Plný text
33 Cdo 1212/2025-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. P., zastoupeného JUDr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem ve Staňkově, Americká 60, proti žalované PA Property Invest group a.s., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Nádražní 535/15 (identifikační číslo 060 48 111), zastoupené Mgr. Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o 2 117 867,23 Kč s příslušenstvím z částky 4 980,36 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 74/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2024, č. j. 8 Co 9/2024-326, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 7. 2023, č. j. 27 C 74/2020-229, uložil žalované zaplatit žalobci 2 117 867,23 Kč s 8,50 % úroky z prodlení z částky 4 980,36 Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 223 883 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 28. 8. 2017 do zaplacení, částky 187 737 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 25. 9. 2017 do zaplacení, částky 33 883,64 Kč s 8,50 % úroky z prodlení od 10. 3. 2018 do zaplacení, částky 117 748,98 Kč a částky 72 850,15 Kč (výrok II), žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení 244 042,20 Kč (výrok III) a výroky IV a V uložil účastníkům nahradit státu náklady, které platil (1 861 Kč, resp. 6 230 Kč).
Soud prvního stupně interpretací článků 12 a 13 smluv o dílo podle § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dovodil, že ujednání o smluvních pokutách jsou určitá a nejde tedy o případy podle § 554 o. z. Není-li výslovně uvedeno, co zajišťovala smluvní pokuta, je nepochybné, že úmyslem stran bylo zajistit splnění všech povinností objednatelky vyplývajících ze smluv, především pak povinnost zaplatit cenu za provedení díla. Po zhodnocení důkazů za použití logického argumentu uzavřel, že úmyslem smluvních stran bylo počítat smluvní pokutu z peněžní částky, s jejímž splněním se objednatelka ocitla v prodlení.
Ve vztahu k zamítavému výroku II soud prvního stupně uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí lhůty po dobu řízení zahájeného žalobou právní předchůdkyně žalobce z 30. 6. 2018 – od 20. 9. 2018 do 16. 10. 2020 – nedošlo, neboť nebyl podán návrh na pokračování v řízení. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 o. z. začala běžet u práva na zaplacení jistin pohledávek z titulu sjednané ceny díla již od 28. 7. 2017, tj. v den vystavení faktur. Protože řízení v projednávané věci bylo zahájeno 5. 10. 2020, je právo na zaplacení částek 223 883 Kč a 187 737 Kč promlčeno (§ 609, § 619, § 648 věta první, § 1958 o. z.). Promlčeno je i právo žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 223 883 Kč za dobu od 28. 8. 2017 do 4. 10. 2020 (1 267 178 Kč) a z částky 187 737 Kč za dobu od 25. 9. 2017 do 4. 10. 2020 (1 036 308 Kč), neboť dojde-li k promlčení pohledávky z hlavního závazkového vztahu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta z vedlejšího závazkového vztahu, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky.
Ve vztahu k žalobě vyhovujícímu výroku I soud prvního stupně uvedl, že právo na zaplacení smluvní pokuty se promlčuje nezávisle na pohledávce, kterou taková pokuta zajišťuje. Za každý den trvání prodlení vzniká věřiteli samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje povinnost plnit řádně a včas. Právo žalobce se tedy nepromlčelo jako celek, ale postupně se promlčoval nárok na zaplacení smluvní pokuty za každý den prodlení, a to vždy ode dne následujícího po dni, kdy zhotovitelka (právní předchůdkyně žalobce) mohla jednotlivé smluvní pokuty uplatnit. Žalobce proto má právo na zaplacení smluvní pokuty podle smlouvy č. 1 ve výši 0,5 % z částky 223 407 Kč (1 117,035 Kč za 1029 dnů prodlení za dobu od 5. 10. 2017 do 29. 7. 2020, tj. 1 149 429,02 Kč) a ve výši 0,5 % z částky 187 261 Kč (936,305 Kč za 1029 dnů prodlení za dobu od 5. 10. 2017 do 29. 7. 2020, tj. 963 457,95 Kč). Podle smlouvy č. 2 má žalobce právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně celkem za dvanáct dnů prodlení (od 5. 10. 2017 do 16. 10. 2017) s úhradou části sjednané ceny díla 83 006 Kč, tj. na 4 980,36 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalované na snížení smluvní pokuty (§ 2051 o. z.). Stranami (podnikateli) sjednanou denní sazbu nepovažoval za nepřiměřenou a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že úvahy o nepřiměřenosti smluvní pokuty se mohou upínat jen k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; ke skutečnostem nastalým poté nelze při hodnocení /ne/přiměřenosti přihlížet. Nepřiměřenost smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeného navyšování o jinak přiměřenou sjednanou sazbu.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, č. j. 8 Co 9/2024-326, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (výroky I, II) a ve výrocích o nákladech řízení státu (IV, V), změnil je ve výroku III tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 279 677 Kč, a žalobci přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 62 449 Kč. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Ujednání obsažená v článcích 12 a 13 smluv o dílo nejsou ve smyslu § 554 o. z. zdánlivá, neboť je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností tvořící ucelený a identifikovatelný soubor, aniž bylo případné porušení jednotlivých povinností konkretizováno, je naplněn požadavek určitosti. Ke stavení běhu promlčecí lhůty po dobu řízení zahájeného žalobou právní předchůdkyně žalobce z 30. 6. 2018 nedošlo. Za den provedení díla označil den, kdy byly vystaveny faktury, od něhož se odvíjel běh tříleté promlčecí lhůty pro uplatnění práva na úhradu ceny za dílo. Shodně posoudil otázku týkající se promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty a úvahy o namítané nepřiměřenosti nároku na smluvní pokutu podle § 2051 o. z. opřel o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 76/23, dále jen „R 76/23“). Přihlédl k tomu, že objednatelka nezaplatila fakturami vyúčtované částky za řádně provedené dílo, a to ani tu část, která nebyla sporná (267 895 Kč), přičemž nebyly zjištěny (ani tvrzeny) okolnosti bránící splnění povinnosti zaplatit cenu díla. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že na nepřiměřenost smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku – zde 0,5 % z dlužné částky za den prodlení – nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou sazbu.
V dovolání, kterým v plném rozsahu napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná shledává jeho přípustnost v tom, že se odvolací soud odchýlil od v dovolání identifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky „platnosti“ ujednání o smluvní pokutě, které považuje za neurčité a rozporné s dobrými mravy, právní otázky promlčení práva na smluvní pokutu před promlčením pohledávky z hlavního závazkového vztahu a právní otázky moderace smluvní pokuty. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Smlouvou o dílo č. 1 ze 7. 6. 2017 se právní předchůdkyně žalobce (PISAR.EU s.r.o. - zhotovitelka) zavázala provést pro právní předchůdkyni žalované (M&M investiční s.r.o. - objednatelku) za 267 895 Kč rekonstrukci bytu v ulici XY. Smlouvu podepsali žalobce (jednatel zhotovitelky) a P. F. (zástupkyně objednatelky). V článku 2 strany konstatovaly: „Beru na vědomí, že později zaslané pokyny či požadavky budou považovány za samostatnou objednávku víceprací, jejich případné potvrzení zhotovitelem bude provedeno v realizačním deníku díla, čímž se stávají závazné pro objednatele i zhotovitele“. V souladu s článkem 7 vedla zhotovitelka od okamžiku zahájení prací realizační deník. V článku 8 se zhotovitelka zavázala „přistoupit na upřesnění a změny díla požadované objednatelem, pokud taková upřesnění nebo změny budou řešeny zápisem objednatele v realizačním deníku či nabídkovém rozpočtu. Rozdíl ceny původního řešení a nového řešení zjistí smluvní strany z rozpočtu nebo výkazu výměr zpracovaných pro obě řešení. Výkaz výměr bude zpracován zhotovitelem a odsouhlasen objednatelem. Vícepráce smluvní strany definují jako práce, které nejsou předmětem této objednávky dle bodu 1“. Podle článku 11 je „cena za dílo určena v českých korunách na základě rozpočtu, který je součástí této objednávky. Zavazuji se cenu za dílo uhradit, a to na základě předloženého vyúčtování a předávacím protokolem vystaveným zhotovitelem na dílčí části díla v průběhu realizace, a to nejpozději do 7 dnů od předání. Cena za dílo uvedená v nabídkovém rozpočtu je nejvýše přípustná a její případná změna vedoucí k navýšení musí být odsouhlasena objednatelem“. V článku 12 se smluvní strany dohodly na tom, že „V případě prodlení objednatele je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli smluvní pokutu ve výši 0,5 % za každý započatý kalendářní den prodlení“. Článek 15 stanovil, že „veškerá komunikace a udílení pokynů a jejich odsouhlasení, popř. požadavky a informace mohou být učiněna v písemné formě, prostřednictvím telefaxu nebo prostřednictvím elektronické pošty, a to se stejnou platností kterékoli z uvedených forem úkonů kterékoli ze smluvních stran“.
Smlouvou o dílo č. 2 ze 7. 6. 2017 se právní předchůdkyně žalobce (PISAR.EU s.r.o. - zhotovitelka) zavázala provést pro právní předchůdkyni žalované (M&M investiční s.r.o. - objednatelku) za 337 859 Kč rekonstrukci bytu ve XY. Smlouvu podepsali žalobce (jednatel zhotovitelky) a P. F. (zástupkyně objednatelky). Obsah smlouvy byl totožný jako ve smlouvě o dílo č. 1 (včetně článku 13, který se shodoval se zněním článku 12 smlouvy č. 1).
Právní předchůdci účastníků se zároveň dohodli, že budou uskutečněny další rekonstrukční práce bytu v ulici XY nad rámec písemného ujednání (smlouva o dílo č. 1), za které objednatelka zaplatí zhotovitelce celkem 439 431,10 Kč (včetně 15 % daně z přidané hodnoty), a to způsobem předpokládaným článkem 15. S takto sjednanou cenou zástupkyně objednatelky (P. F.) výslovně souhlasila. Z provedených důkazů – listin [smlouva č. 1, č. 2, emailová korespondence žalobce a P. F. (zejména email z 26. 7. 2017) realizační (stavební) deník, výpovědi svědků J. B., P. F., A. N.] – soud zjistil, že za práce vykonané nad rámec cenového ujednání ve smlouvě č. 1 (267 895 Kč) vzniklo zhotovitelce právo na zaplacení 223 407 Kč a 187 261 Kč. Od těchto částek pak odvíjel celkovou výši smluvních pokut.
Není sporu o tom, že dílo bylo provedeno řádně (bez vad).
Zhotovitelka vyúčtovala objednatelce podle smlouvy č. 1 částku 223 883 Kč (faktura č. 117014 z 28. 7. 2017, datum splatnosti 28. 8. 2017) a částku 187 737 Kč (faktura č. 117016 z 28. 7. 2017, datum splatnosti 25. 9. 2017), podle smlouvy č. 2 částku 83 006 Kč (faktura č. 117017 z 29. 7. 2017, datum splatnosti 3. 10. 2017). Částky 187 737 Kč a 223 883 Kč objednatelka ani její právní nástupkyně nezaplatily. Částku 83 006 Kč objednatelka zaplatila zhotovitelce 17. 10. 2017.
Zhotovitelka vyúčtovala objednatelce sankce za prodlení se zaplacením výše uvedených částek 0,5 % denně z 187 737 Kč za dobu od 25. 9. 2017 do 2. 10. 2020 (1 036 308 Kč), 0,5 % denně z 223 883 Kč za dobu od 28. 8. 2017 do 2. 10. 2020 (1 267 178 Kč) a 0,5 % denně z 83 006 Kč za dobu od 3. 10. 2017 do 17. 10. 2017 (5 810 Kč).
Žalobou z 30. 6. 2018 uplatnila právní předchůdkyně žalobce (zhotovitelka) u Krajského soudu v Ostravě nároky ze smlouvy č. 1 a smlouvy č. 2; řízení vedené pod sp. zn. 4 Cm 5/2018 bylo zahájeno 20. 9. 2018. Vrchní soud v Olomouci usnesením z 31. 10. 2018, č. j. Ncp 305/2018-19, jako soudu věcně příslušnému postoupil věc Okresnímu soudu v Ostravě, u něhož bylo řízení vedeno pod sp. zn. 18 C 83/2019 a usnesením z 17. 12. 2019, č. j. 18 C 83/2019-65, bylo spojeno s řízením vedeném pod sp. zn. 18 C 126/2018. Usnesením z 22. 9. 2020, č. j. 18 C 126/2018-65, které nabylo 16. 10. 2020 právní moci, Okresní soud v Ostravě řízení poté, co je přerušil usnesením z 12. 9. 2019, č. j. 18 C 126/2018-58 (§ 110 občanského soudního řádu), zastavil (§ 111 odst. 4 občanského soudního řádu).
Žalovaná vznesla námitku promlčení.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. – posouzení jeho tzv. subjektivní přípustnosti.
Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech. Subjektivní přípustnost tedy reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).
Dovolání žalované proti té části rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, je subjektivně nepřípustné, protože jí nebyla způsobena žádná újma na právech dovolatelky; Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1, odst. 3 věta první, § 218 písm. b/ o. s. ř.).
K otázce „platnosti“ ujednání o smluvní pokutě.
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání dospěl (srov. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
V rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z. vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022).
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2021. Při výkladu adresovaného právního jednání je třeba upřednostnit zjištěnou skutečnou vůli jednajícího, byla-li anebo musela-li být známa adresátovi, i v takové situaci, kdy nebyla v souladu s jejím vnějším projevem (s jazykovým vyjádřením). Judikatorní závěry Nejvyššího soudu přijaté při výkladu předpisů soukromého práva zrušených k 1. 1. 2014, podle nichž výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, rozsudek ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, či rozsudek ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015), se uplatní rovněž ve vztazích podléhajících režimu nového občanského zákoníku (srov. rozsudky ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016). Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016).
V rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3196/2016, Nejvyšší soud konstatoval, že „smluvní pokuta je sjednána určitě a platně i v případě, že je sjednána pro případ porušení povinností tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno. Je proto správný právní závěr o určitosti a platnosti ujednání o smluvní pokutě, která zajišťuje splnění všech povinností vyplývajících z konkrétní smlouvy“ (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4327/2014).
Závěr odvolacího soudu, že utvrzení povinnosti objednatelky zaplatit cenu díla smluvní pokutou není zdánlivým jednáním, k němž nelze přihlížet, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K otázce promlčení práva na smluvní pokutu za dobu před promlčením pohledávky z hlavního závazkového vztahu.
Právo na smluvní pokutu sjednanou procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení se nepromlčuje jako celek, nýbrž promlčecí doba v obchodních závazkových vztazích počíná běžet vždy dnem, za který věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 36/2003, a ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012).
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z toho, že smluvní pokuta – samostatný majetkový nárok – má akcesorickou povahu. Znamená to, že bez existence hlavního (utvrzovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (utvrzující) závazek z dohody o smluvní pokutě. Platí, že dojde-li k promlčení pohledávky z hlavního závazkového vztahu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta z vedlejšího závazkového vztahu, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky, a že promlčení pohledávky z hlavního závazkového vztahu nemá vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před jejím promlčením (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, a ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007). S ohledem na § 2052 o. z. dospěl Nejvyšší soud ke shodnému závěru v rozsudku ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, v případě pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce má právo na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení před promlčením pohledávky z hlavního závazkového vztahu, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K otázce snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty podle § 2051 o. z.
Účelem moderace je ochrana dlužníka ze smluvní pokuty před její nepřiměřenou výší. V rozsudku R 76/23, jímž výrazně usměrnil praxi obecných soudů, Nejvyšší soud přiměřenost smluvní pokuty posoudil s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Zdůraznil, že soud „nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu“. Proto přihlíží nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který zohlednil závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/19, vyšel odvolací soud z rozsudku R 76/23 a přihlédl i k okolnostem nastalým po ujednání stran o utvrzení dluhu objednatelky ve smlouvách o dílo.
Námitka, že v řízení nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalované prostřednictvím své zmocněnkyně schválila provedení dalších rekonstrukčních prací bytu v ulici XY, nevystihuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku – že si smluvní strany pro změnu díla spojenou s navýšením ceny zvolily písemnou formu –, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem (zejména článků 2, 8 a 15 smluv a emailové korespondence jednatele právní předchůdkyně žalobce a zástupkyně žalované) je v rozporu s jím vyvozenými závěry. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že se právní předchůdci účastníků dohodli, že budou uskutečněny další rekonstrukční práce bytu nad rámec písemného ujednání, za které objednatelka zaplatí zhotovitelce celkem 439 431,10 Kč (včetně 15 % daně z přidané hodnoty).
Přípustnost dovolání není s to založit výhrada, že odvolací soud měl podle § 118a odst. 1 (§ 213b odst. 1) o. s. ř. žalovanou vyzvat k doplnění skutečností rozhodných pro posouzení důvodnosti jejího návrhu na snížení smluvní pokuty. K případným vadám řízení by totiž podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3159/2022, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 53/2022, ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
Protože žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání proti té části rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud je odmítl (§ 237, § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 poslední věty o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu