Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce "Volejbalklub Liberec z. s. v likvidaci", IČO 40231771, se sídlem v Liberci, Josefinino údolí 106/13, zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 581/28, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 219/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2024, č. j. 29 Co 202/2024-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 165 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení a na ně navazujícího řízení před správními soudy, které se týkalo daňové kontroly zahájené Finančním úřadem pro Liberecký kraj v souvislosti s žádostí žalobce o vydání souhlasu s výmazem z obchodního rejstříku. Dané správní i soudní řízení trvalo 6 let a 6 měsíců. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku konstatovala porušení práva žalobce a současně se žalobci za nepřiměřenou délku řízení omluvila.
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 1. 2024, č. j. 19 C 219/2023-63, uložil žalované zaplatit žalobci celkovou částku nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 75 000 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 17. 8. 2016 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 75 000 Kč od 17. 8. 2016 do 21. 8. 2023 (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 29 Co 202/2024-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba v požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 75 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 75 000 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 90 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 22. 8. 2023 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 900 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku III o nákladech řízení před soudy obou stupňů, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
Dovolání je vadné stran otázky složitosti řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť neobsahuje vymezení podmínek přípustnosti dovolání jako podstatných náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), což nutně vede k závěru o částečné vadnosti dovolání, která znemožnila Nejvyššímu soudu k obsahu dovolání v uvedeném rozsahu přihlédnout.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Nejvyšší soud nadto ustáleně uvádí, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012).
Otázka proporcionality podílu jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, pokud vyšel primárně z toho, že význam předmětu řízení pro žalobce byl nepatrný. Ze znění výše zmíněného ustanovení je přitom zjevné, že na délce řízení se mohla podílet jen kritéria podle § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk, nikoli kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
Závěr odvolacího soudu o tom, že přiměřeným zadostučiněním je konstatování porušení práva, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu v situaci, kdy odvolací soud posoudil význam předmětu řízení pro žalobce jako nepatrný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, nebo ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3755/2020). Tento závěr se přitom nepodařilo dovolacími námitkami žalobci zvrátit.
Žalobcem namítaná vada řízení spočívající v údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzovaném případě není.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2025
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu