Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. A., zastoupené Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 154 776 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 66/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2024, č. j. 56 Co 170/2022-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 377,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Soni Žourkové.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 154 776 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou utrpěla v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jež bylo vedeno u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2016 a v jehož závěru bylo trestní stíhání žalobkyně pravomocně zastaveno. Požadovaná částka odpovídala nákladům, které žalobkyně vynaložila na svoji obhajobu.
2. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2022, č. j. 16 C 66/2021-91, žalobě zcela vyhověl (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 56 Co 170/2022-158, tento rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil pouze co do výše náhrady nákladů řízení, kterou je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit, přičemž současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Na podkladě dovolání, které proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná, však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 30 Cdo 745/2024-180, tento rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé opět potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II o nákladech řízení jej taktéž změnil tak, jak již rozhodl ve svém předcházejícím rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o nákladech odvolacího a prvního dovolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Rovněž i tento rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Otázka, zda zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti odůvodňuje vznik práva trestně stíhané osoby na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v případě, že tato osoba nevyužila dostupné prostředky nápravy směřující k dosažení její plné rehabilitace, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 728/2022, stejně jako od předchozího kasačního rozhodnutí, jež bylo v této věci Nejvyšším soudem vydáno, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nevyužití těchto prostředků žalobkyní vzniku odpovědnosti žalované za újmu způsobenou předmětným trestním stíháním v posuzovaném případě nebrání, neboť zahájení tohoto trestního stíhání bylo důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, v rámci kterého nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se tím totiž neodchýlil (kromě rozhodnutí, která v dovolání zmiňuje sama žalovaná, viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2891/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 522/24, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15).
10. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda zahájení trestního stíhání žalobkyně bylo skutečně výsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle přesvědčení žalované rovněž odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, na níž žalovaná poukázala v souvislosti s předchozí právní otázkou, jakož i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 6/2022, a od již zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15. Vyplynulo-li ze skutkových závěrů odvolacího soudu, která tento soud učinil na podkladě doplněného dokazování a jež podrobně popsal v bodech 13 až 29 odůvodnění napadeného rozsudku (přičemž revize těchto závěrů není v dovolacím řízení možná, jak plyne z § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. a contrario), že orgány činné v trestním řízení již v okamžiku vydání usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně, který připadl na den 29. 3. 2016, disponovaly informacemi zřetelně svědčícími o tom, že skutek, jehož se žalobkyně mohla případně dopustit, nelze právně kvalifikovat jako úmyslný trestný čin, nýbrž maximálně jako trestný čin nedbalostní, u něhož však již v uvedeném okamžiku uplynula příslušná promlčecí lhůta, a navzdory tomu trestní stíhání žalobkyně zahájily, závěr odvolacího soudu o existenci výše zmíněné svévole z pohledu jeho souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu obstojí. Z této judikatury totiž plyne, že o uvedenou svévoli se jedná mj. právě tehdy, pokud závěr o promlčení trestního stíhání bylo možné učinit bez nutnosti dalšího dokazování prima facie již v okamžiku jeho zahájení, pročež se naopak nejedná o situaci, za níž by skutkové aspekty páchané trestné činnosti svědčící o příznivější právní kvalifikaci trestného jednání pachatele, které by současně vedly k závěru o nepřípustnosti trestního stíhání pro jeho promlčení, byly objasněny teprve až v jeho průběhu na základě provedeného dokazování (kromě judikatury Nejvyššího soudu, na kterou žalovaná v dovolání poukázala, viz též např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2930/2021).
11. Na závěru o nepřípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pro řešení uvedené otázky nic nemění ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou žalovaná v souvislosti s dotčenou otázkou vznesla. Rovněž i z tohoto pohledu totiž napadené rozhodnutí vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované zjevně nebyly. Povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí pak nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013), když soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí (zde konkrétně zejména v bodech 40 a 41 odůvodnění napadeného rozsudku) staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokátky žalobkyně za zmíněné vyjádření ve výši 7 300 Kč [§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 1 627,50 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty, neboť advokátka žalobkyně je plátcem této daně [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 9 377,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu