Plný text
30 Cdo 466/2025-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. D., zastoupeného Mgr. Filipem Loubalem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o náhradu škody ve výši 3 310 689 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 291/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 53 Co 188/2024-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované náhrady škody ve výši 3 310 689 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nevedení účinného vyšetřování, když Policie ČR, OŘP Praha III, SKPV, odbor hospodářské kriminality, 2. oddělení, usnesením ze dne 15. 7. 2015, č. j. KRPA-411794-73/TČ-001392, věc odložila s tím, že nejde o podezření ze spáchání trestného činu. Tím měla být zmařena možnost právního předchůdce žalobce, V. T., respektive nyní žalobce, domoci se neoprávněně odcizeného zboží (počítačů) z pronajatého skladu.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 27 C 291/2023-107, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 3 310 689 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 310 689 Kč od 6. 12. 2023 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 53 Co 188/2024-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a ve výroku I v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
Otázka, zda je v případě tvrzeného nezákonného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nezbytné, aby pro účely uplatnění nároku na náhradu škody bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno, a s ní související námitky zásahu do žalobcova základního práva na soudní ochranu a práva vlastnického, přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že změna nebo zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je předpokladem odpovědnosti státu za újmu daným rozhodnutím způsobenou, přičemž soud v odškodňovacím řízení není oprávněn si sám nezákonnost rozhodnutí posoudit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve výjimečných případech lze za zrušující považovat jiné rozhodnutí, které svým výrokem popírá účinky rozhodnutí, jehož nezákonnost tvrdí žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013). V posuzované věci však žádné takové rozhodnutí popírající zákonnost odložení trestního oznámení vydáno nebylo.
Na dalších žalobcem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (tj. absence nezákonného rozhodnutí), nemůže žádný další dovolací důvod (otázka subsidiarity odpovědnosti státu) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5313/2015, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Táže-li se žalobce, zda má poškozený v případě nezákonného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, které je materiálně nezákonné, ale nebylo zrušeno, nárok na náhradu škody proti státu, pak tato otázka nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, pokud ji žalobce staví na závěru o existenci nezákonného rozhodnutí, který odvolací soud neučinil.
Žalobcem namítaná vada řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzovaném případě není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu