Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 30 Cdo 617/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2025 Spisová značka:30 Cdo 617/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.617.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 5. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.05.2025IV.ÚS 1500/25 Josef Baxa Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 617/2025-131 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 80/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 53 Co 393/2024-73, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 18 C 80/2024-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 42 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 3. 7. 2024 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 48 599 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 3. 7. 2024 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III). 2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 53 Co 393/2024-73, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu ohledně částky 4 967,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 3. 7. 2024 do zaplacení zamítl, jinak jej v tomto výroku a dále ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 30 398,70 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 91 349 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 172/2022 (dále jen „posuzované řízení“). Na základě jeho žádosti vyplatila žalovaná žalobci před podáním žaloby na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení částku 58 000 Kč, kterou však žalobce nepovažoval za přiměřenou. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby, tedy ohledně částky 53 566,80 Kč s příslušenstvím (tj. částka 4 967,80 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně změněn, a částka 48 599 Kč s příslušenstvím uvedená v potvrzeném výroku II rozsudku soudu prvního stupně). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 5. Jestliže žalobce v části II dovolání obecně tvrdil, že rozsudek odvolacího soudu považuje za protiústavní a že jím bylo zasaženo do jeho základních práv na spravedlivý proces a na náhradu škody (aniž by tvrdil v jakém směru), a tudíž je dovolání přípustné již z důvodu tvrzeného zásahu do základních práv bez ohledu na formální neexistenci přípustnosti dovolání z takového důvodu, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je ale třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. V této části je tudíž dovolání žalobce vadné, neboť v tomto rozsahu neobsahuje ani řádné formulování dovolacího důvodu (právní otázky, která by měla být dovolacím soudem řešena), ani řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. 6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)] a kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], obsažená v částech III a IV dovolání, neboť při jejich posouzení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud dospěl k závěru, že k délce posuzovaného řízení nepřispěl jen nesprávný postup orgánů veřejné moci (tj. vedení řízení Okresním soudem v Chomutově jako soudem věcně nepříslušným), pro nějž základní částku zvýšil o 30 %, ale též nutnost rozhodování o návrzích tehdejší žalobkyně na nařízení předběžných opatření, o prominutí zmeškání lhůty, o vrácení jistoty, případně o námitce nedostatku pravomoci vznesené žalobcem jako tehdejším žalovaným 2), dále musela být tehdejší žalobkyně vyzývána k opravě a doplnění svých podání, což odvolací soud posoudil jako procesní složitost věci, která se však na délce řízení nepodílela v takovém rozsahu jako nesprávný postup orgánů veřejné moci, a proto z tohoto důvodu snížil základní částku (pouze) o 10 %. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ani od žalobcem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020), neboť skutečnost, že Okresní soud v Chomutově vedl řízení po dobu cca 4 let a teprve poté věc postoupil k rozhodnutí o věcné příslušnosti, hodnotil jako závažné pochybení soudu a z tohoto důvodu pro posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci základní částku významně zvýšil. Nepochybil tudíž ani při posouzení dle žalobce dosud dovolacím soudem neřešené otázky, zda je „vyřizování meritu věci /úkony a směřování věci k meritornímu vyřízení věcně nepříslušným soudem … projevem zmatečnosti postupu rozhodujícího orgánu“ podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, neboť vedení řízení věcně nepříslušným soudem po určitou dobu odvolací soud v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk hodnotil, jak je uvedeno výše. Současně se odvolací soud při svém právním posouzení věci neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, či od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, neboť vedení řízení věcně nepříslušným soudem (tedy pozdní předložení věci k rozhodnutí o věcné příslušnosti) hodnotil pouze v neprospěch státu, nikoliv žalobce. Pro posouzení kritéria složitosti řízení pak odvolací soud snížil základní částku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013) ze zcela jiných důvodů s tím, že nutnost vypořádat se s procesními návrhy tehdejší žalobkyně a současného žalobce či odstranit nedostatky podání tehdejší žalobkyně jsou úkony nesouvisející s otázkou posouzení věcné příslušnosti soudu, jež by musel činit i soud věcně příslušný. 7. Pokud pak žalobce rovněž poukazoval na to, že vyslovení věcné nepříslušnosti a postoupení věci k rozhodnutí o takové otázce nečiní věc složitou a že takový běžný postup spadá do důvodů pro krácení základní částky za první dva roky řízení na polovinu, a odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, tak v tomto směru se zcela míjí se závěry odvolacího soudu, jak jsou uvedeny výše, neboť s ohledem na nutnost posuzovat věcnou příslušnost soudu ke snížení základní částky pro kritérium složitosti řízení odvolací soud nepřistoupil. Na vyřešení takové námitky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 8. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je také postup odvolacího soudu vztahující se k žalobcem zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (obsažené v části V dovolání), neboť odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za zcela zjevně excesivní. V případě posuzovaného řízení se odvolací soud zabýval nejen kritérii složitosti věci, jednáním poškozeného a významem předmětu řízení pro něj, ale neopomenul zhodnotit ani zjištěná pochybení soudů v řízení, a to v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018). Odvolací soud se tudíž neodchýlil ani od judikatury Ústavního soudu představované žalobcem zmiňovaným nálezem ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc týká zcela odlišného právního institutu (náhrady škody na zdraví). 9. Navíc Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). 10. Za této situace se tedy odvolací soud nemohl odchýlit od části VI Stanoviska, podle níž by, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení základní částky pro jednotlivá kritéria nepřesahující 50 %, což je limit, jenž byl v daném případě odvolacím soudem dodržen. Ze stejných důvodů se rovněž nevzepřel ani na Stanovisko navazujícím rozhodnutím dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 762/2023, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, z nichž navíc žalobce bez jakéhokoliv vysvětlení cituje pasáže vztahující se k posouzení v nich řešené věci, nebo dokonce pokyny soudům nižších stupňů pro nové projednání dané věci, tedy části, z nichž nevyplývá žádné obecné řešení právní otázky, od něhož by se mohl odvolací soud odchýlit. 11. Ani otázka posouzení kritéria jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], obsažená v části VI dovolání, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že pro toto kritérium není důvod základní částku navyšovat, poněvadž podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu poškozeným by mohlo být zohledněno, např. pokud by takovému návrhu bylo vyhověno, a přesto by byl orgán veřejné moci v řízení nečinný; o takový případ se však nejednalo, navíc návrh žalobce byl v posuzovaném řízení zamítnut. Dle Nejvyššího soudu totiž skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Tímto svým závěrem se pak odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009, ani ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, které se věnovaly poněkud odlišné problematice, a to tomu, že poškozenému nelze přičítat k tíži nevyužití prostředků nápravy nepřiměřené délky řízení, ani podávání námitek, opravných prostředků, žádostí atd., pokud nemají ryze obstrukční charakter, neboť takové závěry odvolací soud v posuzované věci neučinil a k modifikaci základní částky (a to nejen k jejímu navýšení, jak požaduje žalobce, ale ani k jejímu snížení) pro posouzení kritéria jednání poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk nepřistoupil. 12. Navíc, pokud žalobce v dovolání uvádí, že soudy měly „přehlédnout“ skutečnost, že k zamítnutí návrhu došlo proto, že se tento stal obsoletním, neboť soudkyně formálně nařídila jednání, tak takový závěr ze skutkových zjištění soudů neplyne. Právě naopak, odvolací soud zcela akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž návrh žalobce na určení lhůty k rozhodnutí o námitce nedostatku pravomoci soudů ze dne 2. 1. 2024 byl jako nedůvodný zamítnut z důvodu, že o námitce nedostatku pravomoci již bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Chomutově ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterými byl soud vázán, a pro opětovné rozhodování o téže námitce nebyl důvod. Žalobce tudíž v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. 13. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. dále není založena ani námitkou, že základní částky za rok trvání řízení dovozené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, by měly být valorizovány s ohledem na změnu ekonomické situace a růst platů (obsaženou v části VII dovolání), neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z tohoto rozmezí základních částek uvedeného i ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo žalobcem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně znovu zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Z tohoto důvodu pak dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není v rozporu s žalobcem citovanými závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jenž poukazuje na názor Evropského soudu pro lidská práva o přiměřené výši zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem, pokud dosahuje alespoň 45 % toho, co přiznává sám, která je v rozmezí základních částek dle Stanoviska stále dodržena, jak je uvedeno výše. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24). 14. Namítal-li pak žalobce v doplnění dovolání ze dne 5. 2. 2025, že napadené rozhodnutí je nepředvídatelné, neboť necelý měsíc po jeho vydání (!) posoudil jiný senát odvolacího soudu kritérium složitosti řízení ve vztahu k jinému poškozenému odlišně, namítá tím vadu řízení, která by (i v případě její existence) nemohla přípustnost dovolání založit, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze poukazuje na to, že žalobce namítá nepředvídatelnost napadeného rozsudku s ohledem na rozsudek, který byl vydán později a na jehož základě tedy nemohl v době vydání napadeného rozsudku mít jakákoliv očekávání ohledně právního posouzení předmětné věci. 15. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2025 JUDr. David Vláčil předseda senátu