Plný text
33 Cdo 1116/2024-583
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně Energetic Trends s. r. o., se sídlem Brno, Nové Sady 988/2, identifikační číslo osoby 050 09 294, zastoupené JUDr. Simonou Lukas Bělákovou, advokátkou se sídlem Znojmo, Lidická 905/5, proti žalované Evě Nejedlé, se sídlem Sluhy 242, identifikační číslo osoby 680 11 245, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 695/24, o zaplacení 472 103 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 118/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, č. j. 26 Co 254/2020-558, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 13.8.2018 domáhala zaplacení částky 472 103 Kč jako doplatku ceny díla za zhotovení vytápění a zdravotně technické instalace v hotelu Chytrov.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 9 C 118/2018-222, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 472 103 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, č. j. 26 Co 254/2020-363, ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. 5. 2022, č. j. 26 Co 254/2020-394, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Pohledávka žalobkyně byla ke dni 7. 7. 2022 zcela uspokojena v exekučním řízení vedeným u Okresního soudu Praha – východ na základě shora uvedených rozsudků soudů obou stupňů.
Dovolání žalované podané proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2022, č. j. 33 Cdo 2301/2022-424, jako nepřípustné odmítl (řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud usnesením ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. III.ÚS 90/23, zastavil).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2023, č.j. 26 Co 254/2020- MOP-60, vyhověl žalobě žalované pro zmatečnost a rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 26 Co 254/2020-558, změnil rozsudek soud prvního stupně a žalobu zamítl; rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou byla uzavřena smlouva na realizaci vytápění penzionu Chytrov tepelným čerpadlem v kombinaci s elektrokotlem, přičemž předmětem smlouvy byla jejich dodávka i montáž, a to za cenu 950 846,45 Kč bez DPH. K uzavření smlouvy došlo na základě poptávky žalované dne 8. 11. 2016 na internetovém portálu, na níž reagovala žalobkyně, následovalo osobní setkání stran a prohlídka hotelu, následně si žalovaná vybrala technologii společnosti Bosch Termotechnika, s. r. o., obchodní divize Buderus. Poté e-mailovou komunikací s žalobkyní odsouhlasila cenovou kalkulaci a položkový rozpočet, který byl upraven podle konečné verze projektu vytápění zaslané projektantem Ch. zahrnující rovněž realizaci zdravotně technické instalace. Žalovaná zaplatila na zálohách žalobkyni 550 000 Kč. Dílo bylo dokončeno předvedením jeho způsobilosti ve dnech 2. 2. 2017 a 28. 2. 2017 a poté předáno žalované prostřednictvím subdodavatele žalobkyně. Následně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě doplatku ceny díla (411 275 Kč a 60 828 Kč), která odmítla tyto částky zaplatit s ohledem na vady díla a výši škody, která jí vznikla prodlením při realizaci smlouvy.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že účastnice platně uzavřely smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení systému vytápění penzionu Chytrov. Odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že žalovaná akceptovala její návrh na uzavření smlouvy ve variantě s trubkami z uhlíkové oceli a námitky k použitému materiálu během provádění díla nevznesla. Provedením díla vzniklo žalobkyni právo na zaplacení jeho ceny. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení kompenzačních nároků uplatněnou žalobkyní v odvolacím řízení s poukazem na § 617 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a s ohledem na názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 33 Cdo 2301/2022-424. Pohledávky žalované, které započetla vůči pohledávce žalobkyně, považoval za nezpůsobilé k započtení, poněvadž jsou nejisté a neurčité (§ 1987 odst. 2 o. z.). Přisvědčil soudu prvního stupně, že k započtení pohledávek nebylo možno přihlédnout i proto, že jsou neurčité, a tudíž zdánlivé, když jejich součet převyšuje nárok uplatněný žalobou, a není zřejmé, které z těchto pohledávek v důsledku započtení zanikají, případně v jaké výši.
Odvolací soud věc po právní stránce posoudil shodně jak ve svém prvním rozsudku. Jelikož v mezidobí (po vyhlášení prvního rozsudku odvolacího soudu a před jeho zrušením v řízení o žalobě pro zmatečnost) byla pohledávka žalobkyně ke dni 7. 7. 2022 zcela uspokojena v rámci exekučního řízení (viz zpráva soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše, Exekutorský úřad Znojmo ze dne 13. 7. 2023, který byl pověřen provedením exekuce podle vykonatelného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 6. 2020, č. j. 9 C 118/2018-222, ve spojení s vykonatelným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 26 Co 254/2020-363, Obvodním soudem Praha – východ), žalobu zamítl, nárok žalobkyně však shledal oprávněným.
Odvolací soud vyšel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, rozsudek ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020), ze které vyplývá, že poskytl-li žalovaný žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen, je soud povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout; v dalším řízení soud zjišťuje, zda splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zda uplatněný nárok skutečně žalobci náležel či nenáležel, zda žaloba byla či nebyla podána důvodně. Výrok rozhodnutí bude po formální stránce sice vždy zamítavý, ale důvod zamítnutí je pak významný pro posouzení úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud s ohledem na uvedenou judikaturu dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně, avšak s ohledem na skutečnost, že žalovaná následně pohledávku žalobkyně v exekučním řízení uspokojila, vyhovující rozhodnutí ve věci samé změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl; s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, přiznal žalobkyni náklady řízení.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadený rozsudek závisí na otázce hmotného práva - zda je nejistou či neurčitou pohledávka, jejíž výše, důvod či strany jsou dány, avšak je mezi stranami sporná a je třeba k ní provádět dokazování, pokud vzájemné pohledávky vycházejí z téhož právního vztahu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nevyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Dovolatelka se domnívá, že jí uplatněné pohledávky (61 239 Kč - nárok na slevu z ceny díla odpovídající nákladům na odstranění vad díla jiným zhotovitelem, 63 708 Kč – náhrada škody za výdaje na pevná paliva za vytápění objektu po dobu prodlení žalobkyně s předáním díla, 384 000 Kč - ušlý zisk za nezaplacené nájemné, 299 500 Kč - ušlý zisk manžela žalované, z důvodu nemožnosti realizace jeho podnikatelské činnosti tvořící součást společného jmění manželů), jsou způsobilé k započtení, neboť nejsou nejisté a neurčité. Domnívá se, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2022, č. j. 33 Cdo 2301/2022-424, posoudil totožnou otázku chybně a nezohlednil skutečnost, že vzájemné pohledávky vycházejí z téhož právního vztahu a ač měl, tak nepostoupil věc k rozhodnutí velkému senátu dle § 19 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích o soudech, což je nyní již irelevantní, neboť uvedené usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož žalovaná plnila žalobkyni na základě pravomocného a později zrušeného rozsudku odvolacího soudu a v napadeném rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že požadované plnění žalobkyni náleží a že nebýt poskytnutého plnění, muselo by být žalobě vyhověno, je třeba žalovanou považovat za účastníka, v jehož poměrech rozhodnutím soudu nastala újma odstranitelná tím, že odvolací (dovolací) soud toto rozhodnutí zruší; ustanovení § 202 odst. 3, § 236 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní, neboť by šlo by o ryze formalistický přístup (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3255/2022); žalovaná je tudíž osobou oprávněnou k podání dovolání.
Dovolatelkou položenou otázkou, týkající se toho, zda jí uplatněné kompenzační námitky jsou nejisté a neurčité ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., se v této věci již Nejvyšší soud zabýval, když rozhodoval o dovolání žalované proti prvnímu rozsudku odvolacího soudu, který byl následně zrušen poté, co Krajský soud v Praze vyhověl žalobě pro zmatečnost podané žalovanou z důvodu, že nebylo umožněno osobě, která se účastnila ústního jednání a vystupovala jako pověřený zástupce žalované u odvolacího soudu dne 22. 2. 2022, doložit své zastoupení a vystupovat u jednání jako její zástupce. V tomto usnesení dovolací soud vyložil smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020 neodchýlil, uzavřel-li, že se jedná o pohledávky nejisté a neurčité ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., neboť tvrzení žalované, na kterých existenci svých kompenzačních pohledávek staví, jsou takové povahy, která by vyžadovala rozsáhlé dokazování, zřejmě přesahující rozsah dokazování o nároku žalobkyně. Od zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu (z důvodu zmatečností vady) do vydání druhého rozsudku odvolacího soudu zůstal skutkový stav nezměněn, odvolací soud proto ve shodě s názory dovolacího soudu setrval v otázce nezapočitatelnosti kompenzačních námitek na svém původním závěru. Zdůraznil, že tvrzení žalované, od nichž odvíjí své kompenzační námitky, jsou takové povahy, že by vyžadovala rozsáhlé dohazování, značně přesahující rozsah dokazování o nároku žalobkyně, což by bylo v rozporu s účelem občanského soudního řízení (§ 6 o.s.ř.); soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jaké konkrétní okolnosti mají pro posouzení pohledávek, které dovolatelka uplatnila formou námitky započtení, za sporné (neprokázané) a zohlednily i to, že se jedná o pohledávky (byť sekundární) z téhož vztahu (založeného stejnou smlouvou).
Soud prvního stupně navíc kompenzační námitky žalované považoval za neurčité, a tudíž zdánlivé i proto, že součet pohledávek uplatněných k započtení převyšuje nárok uplatněný žalobou a žalovaná nespecifikovala, které z těchto pohledávek v důsledku započtení zanikají, případně v jaké výši; odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Obrana žalované, že při započtení pohledávky vůči vícero pohledávkám měla být aplikována ustanovení § 1932 a § 1933 o. z., neobstojí, neboť dovolací soud ve své rozhodovací praxi (srov. jeho rozsudky ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021, a usnesení ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 536/2020) uzavřel, že též v režimu zákona č. 89/2012 Sb. platí, že o neurčitost právního jednání započtení jde tehdy, převyšuje-li součet pohledávek na straně jedné počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv. Odvolací soud tedy danou otázkou řešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a závěr o nezapočitatelnosti pohledávek žalované tak není postaven pouze na dovolatelkou položené otázce.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu