Plný text
30 Cdo 3729/2020-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovanému J. S., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o 4 170 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 174/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2020, č. j. 12 Co 53/2020-114, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 13. 8. 2019 domáhal zaplacení částky 4 170 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku neplnění povinností žalovaného vyplývajících mu z uzavřené kupní smlouvy.
Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. 15 C 174/2019-96, zastavil řízení (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 61 177,60 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalobci se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 166 800 Kč (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda jsou pravidla příslušnosti zakotvená v čl. 7 a 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) vůči pravidlu příslušnosti zakotvenému v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve vztahu speciality, nebo zda je jejich použití věcí rozhodnutí žalobce, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2842/2013, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4072/2017, nebo ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4607/2018), pokud dovodil, že jde o příslušnost danou žalobci na výběr.
S ohledem na uvedené nemůže otázka výkladu čl. 8 odst. 4 nařízení Brusel I bis přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť ohledně ní vychází dovolatel z mylné představy o speciální povaze daného ustanovení k pravidlu příslušnosti podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
Na otázce, zda je ve věci dán mezinárodní prvek, napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nestojí, neboť tu odvolací soud posoudil shodně, jak se toho domáhá žalobce, tj. shledal, že mezinárodní prvek je dán, neboť ve věci aplikoval nařízení Brusel I bis, jehož použití je podmíněno právě existencí mezinárodního prvku ve sporu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2021
JUDr. Pavel Simon předseda senátu