Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. Ch., zastoupeného JUDr. Ondřejem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 378 990 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 86/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 72 Co 239/2024-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 378 990 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy. Jeho žalobní požadavek konkrétně zahrnoval částku 186 000 Kč, na níž žalobce vyčíslil svůj ušlý zisk připadající na dobu šesti měsíců, po kterou byl zadržen jeho řidičský průkaz, tedy konkrétně na dobu od 9. 6. 2019 (zadržení řidičského průkazu při silniční kontrole) do dne 31. 12. 2019 [pravomocné zastavení přestupkového řízení vedeného proti žalobci pro přestupek podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích], dále částku 22 450 Kč představovanou náklady žalobcova právního zastoupení, částku 5 540 Kč vynaloženou na zhotovení odborných posudků a částku 165 000 Kč odpovídající zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, jež byla žalobci zadržením jeho řidičského průkazu způsobena a která spočívala v prožitém stresu, nejistotě a další morální újmě.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 39 C 86/2023-62, žalobu zcela zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V části, ve které žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku II, jakož i v té části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II, tedy ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je podané dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Otázka, zda je stát odpovědný za újmu způsobenou žalobci tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v zadržení jeho řidičského průkazu policejní hlídkou, k němuž mělo dojít na základě pozitivního výsledku orientačního testu na přítomnost omamných a psychotropních látek, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Ústavního soudu představované jeho nálezem ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2009/20, pokud na ni odpověděl záporně, přípustnost žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
9. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že odpovědnost státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem dopadá na ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností orgánů veřejné moci než jejich rozhodnutím. Pro tuto formu odpovědnosti je proto určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě nevedly k vydání rozhodnutí a bylo-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazily (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3056/2009). V opačném případě lze uvažovat pouze o odpovědnosti státu za újmu vyvolanou nezákonným rozhodnutím, přičemž podmínkou vzniku této odpovědnosti je, aby poškozený využil ve stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva proti příslušnému rozhodnutí poskytuje, a aby bylo dotčené rozhodnutí pro svou nezákonnost k tomu povolaným orgánem změněno nebo zrušeno, neboť soud v odškodňovacím řízení není oprávněn zákonnost tohoto rozhodnutí přezkoumávat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013, a ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3171/2014, uveřejněný pod číslem 72/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1250/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003). Svým závěrem o tom, že žalobci právo na náhradu újmy způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v zadržení jeho řidičského průkazu vůči žalované nenáleží, neboť o tomto zadržení bylo dne 9. 7. 2019 vydáno příslušné rozhodnutí, přičemž dovodit nelze ani odpovědnost žalované vycházející z titulu nezákonného rozhodnutí, pokud žalobce proti zmíněnému rozhodnutí nebrojil žádným opravným prostředkem, který měl k dispozici, a toto rozhodnutí tak nebylo pro případnou nezákonnost zrušeno či změněno, se tak odvolací soud od uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
10. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda odvolací soud pochybil, pokud opomenul provést dokazování žalobcovým účastnickým výslechem, jehož prostřednictvím chtěl žalobce soudu poskytnout vlastní popis událostí, jež následovaly bezprostředně po zadržení předmětného řidičského průkazu a týkaly se žalobcova lékařského vyšetření, čímž měl dle žalobcova přesvědčení současně založit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a odchýlit se od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23. Jestliže totiž obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde absence odpovědnostního titulu, jak bylo uvedeno výše), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak pozitivně projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
11. Nadto dovolací soud připomíná, že tzv. opomenutý důkaz představuje důkazní návrh, který soud neprovedl, aniž ve svém rozhodnutí řádně vyložil, z jakého důvodu tak učinil, příp. jej provedl, ale ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakého důvodu k němu nepřihlížel (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3053/2024, a dále nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Soud prvního stupně však v odůvodnění svého rozsudku ozřejmil, že důvod, pro který žalobcův výslech neprovedl, spočíval v nadbytečnosti tohoto důkazu, s čímž odvolací soud vyjádřil souhlas (viz bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 8 odůvodnění napadeného rozsudku), a to v situaci, kdy skutečnosti, které chtěl žalobce dle svého dovolání tímto důkazem prokazovat (tedy že se po zadržení svého řidičského průkazu dostavil na policejní služebnu Obvodního oddělení Policie ČR Kutná Hora, kde sdělil, že se hodlá podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu, čemuž však policejní orgán nevyhověl, pročež žalobce toto vyšetření později absolvoval z vlastní iniciativy), vzaly soudy obou stupňů za zjištěné (viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 8 odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že revize skutkových závěrů odvolacího soudu není v dovolacím řízení možná – srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario).
12. Na závěru o nepřípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nic nemění ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce vznesl v souvislosti se zmíněnou procesněprávní otázkou. Napadené rozhodnutí totiž vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce zjevně nebyly. Povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí pak nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013). Soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak je tomu i v nyní řešeném případě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).
13. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci by nadto Nejvyšší soud v dovolacím řízení mohl v souladu s § 242 odst. 3 větou druhou o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, pokud by bylo jeho dovolání jinak přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.
14. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2025
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu