Plný text
30 Cdo 662/2022-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně FORME ITALIA s.r.o., identifikační číslo osoby 47977116, se sídlem v Olomouci, Roháče z Dubé 238/7, zastoupené Mgr. Rudolfem Pastorákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, proti žalovanému Statutárnímu městu Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o zaplacení částky 11 725 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 282/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 10. 2021, č. j. 69 Co 44/2021-116, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 10. 2021, č. j. 69 Co 44/2021-116, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 12. 2020, č. j. 20 C 282/2020-87, o zastavení řízení i ohledně částky 685 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení se mění takto:
Usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení co do částky 685 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení se mění tak, že se v uvedeném rozsahu řízení nezastavuje.
O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou (v pořadí již „druhou“) žalobou domáhala toho, aby jí žalovaný nahradil škodu ve výši ve výši 11 725 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 9. 2017 do zaplacení, která jí měla vzniknout v důsledku změny územního plánu, na jejímž základě byly původně zastavitelné pozemky žalobkyně novým územním plánem vymezeny jako veřejně prospěšná stavba (suchý poldr) v rámci protipovodňové ochrany. Změna územního plánu měla žalobkyni znemožnit zamýšlené stavební a obchodní využití blíže označených pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v obci XY, katastrální území XY a současně způsobila zásadní pokles jejich tržní hodnoty. V žalobě žalobkyně, co do právního posouzení, argumentovala zněním § 102 stavebního zákona a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 12. 2020, č. j. 20 C 282/2020-87, zastavil řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), přičemž neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání, aby v řízení bylo pokračováno, je rozsudek vydaný v řízení (o „první“ žalobě) vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 92/2019, v němž je dána totožnost účastníků i totožnost předmětu sporu. Náhrady škody v tomto později zahájeném řízení se žalobkyně po žalovaném domáhá na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 92/2019, pouze svůj nárok opřela o jinou právní argumentaci oproti pravomocně skončenému řízení.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel v zásadě ze zjištění soudu prvního stupně, která ostatně žádný z účastníků nerozporoval.
4. Odvolací soud především zjistil, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 3918/2020-223, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) ze dne 18. 8. 2020, č. j. 69 Co 72/2020-196, a věc (týkající se „první“ žaloby) vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že odvolací soud, pokud neshledal v postupu žalovaného nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb., měl se zabývat tím, zda žalobkyní uplatněný nárok na peněžité plnění vymezené rozdílem cen pozemku lze posoudit i podle jiných ustanovení. Konkrétně měl posoudit, zda žalobkyni nebylo možné poskytnout náhradu podle § 102 stavebního zákona, případně i to, zda zásah do vlastnického práva žalobkyně přesáhl spravedlivou míru, kterou je žalobkyně bez větších obtíží a významnějšího dotčení podstaty svého vlastnického práva schopna snášet a zda jí má být zajištěna adekvátní náhrada ve shodě s čl. 11 odst. 4 Listiny. Důvodem kasace rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem bylo to, že se nezabýval, zda uplatněný nárok lze podřadit pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobkyně dovolávala. Po zrušení rozsudku krajského soudu Nejvyšším soudem rozhodl krajský soud usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. 69 Co 72/2020- 261, v řízení o dříve zahájeném návrhu tak, že rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2019, č. j. 11 C 92/2019-162, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem o tom, že je třeba uvážit, zda omezení vlastnického práva žalobkyně představuje tzv. kvalifikovaný případ a zda lze žalobkyni přiznat právo na náhradu za omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Odvolací soud v nyní projednávané „druhé věci“ měl za to, že překážka věci pravomocně rozhodnuté „byla odstraněna a pokračování v řízení nebrání“. S odkazem na § 83 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud dospěl k závěru, že zahájení (prvního) řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné („druhé“) řízení. Vysvětlil, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Z hlediska zjišťování existence překážky zahájeného řízení je – při identickém skutkovém základu věci – bez významu, jaké bude právní posouzení v žalobě označeného skutku. Podle mínění odvolacího soudu v obou žalobkyní iniciovaných řízeních je spor veden mezi týmiž účastníky a jde o stejný procesní nárok vyplývající z totožných skutkových tvrzení. Žalobkyně se v obou řízeních domáhá peněžité náhrady, která jí byla způsobena změnou územního plánu, za nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu bez náhrady. Podle odvolacího soudu je tak jisté, že v probíhajícím dříve zahájeném řízení (sp. zn. 11 C 92/2011) i v tomto později zahájeném řízení, se řízení o nároku, jehož se žalobkyně domáhá, opírá o totožné právně relevantní skutkové okolnosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu žalobkyně (dále též i „dovolatelka“) napadla (poměřováno obsahem vlastního dovolání i tzv. dovolacím petitem) co do jeho výroku I jen v rozsahu částky 68 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení včasným dovoláním. Namítala, že odvolací soud se odchýlil od níže označené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Souhlasila sice se závěrem odvolacího soudu, že v obou řízeních byl uplatněn nárok vyplývající ze stejného skutkového základu a rovněž s tím, že se částečně jedná o totožný nárok, u nějž je s ohledem na „obživlé“ řízení o první žalobě dána překážka věci zahájené, avšak nikoliv v celém rozsahu nově uplatněného nároku. Dovolatelka druhou žalobou uplatnila nárok v širším rozsahu, než v žalobě první a požadovala ze stejného skutkového základu vyšší náhradu, než v řízení prvním, a to zejména pokud jde o příslušenství. Litispendence se tak týká pouze nároku na zaplacení částky 11 040 000 Kč, nikoliv však nároku na zaplacení částky 685 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení, které původní žalobou uplatněny nebyly a jichž se litispendence z povahy věci týkat nemůže. Zastavení řízení o nároku, který v původním řízení projednáván nebyl a nebude, s odkazem na existenci překážky litispendence, by podle dovolatelky znamenalo odepření spravedlnosti a zásah do práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se dle žalobkyně odchýlil od závěrů prezentovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4260/2016. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil v rozsahu, jímž bylo řízení zastaveno ohledně částky 685 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení, a aby v tomu odpovídajícím rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání se žalované statutární město Olomouc vyjádřilo tak, že považovalo závěry napadeného usnesení odvolacího soudu za správné, doplnilo, že „výše (žalobkyní uplatněného) nároku byla věcí jejího tvrzení a bude věcí právního posouzení soudy. Nemůže ovšem (žalobkyně) navyšovat svůj dříve uplatněný nárok v jiném, dalším řízení a tvrdit, že nejde o totéž. To platí i pro příslušenství“.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 o. s. ř.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k otázce posouzení účinků překážky zahájeného řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
12. Dovolání je nejen přípustné, ale též důvodné.
13. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vady řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení, neshledal; ostatně v dovolání nebyly žádné vady ani ohlašovány.
14. Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
15. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
16. Vymezením totožnosti řízení se dovolací soud již opakovaně zabýval. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit.
17. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Proto, aby nastala překážka litispendence, musí tedy tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývat ze stejných skutkových tvrzení – ze stejného skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019, či ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2289/2017).
18. Nejvyšší soud, striktně vázán rozsahem i důvody podaného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), vychází z žalobkyní nijak nezpochybňovaného závěru odvolacího soudu, že v řízení o první i druhé jí podané žalobě jde o tentýž skutkový stav mezi totožnými účastníky. Těžiště dovolacího přezkumu tak tkví v posouzení opodstatněnosti dovolatelčiny námitky, že v obou řízeních nebyl uplatněn tentýž nárok.
19. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud vyložil, že „domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním“.
20. Vztaženo do poměrů právě projednávané věci proto platí, že odvolací soud, ačkoliv se jinak správně zaměřil na řešení procesních otázek nastolených podáním dvou obdobných žalob, přehlédl, že v tomto (později zahájeném) řízení se žalobkyně prostřednictvím tzv. žalobního petitu domáhá přiznání částky o 685 000 Kč vyšší, než v řízení dříve zahájeném a současně v původním řízení nebyl uplatněn požadavek na úhradu zákonného úroku z prodlení z (celé žalované) částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení. V rozsahu takto originálně uplatněných nároků „druhou“ žalobou proto nemůže být pojmově naplněn předpoklad, že jde o „stejnou věc“ či o „totožný nárok“ a napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v tomu odpovídajícím rozsahu co do jeho právního posouzení správné. Neobstojí přitom úvaha žalovaného statutárního města, že by žalobce nemohl uplatnit nový nárok, a to ať už formou jeho změny (rozšíření) v již běžícím řízení, a to za souhlasu soudu (§ 95 odst. 1 a 2 o. s. ř.) či formou podání nové žaloby (srov. úpravu tzv. petičního práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
21. Jelikož odvolací soud rozhodl zčásti nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, v dovoláním dotčeném rozsahu změnil tak, že řízení pro překážku zahájeného řízení ohledně částky 685 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení se nezastavuje (čímž vzaly za své i nákladové výroky rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4504/2018).
22. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.