Plný text
30 Cdo 97/2025-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyň a) H. P., zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 6, Generála Píky 430/26, a b) HELITOM s.r.o., identifikační číslo osoby 28805259, se sídlem v Chotouni 99, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o požadavku žalobkyně a) na zaplacení 680 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 120/2023, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 91 Co 97/2024-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně a) se žalobou ze dne 8. 6. 2023 ve znění pozdějších doplnění domáhala po žalované zaplacení 68 516,25 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody představované vynaloženými náklady na obhajobu a 680 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s trestním řízením vedeným proti oběma žalobkyním u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 109/2020 pro spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku – dále jen „trestní zákoník“, spáchaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání žalobkyně a) bylo zahájeno na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 28. 8. 2019, č. j. KRPS-42341-113/TČ-2017-010481 – dále jen „nezákonné rozhodnutí“, trvalo necelé tři roky a žalobkyni a) hrozil trest odnětí svobody v rozmezí jeden rok až pět let nebo peněžitý trest. Posuzované řízení bylo skončeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, č. j. 11 To 157/2022-1109, který nabyl právní moci dne 9. 6. 2022 a kterým bylo rozhodnuto o tom, že se rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 3. 2022, č. j. 8 T 109/2020-1018, zrušuje a nově se rozhoduje tak, že se obě žalobkyně zprošťují obžaloby dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním – dále jen „trestní řád“. Podáním ze dne 10. 11. 2023 vzala žalobkyně a) žalobu částečně zpět pro plnění žalované, a to co do částky 68 516,25 Kč, a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2023, č. j. 48 C 120/2023-109. Žalobkyně a) své požadavky u žalované uplatnila dne 8. 12. 2022 a žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, oběma žalobkyním se omluvila a poskytla žalobkyni a) náhradu nákladů obhajoby v celé požadované výši 68 516,25 Kč; ve zbylém rozsahu však nárok žalobkyně a) na náhradu nemajetkové újmy neuznala.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 48 C 120/2023-143, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 68 516,25 Kč od 9. 6. 2023 do 21. 9. 2023, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) 3 146 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 74 200,45 Kč od 9. 6. 2023 do 21. 9. 2023 a z částky 3 146 Kč od 22. 9. 2023 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Žalobu o zaplacení částky 680 000 Kč s příslušenstvím [požadovanou žalobkyní a)] a o zaplacení částky 580 000 Kč s příslušenstvím [požadovanou žalobkyní b)] zamítl (výrok III) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) 41 597,12 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) 43 145,92 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V). Soud prvního stupně také rozhodl o tom, že se každé z žalobkyň vrací záloha 3 000 Kč složená na náklady důkazů, která jim bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro Prahu 2 do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI a VII).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 91 Co 97/2024-182, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a V potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně a) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
6. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně a) v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok IV a V rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dodává se, že výrokem V rozsudku soudu prvního stupně bylo navíc rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalobkyni b). Žalobkyně a) tedy není k podání dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně, subjektivně oprávněna. Stejně tak není oprávněna k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části jeho výroku I, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni b) částku 580 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 9. 6. 2023 do zaplacení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. BECK, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2155/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, a ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 393/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. III. ÚS 1707/24).
7. Předmětem posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak zůstala zbývající část výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně týkající se požadavku žalobkyně a) na zaplacení částky 680 000 Kč s příslušenstvím.
8. Vytýká-li žalobkyně a) soudu prvního stupně i odvolacímu soudu, že jejich skutkové závěry jsou povrchní, případně neúplné, její výhrady nejsou přiléhavé. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2023, č. j. 48 C 120/2023-143, naopak plyne, že soud prvního stupně se zjištěním podstatných skutkových okolností dostatečně a přiměřeně zabýval (viz zejména odstavce 6 až 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); tuto výhradu nelze oprávněně vznést ani vůči odvolacímu soudu, který uzavřel, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění (viz odst. 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Fakt, že soudy obou stupňů z trestního spisu akcentovaly jen vskutku podstatné skutečnosti a okolnosti, nelze pokládat za pochybení. Má-li žalobkyně a) za to, že soudy měly dospět k jiným skutkovým zjištěním, jedná se o výhradu, která nezakládá dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2324/2022, a ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022). Dovolací soud se neztotožňuje ani s výhradou, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně a), čímž měl porušit její právo na spravedlivý proces. Z odstavců 16 až 26 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se jasně podávají důvody, pro které odvolací soud požadavku žalobkyně nevyhověl a jež jsou natolik konkrétní, že rozsudek odvolacího soudu netrpí deficitem nepřezkoumatelnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009).
9. Uvádí-li žalobkyně a), že všechny důvody, pro které došlo k jejímu zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu za použití § 12 odst. 1 trestního zákoníku, existovaly již v době vydání usnesení o zahájení jejího trestního stíhání, neodpovídá toto její tvrzení skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jenž aproboval skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že ke zproštění žalobkyně obžaloby došlo s ohledem na pozitivní působení trestního řízení na její osobu z hlediska korektivního účinku na uvědomění si nesprávnosti jednání, pro které byla stíhána, jakož i vzhledem k časovému odstupu od spáchání skutku, jenž se v průběhu trestního řízení stal nezanedbatelným (viz odstavec 7 a 16 dovoláním napadeného rozsudku). Pomíjí-li žalobkyně tyto okolnosti, jež odvolací soud zjistil a pokládal za zásadní, a které nelze v dovolacím řízení revidovat (viz výše zmíněný § 241a odst. 1 o. s. ř.), neobstojí ani její úvaha o tom, že neposkytnutí finančního odškodnění je s ohledem na okolnosti případu nepřiměřené a nespravedlivé.
10. Namítá-li žalobkyně a) pouze v obecné rovině, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo překvapivé, protože žalobkyně a) nebyla nijak poučena, že soud hodlá vycházet z jiných skutkových závěrů, než očekávala, a neměla možnost se k tomuto odlišnému posouzení soudu vyjádřit, jak z rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že došlo k poměrně rozsáhlému dokazování včetně výslechů svědků navržených žalobkyněmi [žalobkyně a), J. P. – partnera žalobkyně a), L. C. – klienta žalobkyně b), T. Š. – jednatele žalobkyně b)], jejichž prostřednictvím soud prvního stupně mj. získával informace o vlivu trestního stíhání na obě žalobkyně. Žalobkyně a) zjevně měla dostatečnou představu o tom, jaké okolnosti mohou mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Její právo na spravedlivý proces tedy nebylo dotčeno, přičemž dovolání je v této části současně vadné, neboť dovolatelka ve vztahu k uvedeným námitkám nevymezuje žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
11. Konečně dovolatelka ve svém podání formuluje právní otázku „zda s ohledem na okolnosti případu může při odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonně zahájeným trestním stíháním postačit morální satisfakce formou omluvy a konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, aniž by došlo k poskytnutí finančního zadostiučinění, byl-li žalobce (obžalovaný) podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby proto, že skutek, pro který byl trestně stíhán a jenž byl jím vskutku spáchán, nese formální znaky trestného činu, ale při uplatnění principu subsidiarity trestní represe při využití materiálního korektivu podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku se jeho odsouzení jevilo trestnímu soudu jako nepřiměřené, a to zejména s ohledem na pozitivní působení trestního řízení na žalobce (obžalovaného) z hlediska korektivního účinku na uvědomění si nesprávnosti jednání, pro které je stíhán, jakož i vzhledem k časovému odstupu, od spáchání skutku, jenž se v průběhu trestního řízení stal nezanedbatelným?“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že právo na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání lze uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen). Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 2. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 745/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2891/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 522/24).
13. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vymezil Nejvyšší soud obecná kritéria, která mohou pravidelně indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy ve věcech nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, jestliže takové trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Těmito kritérii jsou povaha trestní věci, délka trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno ze strany orgánů veřejné moci zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit. Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1065/2016).
14. Lze tedy shrnout, že odvolací soud postupoval v souladu s uvedenou judikaturou, pokud v rámci zohlednění zmíněných okolností přihlédl k tomu, že žalobkyně a) byla zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu proto, že skutek, pro který byla trestně stíhána a jenž spáchala, nese formální znaky trestného činu, ale při uplatnění principu subsidiarity trestní represe při využití materiálního korektivu podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku se její odsouzení jevilo trestnímu soudu jako nepřiměřené, a to zejména s ohledem pozitivní působení trestního řízení na žalobkyni z hlediska korektivního účinku na uvědomění si nesprávnosti jednání, pro které byla stíhána, jakož i vzhledem k časovému odstupu od spáchání skutku, jenž se v průběhu trestního řízení stal nezanedbatelným, v návaznosti na což se toto zjištění projevilo v závěru o přiměřené formě zadostiučinění, kterou shledal v konstatování porušení práva. Uskutečnil-li odvolací soud úvahu v tomto směru, je jeho rozsudek v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu