvím (sestávající z částky 36 179 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem Městského úřadu Planá, odboru výstavby a územního plánování - dále jen „Stavební úřad Planá“, z důvodu nezbytně vynaložených nákladů na právní služby, částky 5 400 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nemožnost užívat stavbu po dobu tří let od 1. 1. 2014 do 1. 1. 2017 a částky 56 250 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu průtahy ve správním řízení za období tří let počínaje od ledna 2014) z titulu nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu Stavebního úřadu Planá, v řízeních ve věci stavebních úprav a užívání stavby č. p. XY na pozemku st. parc. č. XY v katastrálním území XY, okres XY.
2. Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 C 170/2017-957, uložil žalované zaplatit žalobci částku 36 179 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 21. 7. 2016 do zaplacení, částku 4 464 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 26. 4. 2016 do zaplacení a částku 56 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 21. 7. 2016 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 936 000 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III), ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV) a žalované uložil povinnost zaplatit náhradu státem zálohovaných nákladů řízení (výrok V).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 2. 12. 2013 ke Stavebnímu úřadu Planá žádost o vydání kolaudačního souhlasu k úpravě a opravě střechy, a že ohledně tohoto řízení byl kolaudační souhlas vydán až dne 13. 10. 2014, a to z důvodu nezákonných průtahů ze strany Stavebního úřadu Planá. Měl za prokázané, že Stavební úřad Planá pod sp. zn. VÚP 1556/2014/ŠÚ zahájil řízení o odstranění stavby č. p. XY (vnitřní úpravy stavby č. p. XY na pozemku parc. č. XY), rozhodnutím ze dne 20. 1. 2014, č. j. 5684/2013/04/VUP-OST1173, sp. zn. VUP/5684/2013/Šu, zakázal žalobci užívat stavbu č. p. XY, dne 31. 3. 2014 pod č. j. 1556/2014/01/VUP vyzval žalobce k bezodkladnému zastavení prací na stavbě zemědělské usedlosti bez č. p. v k. ú. XY. Rozhodnutí Stavebního úřadu Planá ze dne 20. 1. 2014, č. j. 5684/2013/04/VUP-OST1173, sp. zn. VUP/5684/2013/Šu, bylo následně zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu v Plzni ze dne 11. 4. 2014, č. j. RR/1349/14, sp. zn. ZN/172/RR/14. Stavební úřad Planá však žalobci znemožnil stavbu užívat a dokončit na ní stavební úpravy, když ponechal v účinnosti výzvu k bezodkladnému zastavení prací ze dne 31. 3. 2014 a žalobci na základě jeho žádosti dne 13. 5. 2015 sdělil, že výzvu nemůže zrušit. Žalobce se poté domáhal ochrany proti nezákonnému postupu a nečinnosti Stavebního úřadu Planá návrhem u Krajského úřadu Plzeňského kraje, který uložil Stavebnímu úřadu Planá příkazem ze dne 17. 7. 2014, č. j. RR/4592/14, ve věci konat. Stavební úřad Planá následně rozhodl o povinnosti žalobce umožnit vstup do svého domu č. p. XY. Žalobce se proti postupu Stavebního úřadu Planá bránil, načež Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 12. 10. 2016, č. j. 30 A 80/2015-103, všechna rozhodnutí o povinnosti umožnit vstup zrušil a konstatoval, že dům č. p. XY je domem určeným k bydlení. Žalobci bylo umožněno předmětný dům užívat až rozhodnutím Stavebního úřadu Planá ze dne 3. 2. 2017, č. j. 1556/2014/98/VÚP-OSP1307, jež nabylo právní moci dne 22. 2. 2017. Řízení vedené před Stavebním úřadem Městského úřadu Planá bylo odůvodňováno odkazem na část územního plánu, podle kterého je dům č. p. XY užíván v rozporu s platným územním plánem městysu XY, a to z důvodu, že se stavba nachází v ploše výroby zemědělské. Žalobce se domohl u Krajského soudu v Plzni zrušení části územního plánu, když soud konstatoval, že naopak vydaný územní plán nerespektoval stavbu č. p. XY jako stavbu určenou k bydlení (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2015, č. j. 59 A 5/2014-123).
4. Soud prvního stupně dovodil příčinnou souvislost mezi vznikem škody a újmy, jak ji žalobce požadoval, a nesprávným úředním postupem Stavebního úřadu Planá. Zaujal názor, že Stavební úřad Planá ve věci kolaudace opravy a úpravy střechy a v řízení o odstranění stavby vydal shora uvedené nezákonné rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014, č. j. 1556/2014/01/VUP, ve smyslu § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), čímž se dopustil nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk, jelikož žalobci bylo kvůli předmětnému rozhodnutí znemožněno dům užívat. Dále měl za prokázané, že žalobce z důvodu nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí vydaných Stavebním úřadem Planá utrpěl nemajetkovou újmu a žalobci proto vyhověl do částky 56 250 Kč, přičemž stran závěrů o nemajetkové újmě vycházel též z rozhodnutí Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 7. 2016, č. j. 4 C 45/2015-52, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 15 Co 308/2016. Ohledně nároku žalobce na náhradu škody spočívající v nemožnosti užívat předmětnou nemovitost za dobu od 1. 1. 2014 do 1. 1. 2017 žalobě vyhověl co do částky 4 464 000 Kč, zamítl ji pak v části, v níž překračovala obvyklé nájemné stanovené znaleckým posudkem ústavu Equit Solutions Appraisal s. r. o. V dané souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, a při určení výše zadostiučinění vycházel jednak ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jednak z hledisek stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk.
5. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I dotčeném odvoláním žalované a vedlejšího účastníka co do povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů právního zastoupení ve správním řízení co do částky 31 460 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení potvrdil.
V rozsahu částky 4 719 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Co do úroku z prodlení z částky 36 179 Kč za dobu od 21. 7. 2016 do 23. 7. 2017 ve výši 8,05 % rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I).
Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I dotčeném odvoláním žalované a vedlejšího účastníka co do povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu za nemožnost užívat nemovitost co do částky 3 829 890 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení potvrdil.
V rozsahu částky 634 110 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení a dále co do úroku z prodlení z částky 4 464 000 Kč za dobu od 26. 4. 2016 do 23. 7. 2017 ve výši 8,05 % rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II).
Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I dotčeném odvoláním žalované a vedlejšího účastníka co do povinnosti žalované zaplatit žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 56 250 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 24. 7. 2017 do zaplacení zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Co do úroku z prodlení z částky 56 250 Kč za dobu od 21. 7. 2016 do 23. 7. 2017 ve výši 8,05 % rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok III).
Ve výrocích III, IV a V rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok IV).
6. Odvolací soud věc posoudil podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle § 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Zabýval se zákonnými předpoklady odpovědnosti žalované za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem Stavebního úřadu Planá samostatně ve fázi stavebního řízení týkající se opravy a úpravy střechy stavby ve vlastnictví žalobce na pozemku st. parc. č. 8/3 v k. ú. XY a samostatně ve fázi řízení týkající se odstranění této stavby a zastavení stavebních prací na ní.
7. Podle odvolacího soudu žalobce tvrdil, že ve fázi stavebního řízení týkající se opravy a úpravy střechy se Stavební úřad Planá dopustil jednak vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk, za které označuje rozhodnutí ze dne 20. 1. 2014, č. j. 5684/2013/04/VUP-OST1173, sp. zn. VUP/5684/2013/Šu, jímž mu bylo zakázáno užívat stavební úpravy spočívající v opravě a úpravě střechy, a dále namítal, že se v této fázi řízení, konkrétně v řízení o vydání kolaudačního souhlasu na danou stavební úpravu, Stavební úřad Planá dopustil nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce kolaudačního řízení. Odvolací soud dovodil, že shora uvedené rozhodnutí Stavebního úřadu Planá naplňuje kritéria nezákonnosti ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu ze dne 11. 4. 2014, č. j. RR/1349/14, sp. zn. ZN/172/RR/14, kterým je soud v tomto řízení ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán. Stran nesprávného úředního postupu Stavebního úřadu Planá v řízení o vydání kolaudačního souhlasu na stavební úpravy týkající se opravy a úpravy střechy spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně blíže nezdůvodnil svůj závěr o nepřiměřenosti délky řízení o vydání kolaudačního souhlasu, když v dané souvislosti soud prvního stupně pouze odkázal na blíže nespecifikované vyjádření veřejného ochránce práv.
8. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalobce, že bez kolaudace střechy nemohl svou stavbu plnohodnotně užívat, čímž mu vznikla škoda, nikoli však v příčinné souvislosti s rozhodnutím ze dne 20. 1. 2014, č. j. 5684/2013/04/VUP-OST1173, sp. zn. VUP/5684/2013/Šu, neboť bez ohledu na nezákonnost tohoto rozhodnutí, jímž mu bylo zakázáno užívat stavební úpravy spočívající v opravě a úpravě střechy, bylo vyloučeno, aby žalobce stavbu užíval před vydáním kolaudačního souhlasu na stavební úpravy střechy ze dne 13. 10. 2014. Vyslovil, že příčinou toho, že žalobce nemohl stavbu po rekonstrukci střechy užívat, bylo jeho chování, když v rozporu se stavebním povolením přidal vikýřové okno na jihovýchodní straně střechy a posunul vikýřové okno na severozápadní straně střechy a tímto postupem sám způsobil, že mu kolaudační souhlas mohl být udělen až po dodatečném povolení uvedené změny stavby. Soud prvního stupně stanovil nárok na náhradu za nemožnost užívat stavbu na podkladě posudku znaleckého ústavu Equit Solutions Appraisal s. r. o., podle něhož činí obvyklé nájemné za pronájem stavby žalobce v roce 2014 částku 1 418 400 Kč (1 773 000 Kč po snížení o 20 % za neobsazenost). Za období od 1. 1. 2014, od kdy soud prvního stupně nárok žalobci podle jeho žaloby přiznal, až do 31. 3. 2014, tak soud prvního stupně přiznal náhradu za nemožnost užívat stavbu v částce 354 600 Kč.
9. Podle odvolacího soudu nelze mít za prokázanou příčinnou souvislost mezi vyloučením žalobce z možnosti užívat stavbu za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2014 a nezákonným rozhodnutím anebo nesprávným úředním postupem Stavebního úřadu Planá, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tudíž změnil a v rozsahu částky 354 600 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. V tomto směru odkázal i na závěry veřejného ochránce práv, který ve zprávě ze svého šetření týkajícího se stavebního řízení ohledně opravy a úpravy střechy na nemovitosti žalobce ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 1010/2015/VOP/MST, uvedl, že kolaudační souhlas na užívání střechy mohl Stavební úřad Planá vydat nejdříve 26. 4. 2014, kdy nabylo právní moci rozhodnutí ze dne 9. 4. 2014, č. j. 660/2014/05/VUP-DOD 5584, jímž byly odchylky od stavebního povolení, tj. změna počtu a rozmístění vikýřů, dodatečně povoleny. Kolaudační souhlas na užívání střechy byl žalobci vydán až dne 13. 10. 2014, avšak od vydání výzvy k bezodkladnému zastavení prací na stavbě ze dne 31. 3. 2014 již žalobce nemohl nemovitost užívat v příčinné souvislosti s řízením o odstranění stavby a zastavení prací vedeným Stavebním úřadem Planá pod sp. zn. VUP/1556/2014/Šu.
10. Odvolací soud považoval za oprávněný nárok žalobce na náhradu škody, spočívající v nemožnosti užívat stavbu po dobu řízení vedeného u Stavebního úřadu Planá pod sp. zn. VUP/1556/2014/Šu, kdy nesprávný úřední postup Stavebního úřadu Planá v tomto řízení omezil žalobce ve výkonu jeho vlastnického práva, neboť nemohl nemovitost využívat k účelu, k němuž byla určena, tj. jako stavbu pro bydlení (bytový dům nebo rodinný dům). Současně žalobce doložil, že nemovitost plánoval pronajmout své společnosti ASTROM export-import spol. s. r. o., která měla objekt využívat spolu s dalšími propojenými společnostmi k prezentaci výrobků, setkávání s obchodními partnery, k podpoře výroby, prodeje a distribuce bioproduktů (edukativní, vzdělávací, seminární a marketingová činnost). Majetková ztráta žalobce, resp. škoda, pak spočívala v ušlém zisku z pronájmu nemovitosti společnosti ASTROM export-import spol. s. r. o. k výše uvedenému využití. Stran výše nároku žalobce na náhradu této škody, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž vyšel z posudku znaleckého ústavu Equit Solutions Appraisal s. r. o., který určil obvyklé nájemné za užívání objektu žalobce za dobu od 1. 1. 2014 do 1. 1. 2017 s ohledem jeho charakter, dispozice i účel, k němuž byl kolaudován, přičemž toto nájemné představuje zisk, který žalobci ušel v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Stavebního úřadu Planá. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nezohlednil chování žalobce po celé období, za něž nárok na náhradu škody uplatnil, kdy pronajímal nemovitost společnosti ASTROM, export-import spol. s. r. o. za sníženou cenu v částce 8 470 Kč měsíčně včetně DPH, která mu měla pokrýt jen nutné režijní náklady na provoz budovy. Odvolací soud proto zaujal názor, že o tento dílčí zisk žalobce z nemovitosti musí být krácena náhrada škody, jež mu podle znaleckého posudku přísluší.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu prvního odstavce výroku II, tj. co do povinnosti zaplatit žalobci náhradu za nemožnost užívat nemovitost v částce 3 829 890 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním.
12. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1817/2011, ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, když pro zjištění výše ušlého zisku není dle dovolatele rozhodné toliko plnění, jehož se poškozenému mělo dostat, leč nedostalo, ale též případné výdaje, které by při pravidelném běhu věci musel poškozený vynaložit, aby takové plnění obdržel.
13. Dovolatelka též namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny otázky:
a. zda lze vyvodit odpovědnost státu za škodu ve formě ušlého zisku spočívající v nemožnosti pronajímat stavbu pro bydlení jako ubytovací zařízení, jejíž realizace nebyla povolena a v níž nebyla povolena změna k jejímu užívání;
b. zda je dána příčinná souvislost mezi výzvou k bezodkladnému zastavení prací na stavbě a řízením o odstranění stavby a tvrzenou škodou žalobce spočívající v nemožnosti užívat předmětnou stavbu v období, kdy nebyl vydán kolaudační souhlas na stavební úpravy střechy.
14. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v naznačeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
15. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného, neboť žalovaná dílem nesprávně vymezuje otázky skutkové, nikoliv právní, dílem se míjí z důvody, z nichž vychází napadené rozhodnutí, a nadto se odvolací soud ve svém závěru o výši ušlého zisku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadá-li žalovaná řešení otázky příčinné souvislosti, pak otázka, zda výzva vedla ke vzniku škody, je otázkou ryze skutkovou, nikoliv právní, přičemž žalobce zrekapituloval základní skutkové okolnosti, které pro uvedený nárok považuje za rozhodující, včetně průtahů v řízení o vydání kolaudačního souhlasu. Krom toho zde byly podle žalobce i další důvody k přiznání nároku kromě výzvy.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.).
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka zjištění výše ušlého zisku, pro nějž není dle dovolatelky rozhodné toliko plnění, jehož se poškozenému mělo dostat, leč nedostalo, ale též případně výdaje, které by při pravidelném běhu věci musel poškozený vynaložit, v rámci jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit od shora uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť tímto žalovaná toliko uplatňuje námitky proti skutkovým zjištěním, která soudy učinily na základě znaleckého posudku, přičemž bylo na žalované, aby existenci případných nákladů na dosažení příjmů z pronájmu uplatnila v rámci svých skutkových tvrzení či v rámci vyjádření k provedenému dokazování. Napadené rozhodnutí však ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí na takovém řešení právní otázky, podle které by nezbytné výdaje byly při stanovení výše ušlého zisku nevýznamné. Naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud tyto náklady zohlednil, byť v podobě sníženého nájemného, které žalobci mělo „pokrýt jen nutné režijní náklady na provoz budovy“ (srov. bod 26 odůvodnění napadeného rozsudku).
21. Obdobně namítá-li dovolatelka v rozsahu otázky a) zda lze vyvodit odpovědnost státu za škodu ve formě ušlého zisku spočívající v nemožnosti pronajímat stavbu pro bydlení jako ubytovací zařízení, jejíž realizace nebyla povolena a v níž nebyla povolena změna k jejímu užívání, pak svou polemiku zakládá na skutkových okolnostech, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá, jelikož napadené rozhodnutí nestojí na závěru, že žalobci ušel zisk, neboť nemohl stavbu pronajímat jako ubytovací zařízení (viz bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nadto se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr soudy po provedeném dokazování učinily, neboť otázka vzniku škody je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 42/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4977/2017). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario). Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, přičemž v dovolacím řízení se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
22. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky b), příčinné souvislosti mezi výzvou k bezodkladnému zastavení prací na stavbě a řízením o odstranění stavby a tvrzenou škodou žalobce spočívající v nemožnosti užívat předmětnou stavbu v období, kdy nebyl vydán kolaudační souhlas na stavební úpravy střechy, neboť při řešení této otázky se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 5 písm. b) OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
25. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanové lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
26. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. b) ve spojení s § 13 OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
27. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1372/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2841/2010; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
28. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2895/2011).
29. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody; příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou není naopak dána tam, kde do děje vstoupila jiná - na právně kvalifikované okolnosti na straně státu nezávislá - skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005).
30. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020).
31. V režimu zákona č. 82/1998 Sb. se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž, je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou újmy může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
32. Je přitom běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň je však příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže škoda by nebyla nastala bez této příčiny – conditio sine qua non (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1329/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017).
33. Pokud odvolací soud uzavřel, že již od vydání výzvy k bezodkladnému zastavení prací na stavbě ze dne 31. 3. 2014 žalobce nemohl nemovitost užívat v příčinné souvislosti s řízením o odstranění stavby a zastavení prací vedeným Stavebním úřadem Planá pod sp. zn. VUP/1556/2014/Šu, a bez dalšího od následujícího dne (tj. 1. 4. 2014) stanovil odpovědnost žalované za ušlý příjem z pronájmu, ačkoliv současně uvedl, že „souhlasí s argumentací žalobce, že bez kolaudace střechy nemohl svou stavbu plnohodnotně užívat, čímž mu vznikla škoda“, a (s odkazem na závěry veřejného ochránce práv) „že kolaudační souhlas na užívání střechy mohl Stavební úřad Planá vydat nejdříve 26. 4. 2014, kdy nabylo právní moci rozhodnutí z 9. 4. 2014, č. j. 660/2014/05/VUP-DOD 5584, jímž byly odchylky od stavebního povolení, tj. změna počtu a rozmístění vikýřů, dodatečně povoleny“ (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku), pak z uvedených závěrů odvolacího soudu, které nebyly v dovolacím řízení napadeny, vyplývá, že zde bylo více skutečností (výzva k bezodkladnému zastavení prací na stavbě a absence pravomocného kolaudačního rozhodnutí), z nichž každá sama o sobě mohla obstát jako příčina vzniku škody představované ušlým příjmem z pronájmu nemovitosti. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy minimálně neúplné a tudíž nesprávné, jestliže odvolací soud bez dalšího od následujícího dne po doručení výzvy k bezodkladnému zastavení prací (tj. 1. 4. 2014) stanovil odpovědnost žalované za ušlý příjem z pronájmu, ačkoliv byl kolaudační souhlas na užívání střechy vydán žalobci až dne 13. 10. 2014, aniž by odvolací soud současně učinil závěr o odpovědnosti žalované za nevydání kolaudačního rozhodnutí s právní mocí nejpozději dne 31. 3. 2014 (tj. za nesprávný úřední postup představovaný průtahy v řízení o vydání kolaudačního souhlasu; viz dále) a aniž by současně ve smyslu citované judikatury učinil odůvodněný závěr, že absence pravomocného kolaudačního souhlasu byla pouze dalším článkem řetězce postupně nastupujících příčin a následků vycházejícího prvotně z výzvy k bezodkladnému zastavení prací (což se ovšem zatím podle dovolacího soudu z ničeho nepodává).
34. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. ve shora uvedeném rozsahu zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
36. V dalším řízení soud prvního stupně opětovně posoudí naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu se zaměřením na existenci příčinné souvislosti mezi výzvou k bezodkladnému zastavení prací na stavbě ze dne 31. 3. 2014 a tvrzenou škodou žalobce spočívající v nemožnosti užívat předmětnou stavbu v období, kdy nebyl vydán kolaudační souhlas na stavební úpravy střechy. Přitom se bude muset zabývat i otázkou existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení o vydání kolaudačního souhlasu, aby mohl stanovit konkrétní datum, ke kterému mohl mít žalobce pravomocný kolaudační souhlas nebýt případných průtahů na straně stavebního úřadu, neboť v případě náhrady škody způsobené pozdním vydáním rozhodnutí se neposuzuje přiměřenost celkové délky řízení (jako v případě nemajetkové újmy), nýbrž existence dílčích průtahů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a tam uvedenou prejudikaturu).
37. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu