Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce S. P., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 77/12, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 108/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 44 Co 90/2023-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. 9 C 108/2020-96, řízení co do částky 57 552 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2015 z částky 250 Kč, od 1. 10. 2015 z částky 2 266 Kč, od 1. 11. 2015 z částky 1 500 Kč, od 1. 12. 2015 z částky 1 500 Kč, od 1. 1. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 2. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 3. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 4. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 5. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 6. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 7. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 8. 2016 z částky 518 Kč, od 1. 9. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 10. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 11. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 12. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 1. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 2. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 3. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 4. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 5. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 6. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 7. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 8. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 9. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 10. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 11. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 12. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 1. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 2. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 3. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 4. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 5. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 6. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 7. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 8. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 9. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 10. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 11. 2018 z částky 1 500 Kč a od 1. 12. 2018 z částky 518 Kč do zaplacení zastavil (výrok I), co do částky 113 079 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2016 z částky 13 392 Kč, od 1. 5. 2016 z částky 5 160 Kč, od 1. 6. 2016 z částky 5 158 Kč, od 1. 7. 2016 z částky 4 456 Kč, od 1. 9. 2016 z částky 9 284 Kč, od 1. 10. 2016 z částky 5 706 Kč, od 1. 11. 2016 z částky 5 958 Kč, od 1. 12. 2016 z částky 5 349 Kč, od 1. 1. 2017 z částky 5 491 Kč, od 1. 2. 2017 z částky 5 638 Kč, od 1. 3. 2017 z částky 5 286 Kč, od 1. 4. 2017 z částky 1 567 Kč, od 1. 5. 2017 z částky 2 317 Kč a od 1. 6. 2017 z částky 2 317 Kč do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 44 Co 90/2023-173, odvolací řízení směřující proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 170 631 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako náhrady škody způsobené mu tím, že mu do výkonu trestu přicházel měsíčně starobní důchod ve výši 7 560 Kč v nezabavitelné částce, z níž mu již žalovaná neměla provádět srážky, což však nečinila a na nákladech výkonu trestu odnětí svobody mu v období od září 2015 do prosince 2018 srazila celkem částku 57 552 Kč (v této části bylo řízení výrokem I rozsudku soudu prvního stupně zastaveno) a na základě exekučního příkazu, č. j. 142 EX 00077/11-148, pak v období od dubna 2016 do června 2017 celkem částku 77 079 Kč. Dále vznikla jednáním žalované žalobci škoda ve výši 36 000 Kč, neboť si žalobce od nástupu do výkonu trestu hradil pronájem bytu, na jehož počátku zaplatil pronajímateli zálohu ve výši 20 000 Kč a následně na nájemném ještě částku 16 000 Kč. V důsledku provádění výše uvedených srážek žalovanou však nebyl schopen nájemné řádně hradit, a proto s ním pronajímatel nájemní vztah ukončil.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do výroku II v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta co do částek 77 079 Kč a 36 000 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
6. Podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné a rovněž poměrně nepřehledné) polemiky se soudy obou stupňů a opakováním jeho skutkových tvrzení a nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobce jednak namítá, že (1) žalovaná při provádění srážek nepostupovala v souladu s právní úpravou, dopustila se tedy porušení práva (v této souvislosti žalobce zmínil nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 121/16, a patrně i nález stejného soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16, jenž je sice v dovolání zařazen až za pasáž o promlčení, ale této problematiky se nijak nedotýká). Dále se žalobce vymezil i (2) proti závěru o promlčení nároku a dovozoval, že nárok promlčen není, neboť jednak namítal, že od 25. 8. 2017 do 26. 2. 2020 promlčecí doba neběžela z důvodu podání blíže nespecifikované žaloby projednávané před soudem prvního stupně pod sp. zn. 9 C 101/2017 a následně u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 22/2020, čímž se neměl odvolací soud vůbec zabývat, a dále citoval ustálené závěry Nejvyššího soudu ohledně posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a uvedl, že ani z tohoto důvodu nemohlo k promlčení dojít, neboť byl po celou dobu procesně činný bez adekvátní odborné právní pomoci.
7. Odvolací soud zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 77 079 Kč s příslušenstvím z důvodu, že žalobci žádná škoda (újma v jeho majetkové sféře) v tomto rozsahu nevznikla, neboť srážkami z důchodu byl hrazen jeho existující dluh vůči obci XY a žalobce netvrdil, ani neprokázal, že by tento pravomocně přisouzený dluh neměl existovat (viz odstavec 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nárok na zaplacení částky 36 000 Kč s příslušenstvím pak odvolací soud zamítl s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení ze strany žalované, neboť o vzniku této škody žalobce věděl již od října 2016, ale žalobou ji uplatnil až 20. 5. 2020, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby, a tvrzené uznání dluhu žalovanou neprokázal. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy pak odvolací soud neshledal, neboť žalovaná pozdní uplatnění nároku nijak nezapříčinila, naopak to byl žalobce svou liknavostí při jeho uplatnění (viz odstavec 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka porušení práva žalovanou při provádění srážek, neboť žádný ze dvou zamítnutých nároků odvolací soud nezamítl z důvodu, že by dospěl k závěru o tom, že žalovaná při provádění srážek postupovala v souladu s právní úpravou. Takovou otázkou se odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, jehož závěry však odvolací soud neakceptoval a jednotlivé nároky zamítl z odlišných důvodů) nezabýval. Na vyřešení této otázky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Ve vztahu k otázce promlčení je pak dovolání nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tato otázka se týká (pouze) nároku ve výši 36 000 Kč s příslušenstvím. Dle tohoto ustanovení totiž není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má přitom rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Nárok, k němuž byla formulována výše uvedená právní otázka, tedy nedosahuje zákonného limitu a dovolání ohledně k němu formulované otázky je tak objektivně nepřípustné. K výše uvedenému Nejvyšší soud uvádí, že si je vědom závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, publikovaného pod č. 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, avšak dle tohoto rozhodnutí se pro danou věc omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prosadí, jelikož oba výše uvedené nároky byly zamítnuty z odlišných důvodů, dovolání tedy neobsahovalo právní otázku, jejíž řešení by bylo jednotlivým v řízení uplatněným nárokům společné.
10. Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že ve vztahu k posouzení běhu promlčecí doby žalobce žádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání, v této části je tedy jeho dovolání vadné. Navíc své závěry o stavění promlčecí doby žalobce zakládá na tvrzení o uplatnění (blíže nespecifikovaného nároku) jinou žalobou. Skutečnost, že by takové řízení bylo vedeno však ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud a jeho námitka by proto přípustnost dovolání rovněž nemohla založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Ohledně posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se pak odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že vznesená námitka v rozporu s dobrými mravy není, neboť žalovaná pozdní uplatnění nároku nijak nezapříčinila, naopak to byl žalobce svou liknavostí při jeho uplatnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Žalobce v řízení netvrdil žádné důvody, pro něž by nemohl nárok včas uplatnit, naopak v dovolání uvedl, že byl procesně aktivní i bez právního zastoupení.
11. Namítal-li žalobce, že nebyl proveden výslech ředitele Věznice XY (aniž by specifikoval, jaké skutečnosti tímto důkazním návrhem hodlal prokazovat), mohlo by takové pochybení soudu (pokud by k němu došlo) představovat pouze vadu řízení, která však sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu