Plný text
30 Cdo 693/2024-613
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně SKIAREAL ČHS, s. r. o., identifikační číslo osoby 27834301, se sídlem v Loučné nad Desnou, Kouty nad Desnou 72, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Martinákova 2900/7, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 326 666,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 253/2022, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 70 Co 342/2023-557, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou na žalované domáhala zaplacení 326 666,76 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonnými mimořádnými opatřeními žalované ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN, účinného od 12. 4. 2021 do 25. 4. 2021, zrušeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 6 Ao 11/2021 (dále též jen „mimořádné opatření č. 1“), ze dne 23. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN, účinného od 26. 4. 2021 do 2. 5. 2021, prohlášeného za nezákonné rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 8 Ao 14/2021 (dále též jen „mimořádné opatření č. 2“), a ze dne 29. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, účinného od 3. 5. 2021 do 9. 5. 2021, jež bylo prohlášeno za nezákonné rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 1 Ao 9/2021-90 (dále též jen „mimořádné opatření č. 3“; všechna mimořádná opatření dále souhrnně též jen „mimořádná opatření“). Mimořádná opatření byla žalovanou přijímána za účelem zamezení vzniku, šíření a negativních dopadů pandemie COVID-19 na základě zákona č. 258/2000 Sb, o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „pandemický zákon“). Žalobkyně se u Nejvyššího správního soudu domáhala zrušení mimořádného opatření žalované č. 2; zrušení dalších mimořádných opatření se nedomáhala, neboť tato byla zrušena dříve, než podala žalobu. Žalobkyni měla dotčenými mimořádnými opatření vzniknout škoda spočívající v ušlém zisku, neboť po dobu účinnosti mimořádných opatření byla podstatným způsobem omezena či znemožněna její podnikatelská činnost spočívající v provozování skiareálu s lyžařským vlekem a lanovou dráhou. Vzniklá škoda konkrétně sestávala z částky 163 333,38 Kč jako ušlého zisku způsobeného mimořádným opatřením č. 1, z částky 81 666,69 Kč jako ušlého zisku způsobeného mimořádným opatřením č. 2, a z částky 81 666,69 Kč jako ušlého zisku způsobeného mimořádným opatřením č. 3.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 22 C 253/2022-487, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 73 500 Kč (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 8 166,69 Kč (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 163 333,38 Kč (výrok III), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 81 666,69 Kč (výrok IV), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 155 Kč (výrok V).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 70 Co 342/2023-557, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III, IV, V potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně i žalovaná včasnými dovoláními. Zatímco žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu co do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, žalobkyně své dovolání směřovala proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení.
5. Obě dovolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, Nejvyšší soud je však podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
6. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami uvedenými v dovolání žalobkyně.
7. Žalobkyně namítá, že jako adresátka mimořádných opatření uvedených v ustanovení § 9 odst. 1 písm. a), b) pandemického zákona je osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby na náhradu zisku, který jí ušel následkem existence mimořádných opatření (§ 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), i přesto, že nepodala návrh podle § 13 pandemického zákona a ani se nepřipojila do takového řízení, a to za předpokladu, že s přihlédnutím k okolnostem případu neměla reálnou možnost tak učinit a nemohla rozumně předpokládat, že tak má za účelem uspokojení svého práva na náhradu újmy způsobené mimořádnými opatřeními ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk učinit.
8. Dovolací soud již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023) ohledně otázky aktivní legitimace k náhradě škody uzavřel, že vzhledem k tomu, že se mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona. Tento závěr potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22, ve kterém zdůraznil materiální přístup ke splnění podmínek odpovědnosti státu a jako souladný s tímto přístupem označil omezení aktivní legitimace podle zákona č. 82/1998 Sb. na osoby, které využily v zákonem stanovené lhůtě všech procesních prostředků k ochraně svých práv (v daném případě shodně s touto věcí návrh dle § 13 pandemického zákona). Pro založení účastenství žalobce v řízení podle § 7 odst. 1 OdpŠk proto třeba, aby se proti mimořádným opatřením vydaným v souvislosti s pandemií COVID-19, od kterých odvozuje svůj nárok na náhradu ušlého zisku, bránil žalobou k Nejvyššímu správnímu soudu podle § 13 odst. 1 pandemického zákona. Využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá bránit zákonnými prostředky, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně povede či nikoliv. Podmínkou vzniku nároku na náhradu újmy není skutečnost, že využití procesních prostředků k ochraně práv poškozeným skutečně ke zrušení nezákonného rozhodnutí (opatření obecné povahy) vedlo, tedy že ke zrušení mimořádného opatření došlo přímo na návrh osoby, která se odškodnění způsobené újmy domáhá, ani podle ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk.
9. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v posuzovaném případě splňuje předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu pouze u jediného mimořádného opatření, a to mimořádného opatření č. j. MZDR 14061/2021-6/MIN/KAN, ze dne 23. 4. 2021, účinného od 26. 4. 2021 do 2. 5. 2021, zrušeného Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. 8 Ao 14/2021-45, neboť žalobkyně byla účastníkem (navrhovatelkou) ve správním řízení o zrušení tohoto mimořádného opatření. U zbývajících dvou mimořádných opatření žalobkyně své účastenství nezaložila ani samostatným návrhem na zrušení uvedených mimořádných opatření, ani tím, že by se na základě výzvy Nejvyššího správního soudu připojila k návrhům na jejich zrušení, jež byly podány jinými navrhovateli, proto v případě těchto mimořádných opatření nemůže žalobkyně uplatňovat náhradu ušlého zisku. Vzhledem k tomu, že uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu, nemůže námitka žalobkyně přípustnost dovolání založit.
10. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud chybně posoudil, zda jsou v projednávané věci dány okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk ve prospěch žalobkyně, ani tato její námitka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejm. odstavec 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) podrobně vyložil, proč v projednávané věci nespatřuje výjimečné skutkové okolnosti, pro které by bylo možné posoudit případ jako zvláštního zřetele hodný, obsah jeho odůvodnění o absenci okolností hodných zvláštního zřetele obstojí jako dostatečně určitý, přehledný a zohledňující všechny zjištěné relevantní okolnosti posuzovaného případu. Uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně v jednom ze tří uplatňovaných mimořádných opatření návrh na zrušení podala řádně a v mezích zákona, a není tedy žádného rozumného důvodu k tomu, aby v ostatních dvou případech bylo od absence její procesní aktivity a nepodání návrhu, případně nepřipojení se k návrhu jiných subjektů, abstrahováno, neuvádí dovolatelka žádnou argumentaci, kterou by závěry odvolacího soudu zpochybňovala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3513/2014). Námitka žalobkyně o nezohlednění okolností případu se tak míjí s textem odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, když žádným způsobem nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobkyně měla reálnou možnost návrh na zrušení mimořádných opatření podat. Ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím posouzení nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2243/2019).
11. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud se údajně nezabýval jejím argumentem, že rozsah odčinění újmy způsobené mimořádnými opatřeními uvedenými v ustanovení § 9 odst. 1 písm. a), b) pandemického zákona se má řídit § 1037 až 1039 o. z. a nikoliv „konkurenčními“ pandemickým zákonem a OdpŠk, nezakládá ani tato námitka přípustnost dovolání, n Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud ve svém rozhodnutí jasně a s odkazem na relevantní judikaturu dovolacího soudu deklaroval, že jde-li o posouzení důvodnosti požadavku žalobkyně na náhradu ušlého zisku, je na místě postupovat podle § 7 a § 8 OdpŠk, nikoliv tedy podle § 1037 až 1039 o. z. Tento jeho závěr je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023), v níž dovolací soud jednoznačně dovodil, že mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví v souvislosti s epidemií COVID-19 dle § 2 odst. § 9 pandemického zákona nebo dle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, jako opatření obecné povahy představují rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., proto ani tato námitka žalobkyně nemůže ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání založit.
12. Namítá-li žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami, uplatňuje vady řízení, které však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř., srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3636/2019).
13. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně také v jeho výroku II o nákladech odvolacího řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně odmítl jako objektivně nepřípustné.
14. Poté se Nejvyšší soud zabýval dovolacími důvody vyplývajícími z dovolání žalované.
15. Žalovaná namítá, že mimořádná opatření žalované vydaná na základě odborného lékařského doporučení za účelem ochrany života a zdraví s celostátním – plošným dopadem nejsou rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 5 OdpŠk, nýbrž (jiným) právním předpisem; náhradu škody způsobenou právním předpisem však podle zákona 82/1998 Sb. uplatňovat nelze. Nejvyšší soud se uvedenou otázkou zabýval již ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, uveřejněném pod číslem 41/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že dovodil a vysvětlil (srov. odst. 40 a násl. odůvodnění rozsudku), že mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví v souvislosti s epidemií COVID-19 podle § 2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb. nebo podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb. jako opatření obecné povahy představují rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Tento právní závěr není důvod přehodnocovat ani s ohledem na obsah dovolání žalované, neboť dovolací soud se podstatou předmětných mimořádných opatření již dříve výslovně zabýval s výsledkem, že se jedná o rozhodnutí podle § 5 OdpŠk, a ozřejmil, proč nepřijal přístup žalované uvedený v části dovolání nazvané „Absence aktu individuální aplikace práva ve smyslu OdškZ“. Uvedená námitka přípustnost dovolání žalované ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Žalovaná dále namítá, že dovolací soud by měl přehodnotit svou dosavadní rozhodovací praxi ohledně právní otázky, zda je osobou oprávněnou domáhat se odškodnění dle OdpŠk z titulu mimořádného opatření vydaného na základě odborného lékařského doporučení za účelem ochrany života a zdraví s celostátním – plošným dopadem každý (tj. i pokud dotčených osob s ohledem na celostátní – plošný dopad bude více než milion?), kdo tímto byl dotčen a domáhal se jeho zrušení ve správním soudnictví. Žalovaná má přitom za to, že nebylo úmyslem zákonodárce odškodňovat (hypoteticky) všechny obyvatele České republiky, není to ani ekonomicky možné a udržitelné, a dospívá-li k tomuto soud výkladem, jde o nesprávný právní závěr. Nutno totiž odmítnout úvahu soudu o tom, že se nejedná o všechny dotčené osoby, nýbrž pouze o osoby, které založí svoji aktivní věcnou legitimaci podáním žaloby ve správním soudnictví. Úvaha soudu v konkrétních okolnostech případu fakticky znamená, že se odškodnění mohou domáhat všechny dotčené subjekty. Při platnosti tohoto výkladu pro futuro není rozhodné, zda tuto možnost všichni využijí, ale že by tak fakticky učinit mohli. Využít by ji přitom mohli obyvatelé České republiky v řádech milionů, což postrádá racionální základ a je zjevně v rozporu s účelem přijetí zákona č. 82/1998 Sb. O vyprázdnění článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod se přitom nejedná a jednat nemůže, když tento se nevztahuje na rozhodování státu „o všech“ déletrvajících krizových stavech, které je ve výsledku způsobilé projít testem proporcionality.
17. I touto otázkou se dovolací soud ve své rozhodovací praxi již zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, uveřejněný pod číslem 41/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zodpověděl ji kladně. Dovolací soud současně ani s ohledem na argumenty předestřené žalovanou nemá důvod přehodnocovat svůj již vynesený právní názor. Ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 414/2023 vysvětil důvody, pro které k předmětnému právnímu závěru výkladem zákonů č. 94/2021 Sb., č. 258/2000 Sb. A zákona č. 82/1998 Sb. dospěl (srov. odst. 46 a násl. rozsudku). Je věcí zákonodárce, aby formuloval předpoklady pro odpovědnost státu za jeho veřejnoprávní činnost, jakož i eliminoval bez přípustnosti jakéhokoliv jiného výkladu ohledně vymezení okruhu osob oprávněných požadovat náhradu škody. Jestliže dojde k naplnění vymezených zákonných předpokladů (jež mohou být upřesněny i výkladem zákona ze strany soudů), nelze jinak, než rozhodnout ve prospěch poškozeného, aniž by byl soud oprávněn posuzovat, zda zákonodárce měl či mohl předpoklady takové odpovědnosti a okruh oprávněných osob vymezit střídměji. Obecné soudy nemohou zkoumat ani skrze test proporcionality, zda konkrétní právní úprava je či není ve vztahu ke státu přiměřená, protože v právním státu musí být tvůrce právních norem těmito normami vázán. Výklad, podle něhož je stát odpovědný za náhradu škody vůči osobám, které se s úspěchem domohly zrušení mimořádného opatření (nebo konstatování jeho nezákonnosti), není nepřiměřený. Jeho podstatou je zdůraznění, že i stát v současné demokratické společnosti má nést odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023 (srov. odst. 51 rozsudku), rovněž vysvětlil, proč dovozuje, že osobou oprávněnou k podání žaloby o náhradu ušlého zisku způsobeného mimořádným opatřením je v zásadě ten, kdo podal návrh dle § 13 pandemického zákona; učinil tak proto, že v opačném případě by byl zmařen obecný princip, na jehož základě se poškozená osoba, jež procesně ustaveným způsobem brojila proti nezákonnému rozhodnutí, má mít právo na plnou náhradu újmy (srov. § 7 OdpŠk). Již provedený výklad položené otázky ze strany Nejvyššího soudu tedy nelze pokládat za excesivní. Z uvedeného se podává, že ani tato námitka žalované přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Žalovaná dále předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku podle jejího názoru v praxi dovolacího soudu doposud neřešenou, zda je žalovaná povinna poskytnout osobám dotčeným mimořádným opatřením vydaným v době pandemie COVID-19 náhradu jiné škody či újmy, než ke které se zavázala v k tomu speciálně přijatému pandemickému zákonu (ustanovení § 9 pandemického zákona) za předpokladu, že mimořádná opatření vydána základě doporučení lékařských odborníků vedou k ochraně primárních hodnot a nejsou excesivní, avšak jsou prohlášená za nezákonná z formálních důvodů; a zda je možné vykládat speciální zákon, upravující bezprecedentní krizovou speciální situaci za užití předpisu, který byl zákonodárcem zamýšlen pro nápravu neoprávněného zásahu státu do individuálních práv dotčených osob v individuálních řízeních v standardních nekrizových situacích a obsahuje z povahy věci širší rozsah odškodnění.
19. Tato otázka již rovněž byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odůvodněna tak, že podle § 9 pandemického zákona (který je ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. v poměru speciality) lze při posuzování odpovědnosti státu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními postupovat pouze v případě náhrady skutečné škody. Za jiné druhy nároků jako je náhrada ušlého zisku nebo zadostiučinění za nemajetkovou újmu (které je předmětem tohoto řízení) je tudíž třeba postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb. Ustanovení § 9 pandemického zákona totiž výslovně upravuje pouze nárok na náhradu skutečné škody, rozšiřovat jeho dopad i na nemajetkovou újmu tudíž nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, uveřejněný pod číslem 41/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2713/2022). Žalobce tedy má právo domáhat se náhrady zisku, jenž mu měl ujít následkem mimořádného opatření, nikoliv však v režimu § 9 pandemického zákona, ale podle (ve srovnání s ustanovením § 9 pandemického zákona striktnějšího) ustanovení § 8 OdpŠk při využití § 7 OdpŠk.
20. Jako důvod k přehodnocení této rozhodovací praxe neposlouží argument žalované, že stát se vedle povinnosti k náhradě skutečné škody podle § 9 pandemického zákona zavázal i k finanční podpoře subjektů, jejichž činnost byla existencí epidemie COVID 19 a přijatými mimořádnými opatřeními postižena. Stát je mj. i v postavení zákonodárce a je v jeho pravomoci přijímat právní normy, na jejichž základě se bude posuzovat jeho případná odpovědnost za jeho veřejnoprávní činnost. Argument o možné „nespravedlnosti“, která má státu při posuzování jeho odpovědnosti za veřejnoprávní činnost vzniknout následkem aplikace jeho vlastních právních norem, proto není na místě, neboť tuto situaci si způsobil vlastní normotvornou činností. Lze rovněž dodat, že ani ve vztahu ke státu nelze pokládat za „nespravedlivé“, jestliže v případě, že mimořádné opatření nebylo zrušeno pro nezákonnost, stát ve smyslu § 9 odst. 2 pandemického zákona odpovídá pouze za skutečnou škodu, zatímco pokud mimořádné opatření bylo zrušeno pro nezákonnost nebo jeho nezákonnost byla konstatována, stát odpovídá i za případný ušlý zisk ve smyslu § 7 OdpŠk. Právě ustanovení § 7 a násl. OdpŠk totiž vyjadřují principiální pravidlo, podle něhož odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí musí být úplná a nemá být omezena jen na náhradu tzv. skutečné škody. Nemá přitom význam rozlišovat, zda rozhodnutí bylo shledáno nezákonným z procedurálních nebo z věcných důvodů. I procesní předpisy totiž slouží k ochraně zájmů chráněných zákonem, včetně ochrany práv subjektů soukromého práva. Již provedený výklad této otázky ze strany Nejvyššího soudu tedy nelze pokládat za excesivní.
21. Žalovaná dále předkládá jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda je v případě mimořádných opatření žalované vydaných na základě odborného doporučení za účelem ochrany života a zdraví s celostátním – plošným dopadem nutné před závěrem o nezákonnosti provést test proporcionality s ohledem na situaci déletrvajícího stavu pandemie a plnění ústavně zakotvené povinnosti státu chránit primární hodnoty obyvatel.
22. Ani tato právní otázka nezakládá přípustnost dovolání, protože dovolací soud dlouhodobě uzavírá, že při rozhodování o požadavku na náhradu újmy (zde ušlého ziku) způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 8 OdpŠk je vázán rozhodnutím, jímž došlo ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Nemůže proto jako předběžnou otázku posuzovat, zda předchozí rozhodnutí správního soudu zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost nebo rozhodnutí, v němž se nezákonnost rozhodnutí konstatuje (§ 13 odst. 1,4 pandemického zákona) je či není správné (zda obstojí nebo neobstojí v hypotetickém testu proporcionality). V případě, že soud má rozhodnout o požadavku poškozeného na náhradu skutečné škody, činí tak podle § 9 odst. 2 pandemického zákona, aniž by pro pozitivní rozhodnutí bylo zapotřebí zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost nebo deklarace jeho nezákonnosti (srov. odst. 24 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, uveřejněného pod číslem 41/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2713/2022).
23. Další otázkou podle žalované doposud v rozhodovací praxi dovolací soudu neřešenou je otázka, zda je v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaná při zásahu do sekundárních práv dotčených osob za účelem ochrany primárních hodnot všech v době celostátní (celosvětové) pandemie a současné finanční podpoře dotčených subjektů těmto hradila i ušlý zisk. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
24. Dovolací soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 120/2019, při posuzování možnosti snížení náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem státu dovodil, že v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nemohou být důvodem pro snížení náhrady škody poměry státu, neboť jeho ekonomická síla relevantnost takové úvahy vylučuje. Nelze reálně uvažovat ani o tom, že by důvodem zvláštního zřetele hodným v takovém případě mohly být poměry poškozeného, neboť ty budou v porovnání s poměry státu vždy horší. V poměrech odpovědnosti státu neumožňují snížení náhrady škody ani okolnosti, za kterých ke škodě došlo, neboť při nesprávném úředním postupu, vzniká škoda vždy v situaci, kdy stát při výkonu veřejné moci uplatňuje své vrchnostenské oprávnění. Stát jako škůdce tedy v tomto vztahu nevystupuje v rovném postavení s poškozeným, které je typické pro vztahy občanskoprávní, ale v postavení mocenském, což aplikaci moderačního oprávnění soudu vůči němu vylučuje. Soudy nižších stupňů rozhodly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když neshledaly rozpor uplatňovaného nároku žalobkyně s dobrými mravy ve skutečnosti, že žalobkyni byla ze strany státu udělena podpora na zachování podnikání. Neshledaly-li soudy (srov. zejm. odst. 54 rozsudku soudu prvního stupně) rozpor s dobrými mravy v uplatňovaném nároku žalobkyně z důvodu, že podpora na udržení podnikání v době pandemie (nejen žalobkyně) byla činěna v rámci veřejného zájmu, tj. v zájmu společnosti a šlo by proti zájmu všech, kdyby podnikatelé byli nuceni hromadně ukončovat své podnikání v důsledku pandemie ještě ve větší míře, není jejich závěr v rozporu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011). Lze tedy souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že za daných skutkových okolností není prostor pro nepřiznání náhrady ušlého zisku z pouhého důvodu, že takto poskytnuté plnění by bylo v rozporu s dobrými mravy, když ze strany státu byla jednotlivým subjektům poskytnuta podpora na zachování podnikání.
25. Žalovaná dále předkládá otázku, zda je možné určit existenci a výši ušlého zisku bez přihlédnutí k podstatné příčině, která měla vliv na existenci či výši ušlého zisku. K této otázce žalovaná doplňuje, že podstatnou příčinou vzniku škody byla pandemie COVID-19 s tím, že nezohlednění tohoto faktu ze strany odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008.
26. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, uvedl, že je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodní událost. Zůstala-li původní škodní událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/200).
27. Od právě uvedených zásad pro posuzování existence příčinné souvislosti mezi vydáním mimořádného opatření a vznikem ušlého zisku na straně žalobkyně se odvolací soud neodchýlil. Odvolací soud totiž zjistil, že předmětná mimořádná opatření zásadně omezovala žalobkyni v její podnikatelské činnosti spočívající v provozování vleku a lanové dráhy. Právě jejich existence prvotně vedla k tomu, že žalobkyně byla podstatně omezena v těchto činnostech a nemohla tedy ani realizovat případný zisk z jejich provozu, což vede k závěru že mimořádná opatření, a nikoliv pandemie COVID-19 byla základní, a nikoliv jen pravděpodobnou příčinou způsobující ušlý zisk žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy ohledně předkládané otázky v souladu, a nikoliv v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tvrdí-li žalovaná dále, že i kdyby žalovaná nebyla bývala vydala dotčené opatření s formálními nedostatky, vždy by platilo v rozhodné době obsahově stejné opatření s ohledem na doporučení odborníků, když toto bylo kruciální pro zabránění šíření pandemie, nabízí dovolacímu soudu k posouzení situaci, která nenastala, což není přípustné. Vychází-li totiž žalovaná z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud a buduje-li na tomto své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje tím jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3531/2018).
28. Opírá-li žalovaná svůj názor o obecné absenci příčinné souvislosti mezi vydáním mimořádných opatření a ušlým ziskem žalobkyně o to, že i při absenci mimořádných opatření by žalobkyně nemohla provozovat svoje podnikání s ohledem na samotnou pandemii, neměla by totiž ani dostatek personálu ani návštěvníků, míjí se toto její ve své podstatě skutkové tvrzení se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jenž naopak uzavřel, že sněhové podmínky v době účinnosti mimořádných opatření byly dobré a že počet potenciálních zákazníků, kteří se pohybovali v blízkosti zařízení žalobkyně, byl vysoký, a že existuje předpoklad, že by při neexistenci mimořádných opatření (a navzdory epidemii) využívali služeb žalobkyně (viz odst. 12 napadeného rozsudku). Dovolání lze však podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.); polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu žalovaná proto neuplatňuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1930/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1182/2017). Dovolací soud připomíná, že v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 416/2014, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
29. Namítá-li žalovaná, že odvolací soud stanovil ušlý zisk odhadem, kdy vycházel nikoliv z období podnikání v pandemii, nýbrž z let standardního podnikání žalobkyně (v posuzovaném období se přitom prakticky jedná pouze o pár dní na konci sezóny) a nezohlednil veškeré náklady žalobkyně, pomíjí, že odvolací soud svůj závěr o výši ušlého zisku založil na okolnosti, že „v předchozích letech činil denní zisk částku pohybující se kolem 15 000 Kč denně“ a že tento zisk by byl v posuzovaném období zachován vzhledem k dobrým sněhovým podmínkám a k vysokému množství lidí vyskytujících se v rozhodné době v horském prostředí, tedy v blízkosti zařízení žalobkyně (viz odst. 12 odvolacího rozsudku). Žalovaná tedy i tuto námitku nepřípustně staví na odlišných skutkových zjištěních, než která učinil odvolací soud. Dovolatelka tedy i v této části dovolání fakticky polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, což však nezakládá způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 503/2022).
30. Žalovaná konečně zakládá přípustnost dovolání na otázce, zda je správné určit existenci a výši ušlého zisku bez přihlédnutí ke všem nákladům. Ani tato právní otázka položená žalovanou neodpovídá skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Ten totiž náklady zohlednil s tím, že „skutečné náklady vynaložené na podnikání žalobkyně se pohybovaly vždy minimálně o řád níže než zisk.“ Tyto náklady odvolací soud zohlednil ponížením požadavku žalobkyně o 10 %. Není tedy pravdou, že by odvolací soud náklady na dosažení zisku nezohlednil. Proto ani tato výhrada nezakládá přípustnost dovolání (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1109/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4315/2018).
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání žalobkyně i žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebyla shledána přípustnými.
32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu