Plný text
30 Cdo 905/2024-696
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Z. A., zastoupené Mgr. Renatou Ćavarovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 206/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 Co 260/2023-631, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se po žalované domáhala původně celkové částky 2 004 940,41 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody a nemajetkové újmy jí způsobené nezákonným trestním stíháním. Z toho částka 604 940,41 Kč představovala náhradu škody spočívající v nákladech na obhajobu, částka 300 000 Kč náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a částka 1 100 000 Kč náhradu škody na zdraví (kdy co do částky 284 345 Kč vzala žalobkyně svoji žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, zbylá částka 815 655 Kč představující náhradu škody na zdraví byla vyloučena k samostatnému projednání).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 18 C 206/2020-581, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 5. 2023, č. j. 18 C 206/2020-602, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 795 797,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 10. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), žaloba se zamítá co do částky 109 142,91 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v rozsahu 80 % ve výši 124 712 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně Mgr. Renaty Ćavarové, advokátky, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění jen tak, že se zamítá žaloba co do částky 170 196,79 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 30. 10. 2020 do zaplacení (odvolací soud snížil plnění přiznané soudem prvního stupně o částku 200 000 Kč požadovanou z titulu náhrady nemajetkové újmy, za současného navýšení této částky o 29 803,21 Kč připadajících na náklady obhajoby – pozn. Nejvyššího soudu); ve výroku II se v napadené části co do částky 52 514,91 Kč s příslušenstvím potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 155 741 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Renaty Ćavarové (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním v rozsahu té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta v rozsahu částky 200 000 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl
5. Otázka, zda je i za současné inflace a s ohledem na celkový růst cen, platů a mezd atd. na místě přiznávání odškodnění způsobené újmy ve stejné výši, jak tomu bylo např. již před 10 a více lety, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se míjí s odůvodněním napadeného rozsudku, ve kterém vyšel odvolací soud ze srovnání případu žalobkyně primárně s rozhodnutím ve věci se sp. zn. 72 Co 207/2020, tj. s rozhodnutím z doby nikoli před 10 lety, jak naznačuje dovolatelka.
6. K polemice žalobkyně o výši přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvádí, že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy přihlédl-li k povaze trestní věci, pro kterou byla žalobkyně stíhána, délce trestního stíhání, výši trestu, který žalobkyni hrozil, prokázaným následkům, které tím byly žalobkyni způsobeny, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech.
7. Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
8. Nesouhlasí-li žalobkyně s tím, jaké kauzy použil odvolací soud pro srovnání s případem žalobkyně za účelem stanovení přiměřeného zadostiučinění, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobkyně založil. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
9. Námitka žalobkyně týkající se překvapivosti napadeného rozsudku je námitkou poukazující na údajnou vadu řízení, k níž však dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však v posuzovaném případě splněna není.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu