Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce F. V., zastoupeného Mgr. Václavem Němcem, advokátem, sídlem v Ostravě, Roháčova 3339/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 80/2023, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, č. j. 17 Co 258/2024-132, takto:
- I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, č. j. 17 Co 258/2024-132, se ve výroku I v té jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v otázce nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč příslušenstvím a v nákladovém výroku, a dále ve výroku II o nákladech řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 4. 2024, č. j. 27 C 80/2023-85, ve výroku I do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku II o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomu odpovídajícím rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 27 C 80/2023-85, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 244 309 Kč s příslušenstvím a částky 237 800 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce původně ve dvou samostatných řízeních, která byla spojena ke společnému projednání a rozhodnutí, domáhal jednak zaplacení škody v podobě ušlého zisku a dále nákladů řízení před Ústavním soudem, jakož i nemajetkové újmy způsobené mu nezákonnými rozhodnutími, konkrétně usneseními Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2021, č. j. 8 To 356/2021-133 (dále též „první nezákonné rozhodnutí“), a ze dne 23. 6. 2022, č. j. 8 To 356/2021-159 („druhé nezákonné rozhodnutí“). Jednalo se o rozhodnutí, jimiž byly zamítnuty stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti žalobce o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, která byla zrušena nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 232/22, a ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. II. ÚS 2152/22. Podle žalobce tato rozhodnutí způsobila, že ode dne 14. 12. 2021 do dne 22. 6. 2023 nezákonně setrvával ve výkonu trestu odnětí svobody.
4. Soud prvního stupně shledal, že obě usnesení Krajského soudu v Plzni skutečně představují nezákonná rozhodnutí, mezi těmito rozhodnutími a namítanou újmou však neshledal příčinnou souvislost. Z provedeného dokazování totiž podle soudu prvního stupně vyplynulo, že újma žalobci vznikla nikoliv v příčinné souvislosti s některým z nezákonných rozhodnutí, nýbrž výlučně na základě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 142/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 6 To 396/2019, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v celkové výměře 7 let nepodmíněně. Podle soudu prvního stupně byla nezákonná rozhodnutí zrušena nikoliv pro nesprávné posouzení podmínek podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku (dále jen „TrZ“), ale pro nesprávný právní názor týkající se aplikace podmínky stanovení v § 91 odst. 5 TrZ (v tehdejším znění šlo o § 91 odst. 4 TrZ, poznámka Nejvyššího soudu). Ani z druhého nezákonného rozhodnutí nelze dovodit, že by měl stížnostní soud za splněná kritéria pro podmíněné propuštění žalobce z výkonu trestu, neboť v něm pouze konstatoval svou nepříslušnost ve věci rozhodovat. Tento závěr vedl soud prvního stupně k zamítnutí nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku a náhrady vzniklé nemajetkové újmy. K té navíc soud prvního stupně doplnil, že žalobce netvrdil, resp. neprokázal, že by újma mu způsobená vydáním nezákonných rozhodnutí dosahovala intenzity odůvodňující přiznání peněžitého zadostiučinění. Co do požadované škody v podobě výdajů na právní zastoupení před Ústavním soudem, soud prvního stupně uzavřel, že tato se řídí zvláštní úpravou v režimu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a nelze ji tak uplatňovat proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb.
5. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím potvrdil. K nemajetkové újmě uvedl, že žalobce i přes poučení podle § 118a o. s. ř. blíže nevymezil vzniklou újmu. Uvedl toliko to, že v důsledku nezákonných rozhodnutí zůstal omezen na osobní svobodě, což představovalo zásah do jeho osobního a rodinného života. Jelikož žalobce svoji nemajetkovou újmu popsal tak, že musel setrvat ve výkonu trestu odnětí svobody, že pokud by soud rozhodoval zákonně, musel by být z výkonu trestu propuštěn, pak takováto obecná úvaha pro úspěch žalobce v řízení nestačí, naopak odvolací soud zdůraznil, že příčinná souvislost musí být postavena najisto. S přihlédnutím k intenzitě případné újmy, trestní minulosti žalobce a jeho odsouzení, bylo podle odvolacího soudu konstatování porušení práva a omluva poskytnuté mimosoudně žalovanou dostatečnou satisfakcí. Co se týče nároku na ušlý zisk, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že v řízení nebylo prokázáno, že nebýt nezákonných rozhodnutí, žalobce by skutečně pracoval a dosáhl výdělku, z něhož odvozuje ušlý zisk. Příslib zaměstnání byl totiž shledán účelovým. V otázce nákladů řízení před Ústavním soudem odvolací soud plně odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně.
II. Dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podal žalobce [dále též „dovolatel“] prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.
7. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Zejména odkazoval na to, že nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 162/22, uvádí, že diskreční varianta podmíněného propuštění „neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu“. V tomto smyslu dále odkazuje na nálezy ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18, ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 575/21, ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2393/21, či ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21. Zároveň také podle dovolatele napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, kterou dosud dovolací soud nevyřešil, a to na otázce odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným zamítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a to ve vztahu k újmě způsobené výkonem trestu za období, kdy v důsledku nezákonného rozhodnutí „řízení neběželo v situaci, kdy při nezměněných podmínkách na straně odsouzeného následně došlo k podmíněnému propuštění odsouzeného“.
8. Dovolatel dále namítal, že v řízení nebyl proveden důkaz jeho účastnickým výslechem, přičemž podle jeho názoru je takový výslech zásadním zdrojem informací o míře a rozsahu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným v řízení o podmíněném propuštění.
9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napaden výrok II napadeného rozhodnutí a dále potvrzující výrok I v té jeho části, jež se vztahovala k výroku II rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. řízení před soudem prvního stupně. To samozřejmě Nejvyššímu soudu nebrání, aby i takové výroky v důsledku jejich akcesority odklidil, shledá-li důvod ke zrušení výroku o věci samé.
15. Co se týče dovolání v té části, kterou napadá výrok I napadeného rozhodnutí v rozsahu, kterým bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů řízení vzniklých v řízeních před Ústavním soudem, dovolatel neuvádí žádnou argumentaci, kterou by jakkoliv polemizoval s právními závěry odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu tak nezbylo v této části dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout jako vadné (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř).
16. Přípustné není dovolání ani co do rozsahu nároku na náhradu tvrzeného ušlého zisku souvisejícího s hypotetickým nástupem do zaměstnání. Odvolací soud svůj závěr v této části postavil na dvou na sobě nezávislých důvodech, tj. jednak na absenci příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou, jednak na závěru o účelovosti příslibu zaměstnání, přičemž dovolatel dovoláním brojí toliko proti jednomu z nich.
17. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen.
18. Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud napadené rozhodnutí na více na sobě nezávislých závěrech (jako tomu je i v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozhodnutí může být podle § 237 o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel současně zpochybnil správnost všech rozhodujících právních závěrů. Dovolatelem předložená argumentace směrující vůči závěru o účelovosti zaměstnání je však ve své podstatě pouze obecnou kritikou skutkových závěrů odvolacího soudu, aniž by byla jako dovolací důvod vymezena konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí v tomto ohledu závisí.
19. Nejvyšší soud tak uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci v rozsahu nároku týkajícího se tvrzené škody v podobě ušlého zisku stojí na dvou (samostatných) důvodech. Každý z těchto důvodů sám o sobě vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby. Aby mohlo být dovolání přípustné, musel by dovolatel přípustným způsobem zpochybnit současně všechny uvedené důvody, na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což se ovšem v poměrech projednávané věci kvalifikovaně nestalo. Je-li totiž dovolání ve vztahu k jednomu ze dvou nosných argumentů vadné, vede takové žalobcovo pochybení ke stejnému následku, jako by danou otázku vůbec nezpochybnil.
20. Dovolání je nicméně přípustné v otázce hodnocení nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím v řízení o podmíněném propuštění, neboť v hodnocení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v této části také důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
22. Podstatou nynějšího dovolání je otázka, zda může být zamítnutá, příp. neprojednávaná žádost o podmíněné propuštění ve vztahu příčinné souvislosti s nemajetkovou újmou spatřovanou poškozeným v delším pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody.
23. Ačkoliv obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), je dovolací přezkum přípustný (toliko) pro stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Tak je tomu i v poměrech projednávané věci, kde žalobce ve vztahu k dovoláním přípustně vymezené otázce nijak nezpochybňuje skutkové okolnosti, nýbrž brojí toliko proti právnímu posouzení učiněnému soudy obou stupňů, které za příčinu omezení jeho osobní svobody považovaly výlučně odsuzující rozhodnutí vydaná v trestním řízení, a nikoliv nezákonná rozhodnutí, jímž byly zamítnuty žalobcovy stížnosti proti usnesením, kterým nebylo vyhověno jeho žádostem o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
24. Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže – jak správně v napadeném rozsudku zdůraznil odvolací soud – stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009).
25. Naopak, základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ. K témuž závěru ostatně dospěl Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
26. V nynější věci odvolací soud svůj závěr o absenci příčinné souvislosti odůvodnil tak, že: „škodní následek velmi obecně specifikovaný [dovolatelem] byl daleko více následkem existence pravomocných trestních rozsudků odsuzujících [dovolatele] k celkem 14 letům odnětí svobody, než dvou nezákonných rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu” (obdobnou úvahu uvedl i soud prvního stupně, srov. body 29 a 30 jeho rozsudku; ve skutečnosti nešlo o rozhodnutí o podmíněném propuštění žalobce z výkonu trestu, ale naopak o zamítnutí, resp. neprojednání jeho žádostí o podmíněné propuštění – poznámka Nejvyššího soudu). Takový závěr je však nejen natolik stručný, že jde na újmu přesvědčivosti odůvodnění soudního rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.), ale také [a především] se míjí s podstatou dovolatelových námitek uplatňovaných v nynějším řízení před soudy obou stupňů. Ty spočívají v tvrzení, že pokud by soudy v řízení o podmíněném propuštění postupovaly správně (a nebyla by nutná opakovaná intervence Ústavního soudu), došlo by k jeho podmíněnému propuštění dříve, neboť materiální podmínky pro podmíněné propuštění, na základě kterých později k propuštění skutečně došlo prostřednictvím usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. 6. 2023, č. j. 12 PP 71/2021-121, podle jeho přesvědčení panovaly v totožné podobě již v průběhu prvního rozhodování.
27. Z hlediska výše zmíněných judikaturních závěrů stran příčinné souvislosti se Nejvyššímu soudu taková úvaha nezdá pro posouzení přítomné věci přiléhavá. Jakkoliv z logiky věci plyne, že výkon trestu odnětí svobody je nepochybně následkem pravomocných trestních rozsudků odsuzujících dovolatele k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak případné vyhovující rozhodnutí o podmíněném propuštění by představovalo výlučnou a samostatnou příčinu propuštění odsouzeného; závěr odvolacího soudu implikující, že mezi zamítnutou (příp. z procesních důvodů včas nerozhodnutou) žádostí o podmíněné propuštění a pokračujícím výkonem trestu odnětí svobody nelze spatřovat vztah příčiny a následku, tak neobstojí.
28. Bez vlivu na výsledek posouzení dané věci je i jinak rovněž správná úvaha odvolacího soudu, že na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není právní nárok, neboť žalobce z výkonu trestu [po věcném přezkumu splnění zákonných podmínek] nakonec propuštěn byl a tvrdí, že nebýt nezákonných rozhodnutí, byl by – při splnění totožných podmínek – propuštěn podstatně dříve. Ústavní soud setrvale vychází z toho, že přestože na podmíněné propuštění není právní nárok, pak trestní soudy nemají možnost libovolného rozhodování a vztahuje se na ně povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Tuzemský právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; což však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2878/22, bod 13, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1873/21, bod 18, nebo ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1711/21, bod 15, anebo také dovolatelem citované usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 162/22, bod 11).
29. Na výše prezentovaných závěrech nemůže ničeho změnit ani (jinak v obecné rovině opět nepochybně správný) závěr soudu prvního stupně, že první nezákonné rozhodnutí [které bylo Ústavním soudem zrušeno pro porušení dovolatelových základních práv nesprávným výkladem § 91 odst. 5 TrZ] ještě samo o sobě nestavělo na jisto dovolatelovo propuštění, neboť z něj [mimo otázek tvořící předmět přezkumu Ústavním soudem] také vyplývalo, že tamní stížnostní soud měl vůči prvostupňovému rozhodnutí i jiné výhrady. Krajský soud v Plzni jako soud stížnostní měl totiž za nedostatečné také zhodnocení podmínek podle § 88 odst. 1 TrZ soudem prvního stupně a zavázal ho k doplnění dokazování vzhledem k majetkovým poměrům dovolatele a k tomu, v jakém rozsahu dovolatel nahradil způsobenou škodu a odčinil újmu způsobenou jeho trestnými činy (srov. body 14 a 15 prvního nezákonného rozhodnutí). Pro nynější řízení je však podstatné, že pokud by se jako správné ukázalo tvrzení dovolatele, že k pozdějšímu podmíněnému propuštění došlo za v zásadě nezměněných podmínek oproti těm, které tu panovaly v době řízení, jež vyústilo ve vydání prvního nezákonného rozhodnutí (a bylo by tedy možné důvodně očekávat, že k podmíněnému propuštění by došlo i v rámci původního řízení po doplnění dokazování), byl by – mimo jiného ve světle požadavku předvídatelnosti soudního rozhodování spočívajícího v důvodném očekávání, že obecné soudy budou rozhodovat v případech srovnatelných po skutkové i právní stránce v konečném důsledku stejně [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 37. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1372/24, ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1132/22, nebo ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11] – , pro potřeby odškodňovacího řízení důvodný závěr o existenci příčinné souvislosti mezi prvním nezákonným rozhodnutím a případnou tvrzenou nemajetkovou újmou.
30. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že řízení, v rámci kterého bylo vydáno první nezákonné rozhodnutí, nebylo ukončeno v krátké návaznosti na první kasační zásah Ústavního soudu (kvůli přemístění dovolatele do jiné věznice a následným nesprávným posouzením příslušnosti soudu v rámci druhého nezákonného rozhodnutí, které posléze vyústilo ve druhou kasaci Ústavním soudem), a že tedy v této fázi řízení k úplnému materiálnímu posouzení podmínek pro podmíněné propuštění fakticky ještě nedošlo, nemůže bez dalšího dovolatele zcela zbavovat nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí. Jestliže na základě nezměněných skutkových okolností učiní soud z procesních důvodů potřebné skutkové závěry v řízení až později, je důvodné předjímat tyto závěry již k době původního nezákonného rozhodnutí (popř. i později, avšak dříve, než k podmíněnému propuštění žalobce fakticky došlo).
31. Ad absurdum, obdobnou logiku, jaká vedla oba nižší soudy, by bylo možné postavit nejen pro skutkové otázky neřešené z důvodu kasace pro jinou otázku (jako v nynější věci), ale i pro skutkové otázky, jejichž samo nesprávné řešení vedlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí. I jejich konečné „správné“ vyřešení přichází až ve fázi řízení po kasačním zásahu, přesto však k vyloučení náhrady způsobené újmy za období předcházející vlastnímu posouzení této otázky nedochází.
32. Pokud tak soud prvního stupně (a prostřednictvím něho soud odvolací) označil dovolatelovo tvrzení, že splňoval podmínky pro podmíněné propuštění již ke dni 14. 12. 2021, za „ničím nepodloženou spekulaci“ (srov. bod 31 rozsudku soudu prvního stupně), přehlédl, že právě posouzení této otázky je středobodem nynější věci.
33. Pro výše uvedené je tedy právní posouzení odvolacího soudu nesprávné.
34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
35. Dovolatel jako vadu v řízení namítal postup odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), kterým tento uzavřel, že dovolatel i přes poučení soudem dle § 118a o. s. ř. blíže nevymezil vzniklou újmu. Podle dovolatele by byl účastnický výslech, který dovolatel navrhoval v reakci na poučení soudu, zásadním zdrojem informací o míře a rozsahu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím fyzické osobě. Soud prvního stupně však tento důkazní prostředek neprovedl a uzavřel, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení, resp. břemeno důkazní, ohledně intenzity újmy dostačující pro přiznání peněžitého zadostiučinění (sic – srov. bod 32 rozsudku soudu prvního stupně).
36. Dovolací soud však nemůže kvalifikovaně posoudit ani existenci této vady, ani míru, s kterou se tato vada mohla projevit v rozhodnutí ve věci, neboť z napadeného rozhodnutí není seznatelné, jakým způsobem s tímto závěrem odvolací soud vlastně naložil. Byť totiž odvolací soud uvádí, že i přes poučení soudem podle § 118a o. s. ř. (míněno soudem prvního stupně, ze spisového materiálu nevyplývá, že by byl dovolatel tímto způsobem vyzýván v průběhu odvolacího řízení, pozn. Nejvyššího soudu) nebyla tvrzená nemajetková újma blíže vymezena (srov. bod 24 napadeného rozhodnutí), z dalšího odůvodnění (srov. bod 29 napadeného rozhodnutí) naopak implicitně vyplývá, že existenci nemajetkové újmy vzal odvolací soud za prokázanou, pročež nakonec za dostačující pro odčinění oné /neprokázané/ újmy považoval zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva poskytnuté mimosoudně žalovanou. Na základě odůvodnění napadeného rozsudku nelze prozatím najisto postavit, zda odvolací soud uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy zamítl pro neunesení břemene důkazního či břemene tvrzení, anebo měl (oproti soudu prvního stupně) nemajetkovou újmu za řádně tvrzenou a prokázanou (ať už ve větší či menší míře obecnosti). Není rovněž patrné zda a nakolik se promítl závěr o „velmi obecné specifičnosti“ škodního následku (srov. bod 29 napadeného rozhodnutí) do úvahy odvolacího soudu o základu nároku nebo přiměřené formě jeho kompenzace, když právě závěru soudu prvního stupně o neprokázání vzniku újmy či její intenzity se dovolatel snažil čelit poukazem na svůj včas navržený účastnický výslech.
37. K prokazování nemajetkové újmy se nadto doplňuje, že Nejvyšší soud v minulosti vyslovil, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Závěry o její existenci tak zásadně spočívají „pouze“ ve zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Jedná se o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1614/2016, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3509/2019, nebo ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021).
38. Z výše uvedeného tedy plyne, že aby žalobci vznikla odškodnitelná nemajetková újma, muselo by se jednat o situaci, ve které by jakákoliv osoba v postavení žalobce mohla důvodně pociťovat vznik újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014; k výkladu termínu „jakákoliv osoba v postavení žalobce“ potom blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023, bod 42).
39. Nejvyšší soud v uvedené souvislosti taktéž přiměřeně odkazuje na závěr Ústavního soudu vyslovený v jeho nálezu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II.ÚS 3750/11, podle kterého zásah do osobní svobody jednotlivce je natolik zásadním zásahem do základního práva na osobní svobodu, že je třeba vnitrostátní právo umožňující odškodnění za omezení tohoto práva vykládat extenzivním způsobem, a nikoliv restriktivním. Ač byl tento závěr soudem ochrany ústavnosti vysloven v okolnostech odškodnění za nezákonnou vazbu, která v obecné rovině představuje intenzivnější zásah než nesprávné posouzení podmíněného propuštění ze zákonného výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud z něj i přesto vyvozuje potřebu zvýšené pečlivosti při hodnocení způsobené nemajetkové újmy v nynější věci.
40. V posuzovaném případě žalobce vymezil tvrzenou újmu tak, že byl po dobu 2,5 let vězněn na základě protiústavních rozhodnutí, čímž došlo k zásahu do jeho osobního a rodinného života. Dále uvedl, že nemohl být se svou rodinou, podílet se na výchově svých dvou nezletilých dětí, trávit čas se svou partnerkou a rodiči, ani žít běžným občanským životem.
41. Nejvyšší soud uzavírá, že ve světle výše uvedeného se pro účely nynějšího odškodňovacího řízení takové vymezení způsobené nemajetkové újmy zdá být dostatečně určité. Přestože je pro případný úspěch žaloby vedle prokázání vzniku odpovědnostního titulu určující i to, jakým konkrétním způsobem žalobce skutkově vymezil jemu vzniklou škodu (či nemajetkovou újmu), a přestože je obecně v zájmu žalobce vymezit tuto újmu pokud možno co nejkonkrétněji, požadavek na konkrétnost vymezení nemajetkové újmy nesmí jít tak daleko, aby v praxi uplatnění nároku na její náhradu znemožňoval. Je zjevné, že následky dalšího pobytu ve výkonu trestu by podobně jako žalobce důvodně pociťovala i jakákoliv jiná osoba.
42. Mimo rozporu mezi závěrem o neunesení břemena tvrzení, resp. důkazního na straně jedné a implicitní úvahou o existenci nemajetkové újmy Nejvyšší soud rovněž nemohl přehlédnout poněkud protichůdný závěr napadeného rozhodnutí, podle kterého nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vůbec nevznikl též pro uvažovaný nedostatek příčinné souvislosti, ale současně uzavřel, že konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy ze strany žalované bylo dostatečnou satisfakcí (srov. bod 29 napadeného rozhodnutí). Zadostiučinění však lze poskytnout, jen je-li právo poškozeného právem existujícím (tedy je-li naplněn tzv. odpovědnostní titul a existuje-li mezi ním a požadovanou škodou či újmu nezbytná příčinná souvislost). V této otázce je tak odůvodnění napadeného rozhodnutí taktéž vnitřně rozporné.
43. Výše uvedené rozpory tak představují vady, které mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
44. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu v otázce hodnocení příčinné souvislosti a vzniklé újmy správný, Nejvyšší soud napadený rozsudek v potřebném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
45. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení se tudíž soudy budou muset, i za přiměřeného poučení účastníků podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a to případně i prostřednictvím účastnického výslechu dovolatele, především vypořádat jednak s otázkou příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a dovolatelem označenou újmou, a to zhodnocením toho, zda byly podmínky panující v době vydání nezákonných rozhodnutí srovnatelné s těmi, za kterých došlo k jeho pozdějšímu podmíněnému propuštění, a dále také s otázkou samotné nemajetkové újmy.
46. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu