Plný text
31 Cdo 1737/2025-299
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., JUDr. Pavla Horňáka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, Mgr. Jiřího Němce, JUDr. Zbyňka Poledny, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně AMBIS vysoké školy, a. s., se sídlem v Praze 8 – Libni, Lindnerova 575/1, identifikační číslo osoby 61858307, zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze, V Parku 2308/8, proti žalované E. Ř., zastoupené JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, o 84 107,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 220/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 25 Co 73/2024-193, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 25 Co 73/2024-193, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou z 31. 5. 2023 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 45 464 Kč (školné za akademický rok 2022/2023), 2 000 Kč (poplatek za studium v zaměření ZS 2022), 2 000 Kč (poplatek za odeslání druhé upomínky úhrady školného) a 34 643,57 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně z 45 464 Kč od 20. 9. 2022 do 31. 5. 2023), celkem 84 107,57 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení).
2. Rozsudkem ze dne 15. 12. 2023, č. j. 19 C 220/2023-120, Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu o 84 107,57 Kč s 15 % úroky z prodlení z částky 2 000 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, z částky 45 464 Kč od 20. 9. 2022 do zaplacení a z částky 2 000 Kč od 29. 10. 2022 do zaplacení zamítl a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč.
3. Vyšel ze zjištění, že smlouvou o studiu, kterou účastnice uzavřely 1. 3. 2021, se žalobkyně zavázala poskytnout žalované výuku v bakalářském studijním programu „bezpečnostní management“ kombinovanou formou studia na tři roky se zahájením v akademickém roce 2021/2022. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni poplatky spojené se studiem, tj. školné (částku 43 800 Kč za akademický rok, kterou mohla žalobkyně zvýšit o meziroční inflaci měřenou růstem úhrnného indexu spotřebitelských cen zboží a služeb uveřejněným Českým statistickým úřadem) a další administrativní poplatky ve stanovených termínech, v předepsané výši a ujednaným způsobem, a to ode dne účinnosti smlouvy o studiu po celou dobu jejího trvání (článek 3 odst. 4 smlouvy). Za podmínek stanovených studijním a zkušebním řádem mohlo být studium i opakovaně přerušeno. V případě přerušení zapíše žalobkyně žalovanou do studia následující den po uplynutí doby, na kterou bylo její studium přerušeno (článek 2 odst. 2 a 3 smlouvy). Žalovaná o přerušení studia mohla požádat, splnila li všechny peněžité dluhy s tím, že dluhy dosud nesplatné dospějí dnem podání žádosti o přerušení studia. Dojde-li k přerušení studia v průběhu semestru a žalovaná zaplatila školné na celý akademický rok zahrnující tento semestr, náleží žalobkyni školné ve výši platby za semestr připadající na celý semestr, v němž bylo studium přerušeno; zbývající část školného žalobkyně vrátí bez zbytečného odkladu žalované po právní moci rozhodnutí o přerušení studia. Pokud strany ujednaly splátky, náleží žalobkyni školné ve výši splátek připadajících na semestr, v němž bylo studium přerušeno. Dojde-li však v době přerušení k ukončení studia, má žalobkyně právo na školné za celý akademický rok, v němž došlo k ukončení studia (článek 4 odst. 4 smlouvy). Právo na administrativní poplatky trvá i v případech, kdy bylo studium přerušeno nebo ukončeno. Žalovaná se zavázala platit školné na akademický rok předem, a to i v případě distanční výuky prováděné v souladu s právními předpisy nebo mimořádnými opatřeními příslušných orgánů. Žalobkyně má právo na zaplacení školného i za akademický rok, v jehož průběhu došlo k ukončení studia, a již zaplacené školné se nevrací (článek 9 smlouvy). Povinnost zaplatit školné strany utvrdily smluvní pokutou ve výši 0,3 % z dlužné částky denně, čímž není dotčeno právo žalobkyně na náhradu škody (článek 9 odst. 8 smlouvy). Smluvní pokutou ve výši školného za akademický rok strany utvrdily i nedoložení splnění podmínek pro přijetí žalované ke studiu (článek 11 smlouvy). Ukončení smlouvy o studiu nemá vliv na platnost ujednání, která mají trvat i po jejím zániku, a to zejména ujednání o poplatcích spojených se studiem, smluvních pokutách, úrocích z prodlení, náhradě škody či jiné újmy, ledaže se strany dohodnou jinak. Žalobkyně má právo odepřít plnění po dobu prodlení žalované se zaplacením školného nebo jiných administrativních poplatků (článek 12 smlouvy).
4. Podle sazebníku poplatků účinného od 1. 9. 2022 činil poplatek za studium v zaměření podle studijní skupiny 2 000 Kč a poplatek za odeslání druhé upomínky o zaplacení školného 2 000 Kč.
5. Součástí smlouvy byl studijní a zkušební řád žalobkyně z 2. 8. 2017, podle jehož článku 10 odst. 6 se má za to, že osoba, jíž bylo přerušeno studium a na základě žádosti jí nebylo před koncem přerušení povoleno další přerušení, využila svého práva a prvním dnem následujícím po konci přerušení studia se opětovně zapsala do studia; dnem opětovného zápisu je první den následující po konci doby přerušení studia. K tomu soud prvního stupně jen pro úplnost poznamenal, že nečinnost žalované, která se nedostavila k zápisu a nepřijímala plnění žalobkyně, právní domněnku vyvrací.
6. Žalobkyně vyzvala žalovanou, aby zaplatila 43 800 Kč (školné za akademický rok 2021/2022), a to do 31. 8. 2021. Žalovaná částku 23. 8. 2021 zaplatila. Žalobkyně vyhověla žádosti žalované a rozhodla o přerušení studia na dobu od 1. 2. 2022 do 31. 8. 2022; žalované vrátila 19 400 Kč (část poplatku za akademický rok 2021/2022).
7. Žalobkyně vyzvala žalovanou, aby zaplatila do 19. 9. 2022 částku 45 464 Kč (školné za akademický rok 2022/2023), do 31. 8. 2022 částku 2 000 Kč (poplatek za studium v zaměření ZS 2022) a do 28. 10. 2022 částku 2 000 Kč (poplatek za odeslání druhé upomínky úhrady školného).
8. Dne 24. 11. 2022 žalobkyně rozhodla o ukončení studia žalované a dne 27. 2. 2023 ji vyzvala ke splnění pohledávek, které jsou předmětem sporu.
9. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně – soukromá vysoká škola podle § 39 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů – je akciovou společností, tj. bez zřetele k předmětu své činnosti a zdrojům jejího financování podnikatelkou ve smyslu § 421 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 5. 1. 2023 (dále jen „o. z.“). Smlouva o studiu, kterou uzavřela s žalovanou (spotřebitelkou) je proto smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 a násl. o. z.). Ze smluvních ujednání vyplývá, že žalovaná byla povinna platit poplatky za studium i v době přerušení studia nebo po jeho ukončení. Již jako uchazečka o studium se zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši školného za celý akademický rok, pokud by nesplnila podmínky pro přijetí ke studiu a opomněla předložit o tom žalobkyni doklady. Ujednáním o opětovném zápisu ke studiu po uplynutí doby jeho přerušení se strany odchýlily od právní úpravy, která pro pokračování ve studiu v takovém případě předpokládá projev vůle studenta k opětovnému zápisu. Namísto toho jeho volní projev nahradily automatickým zápisem ke studiu bez zřetele k důvodu, který k přerušení vedl, ve zjevné snaze žalobkyně zavázat žalovanou k placení poplatků za pokračující studium. Přerušení studia mělo záviset na okolnosti, zda žalovaná není v prodlení s úhradou poplatků, a nedospělé dluhy se měly stát splatnými podáním žádosti žalované o přerušení studia. Za období do konce semestru přitom poměrnou část poplatků žalobkyně nevracela. V případě ukončení studia (zániku závazkového právního vztahu) měla žalobkyně právo na zaplacení poplatků spojených se studiem za celý akademický rok bez ohledu na to, kdy došlo v jeho průběhu k ukončení studia. Zatímco žalobkyně měla právo odepřít plnění, ocitla-li se žalovaná v prodlení s úhradou poplatků spojených se studiem, obdobné ujednání pro případ prodlení žalobkyně smlouva o studiu neobsahovala a žalovaná by tak plnění dluhů vůči žalobkyni mohla odepřít jen za podmínek stanovených v zákoně. Soud prvního stupně k souhrnu těchto ujednání, jichž se žalovaná nedovolala, zejména k automatickému zápisu ke studiu po uplynutí doby jeho přerušení a k právu žalobkyně na zaplacení školného za celý akademický rok, v němž došlo k ukončení studia, nepřihlédl, neboť v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládají výraznou nerovnováhu práv a povinností účastnic v neprospěch žalované (§ 1813, § 1814 písm. c), § 1815 o. z.). Nad rámec toho zdůraznil, že ujednání týkající se opětovného zápisu ke studiu po uplynutí doby přerušení je rozporné s úpravou obsaženou v § 54 odst. 4 a § 61 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb.
10. Pokud se žalovaná ke studiu po 31. 8. 2022 nezapsala, nevzniklo žalobkyni právo na školné za akademický rok 2022/2023, ani právo na administrativní poplatek za studium v zaměření ZS 2022; nebyla-li v prodlení s plněním peněžitého dluhu, není povinna zaplatit smluvní pokutu, ani administrativní poplatek za odeslání druhé upomínky úhrady školného.
11. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 25 Co 73/2024-193, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 84 107,57 Kč s 15 % úroky z prodlení z částky 2 000 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, z částky 45 464 Kč od 20. 9. 2022 do zaplacení a z částky 2 000 Kč od 29. 10. 2022 do zaplacení, a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 15 822 Kč a před odvolacím soudem 40 256 Kč.
12. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, a ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2156/2023, učinil závěr, že soukromá vysoká škola jako součást veřejného vzdělávacího systému nevystupuje při uzavírání smluv o studiu jako „dodavatel služby“, nejedná výlučně jako podnikatel za účelem dosažení zisku, ale naopak zabezpečuje přístup k vysokoškolskému vzdělání a získání vysokoškolské kvalifikace v akreditovaných studijních oborech a specializacích. Smlouva o studiu je nepojmenovanou smlouvou podle § 1746 odst. 2 o. z., při jejímž uzavření žalobkyně i žalovaná vystupovaly ve zcela rovnoprávném postavení; soud prvního stupně na smluvní ujednání nesprávně aplikoval ustanovení § 1810 a násl. o. z.
13. Ujednání o automatickém zápisu žalované k dalšímu studiu po uplynutí doby přerušení studia není – argumentuje odvolací soud – v rozporu s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Proto žalovaná byla od 1. 9. 2022 znovu studentkou a žalobkyni vzniklo právo na školné za akademický rok 2022/2023. Ustanovení § 580 o. z. neodporuje ani ujednání o smluvní pokutě utvrzující povinnost žalované zaplatit školné a závazek žalované zaplatit poplatek za studium v zaměření ZS 2022 a poplatek za odeslání druhé upomínky o zaplacení školného.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Přípustnost dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje žalovaná v tom, že 1) dovolacím soudem vyřešená právní otázka (zda smlouva o studiu, kterou uzavřela soukromá vysoká škola - obchodní korporace - se studentem, založila spotřebitelský závazek) má být podle jejího názoru posouzena jinak, dále v tom, že 2) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zda je vysoká škola oprávněna zavazovat studenty právními domněnkami či fikcemi), a že 3) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny (zda je ustanovení § 54 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. kogentní či dispozitivní povahy a zda je vysoká škola oprávněna zavazovat studenty k platbě smluvní pokuty). Ve vztahu k právní otázce ad 1) dovolatelka uvedla, že si je vědoma toho, že stávající judikatura Nejvyššího soudu se přiklání k názoru, podle něhož vztah mezi soukromou vysokou školou a studentem není spotřebitelského charakteru. V daném případě však nelze pominout, že sama splňuje kritéria spotřebitelky podle § 419 o. z. a žalobkyně je podnikatelkou „přinejmenším“ z titulu fikce zakotvené v § 421 odst. 1 o. z., což nedává prostor pro jiný výklad než ten, že na smlouvu účastnic a závazky z ní vyplývající se použijí ustanovení § 1810 a násl. o. z. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.
16. Tříčlenný senát soudního oddělení č. 33, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při řešení otázky, zda smlouvu o studiu uzavřenou mezi soukromou vysokou školou (obchodní korporací) a studentem je třeba posuzovat jako spotřebitelskou, k právnímu názoru odlišnému od toho, z něhož vychází dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, rozsudek ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, a rozsudek ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 558/2024). Proto věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Velký senát věc projednal a rozhodl o ní v souladu s § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
18. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
19. Dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky, zda smlouva o studiu, kterou spolu účastnice uzavřely, je smlouvou spotřebitelskou. Podle velkého senátu by její řešení mělo být odlišné od řešení přijatého v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
21. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná ustanovení:
Podle § 1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.
Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
Podle § 420 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele (odstavec 1). Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (odstavec 2).
Podle § 421 o. z. za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon (odstavec 1). Má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona (odstavec 2).
Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k charakteru smluv o studiu
22. Předkládající senát předložení věci velkému senátu odůvodnil tím, že dospěl při řešení otázky, zda smlouvu o studiu uzavřenou mezi soukromou vysokou školou (obchodní korporací) a studentem je třeba posuzovat jako spotřebitelskou, k právnímu názoru odlišnému od toho, z něhož vychází dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jako dosavadní rozhodovací praxi přitom označil vedle citovaných rozsudků i usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, z jehož závěrů vycházel i odvolací soud v projednávané věci, v němž se Nejvyšší soud právní otázkou povahy právního vztahu založeného smlouvou o studiu nezabýval meritorně, nýbrž v souvislosti s posouzením přípustnosti dovolání, a v poměrech předchozí právní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Závěr, že právní vztah žalobkyně (Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů, o. p. s.) a žalované (studentky) není spotřebitelského charakteru, odůvodnil tak, že studiem na vysoké (ať již veřejné, státní nebo soukromé) škole občané realizují právo na vzdělání, které je ústavně garantované. Současně zohlednil status žalobkyně (obecně prospěšné společnosti), která poskytuje obecně prospěšné služby zejména tím, že zabezpečuje přístup k vysokoškolskému vzdělávání a získání vysokoškolské kvalifikace v akreditovaných studijních oborech a specializacích, přičemž tak činí jako soukromá vysoká škola, jako „nedílný článek nejvyššího stupně české vzdělávací soustavy, centrum vzdělanosti, nezávislého poznání, tvůrčí a vědecké činnosti s významnou úlohou v kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti a jedince.“ Má ze zákona zakázáno účastnit se na podnikání jiných osob a hospodářský výsledek (zisk) nesmí použít ve prospěch zakladatelů, členů jejich orgánů nebo zaměstnanců, nýbrž jej musí použít na poskytování obecně prospěšných služeb. V souladu s úpravou zákona o vysokých školách může veřejná vysoká škola požadovat poplatky, jejichž výši, formu placení a splatnost určuje statut vysoké školy, poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu, což znamená, že nepodléhají žádné regulaci. Tyto poplatky nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium, a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Způsob financování soukromých vysokých škol vystupujících ve formě obecně prospěšné společnosti dokresluje právní úprava, která umožňuje poskytnout soukromé vysoké škole působící jako obecně prospěšná společnost dotaci na uskutečňování akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání, s nimi spojenou vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost.
23. V rozsudku ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, v němž posuzoval právní vztah založený smlouvou o poskytování základního vzdělání za úplatu uzavřenou mezi rodiči žáka a soukromou základní školou, Nejvyšší soud uvedl, že při posouzení smlouvy o studiu z hlediska § 1810 o. z. (jako smlouvy spotřebitelské) nestačí jen zjištění, že žalobkyně (Soukromá základní škola Cesta k úspěchu v Praze, s. r. o.) je soukromou základní školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku. K rozhodujícím skutečnostem, které nelze při právním hodnocení smlouvy pominout, patří to, že vzdělávání poskytované právnickými osobami, předmětem jejichž činnosti je také poskytování vzdělávání nebo školských služeb, je veřejnou službou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon); dalším kritériem je způsob financování žalobkyně, která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zcela nebo hlavně z veřejných prostředků, popř. s nařízeným způsobem nakládání se ziskem na vzdělávání a školské služby. Zdůraznil i naléhavost státního zájmu na úrovni základního vzdělání, které je povinné pro každého, a platnost zásady, že „čím níže v rámci vzdělávacího procesu jdeme, tím více má vzdělání neziskovou a skutečně sociální povahu“.
24. Ze stejných kritérií vycházel Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 558/2024.
Obecně k vymezení smluv uzavíraných se spotřebitelem
25. Úprava občanského zákoníku o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem je výsledkem implementace směrnic Evropské unie přijatých k ochraně spotřebitele.
26. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat toto právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnic, aby dosáhly výsledku jimi zamýšleného, a tudíž i souladu s čl. 288 třetím pododstavcem Smlouvy o fungování Evropské unie. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému uvedené smlouvy v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim jsou předloženy (za mnohé viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 4. 2016, Radlinger a Radlingerová proti FINWAY a. s., C 377/14, bod 79).
Pojem spotřebitel
27. Občanský zákoník vymezuje spotřebitele tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Toto vymezení vychází z úpravy řady evropských směrnic, podle nichž se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje dotyčná směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání [srov. článek 2 písm. b) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, článek 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, článek 2 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. 9. 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES, článek 2 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. 1. 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně, článek 2 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. 6. 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu)].
28. Směrnice spotřebitele definují jako výlučně fyzickou osobu, která nejedná z titulu živnostenské nebo profesní činnosti (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 11. 2001, Cape Snc. proti Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl, C-541/99 a C-542/99).
Pojem podnikatel
29. Pro účely ochrany spotřebitele (a pro účely § 1963 o. z.) se za podnikatele považuje každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.
30. Směrnice poskytují spotřebitelům zvláštní ochranu pouze ve vztazích s podnikateli, jež vymezují jako fyzické nebo právnické osoby bez ohledu na to, zda jsou v soukromém nebo veřejném vlastnictví, jež jednají za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání.
Judikatura Soudního dvora Evropské unie týkající se spotřebitelských smluv
31. Soudní dvůr Evropské unie se k otázce spotřebitelských smluv vyjádřil v mnoha svých rozhodnutích.
32. Konkrétně v rozsudku ze dne 3. 10. 2013, BKK Mobil Oil Körperschaft des öffentlichen Rechts proti Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs eV, C-59/12, pro účely výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. 5. 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, dovodil, že i subjektu, který má postavení veřejnoprávního subjektu plnícího úkoly v oblasti zákonného zdravotního pojištění (zdravotní pojišťovna), je třeba přiznat postavení „obchodníka“ ve smyslu uvedené směrnice. Z formulace článku 2 písm. b) směrnice totiž přímo plyne, že unijní zákonodárce koncipoval pojem „obchodník“ mimořádně široce, když jím označuje jakoukoliv „fyzickou nebo právnickou osobu“ vykonávající výdělečnou činnost a nevylučuje z jeho působnosti ani subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status. S ohledem na samotné znění definic obsažených v článku 2 písm. a) a b) směrnice je navíc třeba smysl a rozsah pojmu „obchodník“ pro účely této směrnice stanovit ve vztahu k souvisejícímu, ale opozitnímu pojmu „spotřebitel“, jímž se označuje každý jednotlivec, který nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti. Účelem směrnice je zajistit vysokou společnou úroveň ochrany spotřebitele úplnou harmonizaci pravidel týkajících se nekalých obchodních praktik vůči spotřebitelům, včetně klamavé reklamy, které poškozují ekonomické zájmy spotřebitelů. Cíl směrnice spočívající v úplné ochraně spotřebitele před praktikami takové povahy vychází ze skutečnosti, že spotřebitel se vůči obchodníkovi nachází v nerovném postavení, neboť musí být považován za ekonomicky slabšího a právnicky méně zkušeného než jeho smluvní partner, přičemž ustanovení uvedené směrnice jsou koncipována z hlediska spotřebitele jakožto adresáta a oběti nekalých obchodních praktik. V tomto kontextu je otázka, zda je dotyčný subjekt veřejnoprávním nebo soukromoprávním subjektem, i zvláštní úkoly, které tento subjekt plní, irelevantní.
33. V rozsudku ze dne 17. 5. 2018, Karel de Grote – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen VZW proti S.R.J.K., C-147/16, se Soudní dvůr pro účely výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, zabýval otázkou postavení vzdělávacího zařízení, které je financováno z veřejných zdrojů. Dovodil, že článek 2 písm. c) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, v němž je pojem „prodávající nebo poskytovatel“ definován jako fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje uvedená směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním, nevylučuje ze své oblasti působnosti subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu ani ty, které mají veřejnoprávní status. Unijní zákonodárce zamýšlel přiznat výrazu „prodávající nebo poskytovatel“ široký význam. Za „prodávajícího nebo poskytovatele“ musí být považována každá fyzická nebo právnická osoba, pokud jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním. Uvedené ustanovení se vztahuje na každou obchodní nebo výrobní činnost nebo povolání bez ohledu na to, zda je veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahy, přičemž směrnice 93/13 se vztahuje rovněž na obchodní, výrobní nebo odborné činnosti veřejnoprávní povahy. Jelikož jsou úkoly ve veřejném zájmu často neziskové povahy, není zisková nebo nezisková povaha dané organizace relevantní pro definici „prodávajícího nebo poskytovatele“ ve smyslu uvedeného ustanovení. Pojem „spotřebitel“ je definován jako „fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání“. Směrnice definuje smlouvy, na které se vztahuje, prostřednictvím odkazu na určitou vlastnost smluvních stran podle toho, zda jednají v rámci profesní činnosti, či nikoli. Uvedené závěry mají svůj předobraz v myšlence, ze které vychází systém ochrany zavedený uvedenou směrnicí, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah. Z toho plyne, že pojem „prodávající nebo poskytovatel“ je funkčním pojmem vyžadujícím posouzení, zda smluvní vztah spadá do rámce obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání dané osoby.
34. V rozsudku ze dne 4. 10. 2018, Komisija za zaštita na potrebitelite proti E.K., C-105/17, Soudní dvůr (rovněž pro účely výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. 5. 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu) k výše uvedenému doplnil, že kvalifikace určité osoby jako „obchodníka“ vyžaduje posouzení „případ od případu“. Je třeba na základě zjištěných skutkových okolností zkoumat, zda dotyčná osoba jednala „za účelem obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo svobodného povolání“ nebo jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení. Toto posouzení znamená ověření, zda jde například v případě prodeje o činnost soustavnou, za účelem dosažení zisku, zda má prodávající technické informace a kompetence ohledně výrobků, které nabízí k prodeji a které spotřebitel nutně nemá, a má díky nim vůči němu výhodnější postavení, zda má prodávající právní status, který mu umožňuje činit akty obchodní povahy, a v jakém rozsahu je způsob prodeje spojený s obchodní či podnikatelskou činností prodávajícího, zda je prodávající plátcem k DPH, zda prodávající, který jedná jménem určitého obchodníka nebo na jeho účet, nebo prostřednictvím jiné osoby jednající jeho jménem nebo v jeho zastoupení, získává odměnu nebo jinou výhodu, zda prodávající nakupuje nové nebo použité zboží za účelem jeho dalšího prodeje, čímž tato činnost získává pravidelnost, opakovanost nebo souběžnost s jeho obchodní činností, zda je prodávané zboží stejného druhu nebo stejné hodnoty, zejména v případě, kdy se nabídka týká omezeného počtu zboží. Uvedená kritéria nejsou taxativní ani výlučná, takže splnění jednoho nebo více těchto kritérií v zásadě samo o sobě neurčuje, zda lze dotyčného prodejce kvalifikovat jako „obchodníka“.
35. V rozsudku ze dne 30. 4. 2025, St. Kliment Ohridski Primary Private School EOOD proti QX, C-429/24, Soudní dvůr zdůraznil, že postavení osoby jako „spotřebitele“ musí být určeno s ohledem na funkční kritérium spočívající v posouzení, zda dotčený smluvní vztah spadá do rámce činností nesouvisejících s výkonem určité profese. Podobně jako Soudní dvůr rozhodl ve vztahu k čl. 2 písm. b) směrnice 93/13, platí stejný výklad i pro směrnici 2011/83, neboť kogentní povaha ustanovení této směrnice a s nimi spojené zvláštní požadavky na ochranu spotřebitele vedou k upřednostnění širokého výkladu pojmu „spotřebitel“, aby byl zajištěn užitečný účinek. Soudní dvůr proto dovodil, že rodič, který sám uzavřel smlouvu o poskytování vzdělávání soukromou školou zapsanou jako obchodní společnost za účelem školní výuky svých dětí ve věku povinné školní docházky, spadá pod pojem „spotřebitel“. Dále se kladně vyjádřil k otázce, zda smlouva o poskytování vzdělávání týkající se školní výuky dětí ve věku povinné školní docházky, uzavřená mezi rodičem a soukromou školou zapsanou jako obchodní společnost, za platbu školného tímto rodičem, spadá pod pojem „smlouva o poskytování služeb“. Připomněl, že pojem „smlouva o poskytování služeb“ je dotyčnou směrnicí definován široce jako pojem odpovídající „jakékoli smlouvě jiné než kupní smlouva, na jejímž základě obchodník poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě“. Tento pojem musí být vykládán jako pojem zahrnující veškeré smlouvy, na které se nevztahuje pojem „kupní smlouva“.
Závěry vyplývající z výše citované judikatury lze shrnout následovně:
36. Spotřebitelské smlouvy jsou definovány nikoliv jejich samotným předmětem, ale odkazem na konkrétní vlastnosti jejich smluvních stran. Spotřebitelskou smlouvou je každá smlouva, kterou uzavírá spotřebitel, jímž je fyzická osoba, která jedná mimo rámec (účely) své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, s podnikatelem (jak jej pojímají výše uvedené směrnice). Postavení osoby jako spotřebitele musí být určeno s ohledem na funkční kritérium spočívající v posouzení, zda dotyčný smluvní vztah spadá do rámce činností nesouvisejících s výkonem určité profese. Směrnice poskytují spotřebitelům zvláštní ochranu pouze ve vztazích s podnikateli vymezenými materiálně, tedy jde o jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, které jednají za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání, a z jejich působnosti nejsou vyloučeny ani subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status. Podstatné je, zda dotyčná smlouva zapadá do působnosti směrnic.
37. Uvedené závěry mají svůj předobraz v myšlence, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah.
38. Pro smlouvy, jejichž předmětem je poskytování vzdělávání, není určující toliko sama povaha osob, které smlouvu uzavírají, ale i to, zda se jedná o smlouvu o poskytování služeb, čímž se míní jakákoliv smlouva jiná než kupní, na jejímž základě podnikatel poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě.
39. Za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic je třeba považovat i smlouvu o poskytování vzdělávání, a to za předpokladu, že spotřebitel (student, žák či jeho rodič) hradí cenu této služby. Jinak řečeno, je-li poskytované vzdělávání převážně financováno školným placeným studentem (žákem či jeho rodičem), jde o smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic (a studenta, žáka či jeho rodiče je třeba považovat za spotřebitele). Naopak, je-li poskytované vzdělávání převážně hrazeno z jiných zdrojů (zpravidla veřejnoprávních), a hrazené školné nepředstavuje cenu poskytované služby (je např. toliko drobným příspěvkem na administrativní náklady), nelze smlouvu o poskytování vzdělávání považovat za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic. I v takovém případě však mohou tuto povahu mít vedlejší či doplňková plnění poskytovaná zařízením zajišťujícím vzdělávání (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 5. 2018, Karel de Grote – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen VZW proti S.R.J.K., C-147/16, odst. 57 a násl.).
Konfrontace přijatých právních závěrů s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a posouzení v poměrech projednávané věci
40. Závěrům citované judikatury Soudního dvora Evropské unie (zejména, že základním hlediskem při definování služeb v oblasti vzdělávání je to, zda je služba poskytována za úplatu, nikoliv samotná povaha plněných úkolů) nekonvenuje posouzení právního vztahu založeného smlouvou o poskytování základního vzdělání za úplatu uzavřenou mezi rodiči žáka a soukromou základní školou v rozsudku ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, ani posouzení právního vztahu založeného smlouvou o poskytnutí jazykového kurzu za úplatu uzavřenou mezi studentem a jazykovou školou (společností s ručením omezeným), jejímž předmětem byla i vedlejší plnění, v rozsudku ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 558/2024. Oběma rozhodnutím je společné, že za rozhodující kritérium pro posouzení závazkového vztahu jako spotřebitelského považují, že poskytování vzdělání je veřejnou službou, a způsob financování dotyčné právnické osoby, která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zcela nebo převážně z veřejných prostředků, případně s nařízeným způsobem nakládání se ziskem na vzdělávání a školské služby.
41. Jak ovšem vyplývá z předestřené judikatury Soudního dvora, veřejnoprávní povaha činnosti nebo veřejně prospěšný účel nehrají zásadní roli při vymezení spotřebitelské smlouvy, respektive práva na ochranu spotřebitele. Platí sice, že veřejné vzdělávání, které je zcela nebo z převážné části financováno ze státního rozpočtu, nelze považovat za službu ve smyslu směrnic, ale odlišně je třeba nahlížet na vzdělávání, jehož cena je převážně hrazena studenty (žáky či jejich rodiči) v podobě školného. Poskytování tohoto typu vzdělání, bez ohledu na to, zda je poskytováno školami veřejnými či soukromými, je třeba považovat za službu, jelikož sleduje cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu.
42. Proto i skutečnost, že smlouvu o studiu, jejímž předmětem je poskytování vysokoškolského vzdělávání za úplatu, uzavřel student (spotřebitel) se soukromou vysokou školou, kterou je právnická osoba, která má neziskový charakter, neznamená bez dalšího, že taková smlouva není smlouvou spotřebitelskou, jak dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Jeho úvaha, že poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), ale vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání, nemůže obstát, neboť nereflektuje rozdíl mezi poplatky spojenými se studiem na veřejných vysokých školách a poplatky spojenými se studiem na soukromých vysokých školách (srov. § 58 a 59 zákona o vysokých školách).
43. V rozporu s tím, co je uvedeno výše, je i závěr odvolacího soudu v projednávané věci, že soukromá vysoká škola jako součást veřejného vzdělávacího systému nevystupuje při uzavírání smluv o studiu jako „dodavatel služby“, že nejedná výlučně jako podnikatel za účelem dosažení zisku, z čehož dovodil, že žalobkyně a žalovaná při uzavření smlouvy vystupovaly ve zcela rovnoprávném postavení.
44. Žalovaná (studentka) je fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání, tudíž je spotřebitelkou. Na druhé straně žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, neboť poplatky spojené se studiem (školné) jsou zdrojem pro zajištění finančních prostředků pro vzdělávací, vědeckou, vývojovou i provozní činnost žalobkyně (viz článek 9 odst. 1 smlouvy o studiu ze dne 1. 3. 2021). Uzavření smlouvy o studiu se tak stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu. Velký senát proto uzavírá, že smlouva o studiu z 1. 3. 2021 je smlouvou spotřebitelskou.
45. Odvolací soud vyšel z judikatorního závěru, který byl tímto rozhodnutím velkého senátu překonán. Dovolání žalované je proto důvodné, neboť ve světle právního názoru přijatého velkým senátem spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky ad 1) na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
46. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
47. Ohledně zbylých otázek týkajících se posouzení ujednání ohledně zápisu do studia po uplynutí doby přerušení studia a ujednání o smluvní pokutě se velký senát omezuje pouze na konstatování, že jejich řešení odvolacím soudem založené na nesprávném předpokladu, že strany smlouvu uzavíraly v rovnovážném postavení, nemůže obstát. Posouzení dotyčných ujednání nebude omezeno pouze na zkoumání jejich souladu s dobrými mravy nebo na to, zda možnost jejich sjednání je či není v rozporu s úpravou zákona o vysokých školách, ale je třeba je podrobit obsahové kontrole optikou spotřebitelské ochrany. Bude proto na odvolacím soudu, aby přezkoumal správnost právních závěrů, jež v tomto směru učinil soud prvního stupně, který závazkový vztah účastnic jako spotřebitelský posuzoval. Neopomene se rovněž vypořádat i s právním názorem Ústavního soudu, který se k problematice charakteru vnitřního předpisu vysoké školy a jeho posouzení v rámci závazkového právního vztahu mezi soukromou vysokou školou a studentem vyjádřil v nálezu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24.
48. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu