Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně TOKAREX spol. s r.o., se sídlem Brno, Trnitá, Čechyňská 419/14a, identifikační číslo osoby 28355962, zastoupené Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem Brno, Čechyňská 419/14, proti žalovanému K. H., zastoupenému JUDr. Rostislavem Silným, advokátem se sídlem Praha, Na Zábradlí 205/1, o 53 580,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 130 C 5/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2023, č. j. 47 Co 180/2023-245, takto:
- Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2023, č. j. 47 Co 180/2023-245, s výjimkou potvrzujícího výroku I o věci samé, se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhá zaplacení doplatku ceny díla.
2. Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 130 C 5/2022-214, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 53 580,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 580,41 Kč od 18. 5. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
3. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 3 234,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 5. 2020 do zaplacení potvrdil, ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 4. 11. 2019 účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, podle níž se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala dne 6. 11. 2019 provést pro žalovaného (objednatel) pokládku litého anhydritového potěru s následným odstraněním anhydritového šlemu v rodinném domě v XY. Cena za dílo byla stanovena cenovou nabídkou z dne 29. 10. 2019, která tvořila přílohu smlouvy, ve výši 47 729 Kč; smlouva obsahuje ujednání, že cena díla se může navýšit nebo snížit o skutečně spotřebovaný materiál a provedené práce, zejména o rozdíl množství anhydritového potěru nad rámec množství uvedeného v cenové nabídce, neboť množství materiálu nelze dopředu specifikovat, což objednatel bere na vědomí a zavazuje se předpokládaný rozdíl uhradit s tím, že skutečně spotřebované množství potěru bude objednatelem potvrzeno do předávacího protokolu a případný rozdíl bude vyúčtován. Písemná cenová nabídka ze dne 29. 10. 2019 zpracovaná na základě poptávky žalovaného obsahuje sdělení, že oproti cenové kalkulaci může dojít v závislosti na rovinatosti podkladu k nadspotřebě anhydritového potěru a že skutečně spotřebované množství bude vyúčtováno v ceně za metr krychlový; kromě případné nadspotřeby cena zahrnuje veškerý materiál, dopravu a práce potřebné k provedení díla v rozsahu sdělených výměr. Kalkulace obsahuje údaje o tloušťce anhydritového potěru 50 mm, celkovou výměru podlah k vylití (143,78 m2), o spotřebě materiálu 0,05 m3 na 1 m2, cenu za jednotku (tj. na 1 m2 plochy) 226,06 Kč a cenu 4 521,24 Kč za balení směsi o objemu 1 m3. Při uvedených parametrech je uvedeno množství potřebné směsi 7,19 m3 za 32 503,22 Kč; cena za odstranění anhydritového šlemu na výměře do 100 m2 by byla účtována 2 200 Kč, při vyšší výměře by cena činila 22 Kč za m2. Nesporné bylo, že žalobkyně dílo provedla a žalovaný je převzal a potvrdil celkovou spotřebu anhydritového potěru potřebnou na jeho provedení v množství 9,18 m3.
5. Oproti soudu prvního stupně (který dovodil, že strany cenu za dílo sjednaly jako cenu určenou pevnou částkou s předpokládanou proměnlivou veličinou, kterou představuje faktická tloušťka vylité podlahy v závislosti na rovinatosti povrchu, přičemž nastalá nadspotřeba nemohla být pro žalovaného „překvapivou skutečností“, pročež požadavek žalobkyně na doplacení ceny díla shledal po právu) odvolací soud postup žalobkyně, která „při své činnosti postupuje vždy tak, že v cenové nabídce a ve smlouvě uvede cenu, která odpovídá ideální rovnosti podkladu, jíž není nikdy dosaženo, a konečnou cenu zvyšuje, majíc za to, že jí k tomu opravňuje znění smlouvy, která upozornění na možnost zvýšení ceny obsahuje“, shledal akceptovatelným pouze, pokud by k nadspotřebě docházelo jen v ojedinělých případech a její vliv na cenu díla by byl pouze nepatrný. Zvýšení stanovené ceny v důsledku nadspotřeby materiálu o 23 % shledal podstatným, nikoliv „jen okrajovým“, jež „by bylo možné tolerovat“ jako uznatelnou nepřesnost vyplývající z úvodního měření. Účtování vyšší ceny žalobkyní z důvodu nadspotřeby materiálu a záměrné snižování nabídkové ceny, aniž by cokoliv bránilo možnosti odhadnout množství potřebného materiálu přesněji, znamená, že to, co žalobkyně označuje za nadspotřebu, je ve skutečnosti běžná spotřeba, z níž měla vycházet již úvodní cenová nabídka. Podle odvolacího soudu mohl být žalovaný na základě cenové nabídky i později uzavřené smlouvy oprávněně přesvědčen, že cena díla bude činit 47 728,45 Kč, případně se od této ceny nebude výrazně lišit; nemohl tedy rozumně předpokládat takový rozdíl v ceně. Jednání žalobkyně shledal nepoctivým a zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany (§ 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dál jen jako „o. z.“). Poukázal rovněž na to, že o zvýšení ceny žalobkyně informuje až po provedení díla, tedy za situace blížící se zákonem zakázané smluvní úpravě, která podnikateli zakazuje zvýšit cenu, aniž by měl spotřebitel při podstatném zvýšení právo od smlouvy odstoupit (§ 1814 písm. i/ o. z.), přičemž úprava občanského zákoníku počítá s tím, že se objednatel o překročení ceny dozví v průběhu provádění díla, kdy může od smlouvy odstoupit ještě před jeho dokončením, nikoliv až poté, co je dílo provedeno (§ 2612 a § 2622 o. z.). Z uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že požadavku žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla nevyhověl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně ve všech souvislostech nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Prostřednictvím prvních třech formulovaných otázek procesního práva vytýká soudům, že neprovedly navrhované důkazy, a prosazuje, že závěry odvolacího soudu, že je namístě změnit rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že se žalobkyně dopouští excesivního zvyšování cen, jsou v rozporu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále předkládá k posouzení otázky hmotného práva, které doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny nebyly, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil obsah uzavřené smlouvy, uzavřel-li, že „žalovaný jako spotřebitel mohl být na základě cenové nabídky i později uzavřené smlouvy oprávněně přesvědčen, že cena díla bude činit 47 728,45 Kč, případně se od této částky nebude nikterak výrazně lišit“ a že žalovaná „o zvýšení ceny informuje své zákazníky pravidelně až po provedení díla“. Žalobkyně podrobuje kritice nesprávného právního posouzení závěry odvolacího soudu týkající se jejího postupu při konečném navyšování cen svým zákazníkům.
7. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
11. Dovolatelka podala dovolání i proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost jí zaplatit 3 234,10 Kč s příslušenstvím. K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích, srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto v její prospěch.
12. Výtky žalobkyně a k nim formulované otázky směřují vůči správnosti závěru odvolacího soudu, který zvýšení ceny díla oproti ceně uvedené v cenové nabídce ze dne 29. 10. 2019 shledal nepoctivým a zjevným zneužitím práva, jež nepožívá právní ochrany. Kritice nesprávného právního posouzení podrobuje žalobkyně závěry týkající se určení ceny díla.
13. Dovolací soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky výkladu ujednání smlouvy o ceně díla, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
15. Dovolání je důvodné.
16. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu právních jednání a k posuzování jejich platnosti se podává, že
- 1) Každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), zásadně podléhá výkladu. Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.
2) Pro výklad jakéhokoliv právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (§ 555 odst. 1 o. z.). Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam.
3) Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.
4) Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním).
5) Ochrana dobré víry adresáta právního jednání vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z.), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
6) Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.
7) Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.
Za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (jenž byl uveřejněn pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018.
8) Strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon výslovně nezakazuje. Výslovný zákaz může být buď přímý (viz např. § 1 odst. 2 část věty za středníkem, § 145, § 452 odst. 2 či § 1097 o. z.), anebo nepřímý. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je ustanovení § 580 o. z., zakazující ujednání, jejichž nepřípustnost plyne ze smyslu a účelu určitého zákonného pravidla.
9) Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2, části věty před středníkem o. z. pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů, či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot.
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016 , uveřejněná pod čísly 152/2018 a 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020.
18. Jelikož právní posouzení věci co do řešení dovoláním otevřené otázky není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.), s výjimkou potvrzujícího výroku o věci samé, proti němuž podané dovolání není subjektivně přípustné; v rozsahu, v němž dovolání směřovalo i proti výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) jen proto, že šlo o závislý výrok, jenž musel být zrušen při zrušení rozhodnutí ve věci samé.
19. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu