Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně BROSY spol. s r. o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Ostravská 953 (identifikační číslo osoby 439 63 421), zastoupené Mgr. Jiřím Hőlblingem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 24, proti žalované SMART Financial s.r.o., se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52 (identifikační číslo osoby 476 78 721), o zaplacení 545 368,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 85/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 4. 2023, č. j. 75 Co 430/2022-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 4. 2023, č. j. 75 Co 430/2022-188, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 697 522,31 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 14 C 85/2022–141, žalobu co do 545 368,31 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 10. 2020 do zaplacení zamítl (výrok I), výrokem II žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 152 154 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 10. 2020 do zaplacení a výrokem III rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 75 Co 430/2022-188, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, řízení o odvolání proti výroku II zastavil (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že J. V. a M. V. (právní předchůdci žalobkyně) uzavřeli dne 22. 6. 2011 s žalovanou „Smlouvu o úvěru č. 2511000084“, v níž se žalovaná zavázala poskytnout jim úvěr ve výši 410 000 Kč na dobu 72 měsíců (dále jen „úvěrová smlouva“); součástí úvěrové smlouvy byla rozhodčí doložka. Při uzavírání smlouvy poskytovatelka úvěru (žalovaná) ověřovala úvěruschopnost dlužníků, vycházela z jejich tvrzení, z výplatních pásek, z faktur za práci odvedenou M. V., z živnostenského rejstříku a katastru nemovitostí. Zjišťovala výdaje dlužníků a počet jimi vyživovaných osob a brala na zřetel úplný přehled jejich dluhů. V úvěrové smlouvě se dlužníci zavázali zaplatit věřitelce za poskytnutí úvěru smluvní úroky ve výši 16 % z jistiny za každý rok (podle systému ARAD ČNB činila v době uzavření smlouvy obvyklá úroková sazba u úvěrů na spotřebu 13,7 % ročně), dále úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 147 600 Kč a poplatek za uzavření smlouvy ve výši 17 000 Kč. V úvěrové smlouvě byla sjednána jednorázová pokuta 41 000 Kč pro případ, že dlužníci budou v prodlení se splácením úvěru delším než jeden měsíc, a dlužníci se zavázali zaplatit věřitelce 50 000 Kč jako paušální náhradu nákladů, které případně vynaloží v souvislosti s vymáháním dlužné částky. Jelikož dlužníci úvěr řádně nespláceli, byl žalovanou zesplatněn. K návrhu žalované vydala rozhodkyně JUDr. Ilona Šubrová dne 23. 1. 2012 rozhodčí nález, jímž byli dlužníci zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalované 924 658 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z této částky od 19. 8. 2011 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 820 Kč za každý den prodlení od 18. 8. 2011 do 24. 11. 2011, paušální náhradu 50 000 Kč a nahradit jí náklady rozhodčího řízení ve výši 100 272 Kč. Protože dlužníci podle tohoto rozhodčího nálezu dobrovolně neplnili, byla usnesením Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 26. 7. 2012, č. j. 28 EXE 4696/2012-9, nařízena exekuce, v níž bylo vymoženo celkem 1 129 662,12 Kč. Na návrh oprávněné bylo exekuční řízení usnesením č. j. 163 EX 1175/12-137, které nabylo právní moci 26. 2. 2020, zastaveno. Dne 20. 10. 2020 vyzvali dlužníci žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v částce 1 107 522 Kč, která byla vymožena v exekuci, a dne 30. 8. 2021 tuto svou pohledávku postoupili žalobkyni. Dne 26. 4. 2022 podala žalobkyně žalobu, v níž požadovala po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 697 522 Kč (tj. postoupená pohledávka 1 107 522 Kč po odečtení jistiny 410 000 Kč).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že žalovaná prověřovala úvěruschopnost dlužníků řádně podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 3. 2013. Na rozdíl od něho neshledal úvěrovou smlouvu (absolutně) neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že po odečtení jistiny 410 000 Kč od celkové částky 968 200 Kč, kterou měli dlužníci podle smlouvy zaplatit, čítají celkové kapitalizované platby za poskytnutí úvěru 558 200 Kč, tedy 136 % jistiny za 72 měsíců, tj. ročně 22,6 %. Protože roční úroková sazba požadovaná bankami za spotřebitelský úvěr činila v roce 2011 v průměru 13,77 %, nepředstavuje sjednaná úroková sazba ani její dvojnásobek; není proto nemravná a úvěrová smlouva z tohoto důvodu neplatná. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, neboť i když byl rozhodčí nález shledán absolutně neplatným proto, že rozhodčí doložka sjednaná v úvěrové smlouvě je neplatná z důvodu netransparentnosti výběru rozhodce (takže JUDr. Ilona Šubrtová neměla pravomoc ve věci rozhodnout), právní důvod plnění spočívá v hmotném právu (ve smlouvě o úvěru).
Proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Na jeho přípustnost usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jakož i od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015. sp. zn. 1 As 30/2015, a nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/2011 a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/2012), dospěl-li k závěru, že úvěrová smlouva není neplatná ani z důvodu absence řádného ověření úvěruschopnosti dlužníků, ani pro rozpor s dobrými mravy. Odklon od ustálené rozhodovací praxe (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nebo od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19), dovolatelka spatřuje i v tom, že odvolací soud vůbec nevzal v potaz její námitku promlčení, což znamená že v exekuci vymožené plnění se stalo bezdůvodným obohacením bez ohledu na to, zda hmotněprávní základ nároku dán byl, či nikoliv. V poslední řadě dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, od jakého okamžiku mohla požadovat bezdůvodné obohacení vzniklé vymožením plnění v exekuci na základě absolutně neplatného rozhodčího nálezu. V návaznosti na tuto výtku formuluje podle ní dosud neřešenou otázku, „zda pokud je na ní v exekuci vymožena částka (na kterou u věřitele neexistuje hmotněprávní nárok), pak zda promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení běží bezprostředně vymožením takové částky soudním exekutorem, či až okamžikem pravomocného zastavení exekuce, v jejímž rámci k vymožení takové částky došlo“.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2023, č.j. 33 Cdo 2365/2023, dovolání žalobkyně odmítl. Předně uzavřel, že se odvolací soud neodchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, shledal-li úvěrovou smlouvu uzavřenou 22. 6. 2011 platnou s tím, že poskytovatelka úvěru (žalovaná) při jejím uzavření řádně prověřovala schopnost dlužníků úvěr splatit, resp. prověřovala ji v dostatečné míře. Dále dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/2011, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/2012, jestliže v posuzované věci neaplikoval obdobně korektiv dobrých mravů (neshledal-li úvěrovou smlouvu neplatnou podle § 39 obč. zák.). Konstatoval, že dovolatelka nespecifikovala rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se odvolací soud měl podle ní odchýlit při poměřování smlouvy korektivem dobrých mravů, ani nekonkretizovala, v jakých aspektech mělo k odklonu dojít; její odkaz na zmíněné nálezy Ústavního soudu shledal nepřiléhavým, neboť se zabývaly skutkově odlišnými situacemi. Úvahy odvolacího soudu dovolací soud považoval za řádně zdůvodněné a přiměřené a jeho postup v tomto ohledu za souladný se zásadou volného hodnocení důkazů. Nedůvodnou shledal výtku dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy. Okamžikem promlčení nároku se totiž povinnost k plnění přemění v naturální obligaci (přičemž plnění na naturální obligaci vylučuje vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení).
Usnesení Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. IV. ÚS 332/24 (dále jen „nález“), neboť dospěl k závěru, že jím bylo porušeno právo žalobkyně (stěžovatelky) na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, uzavřel-li Nejvyšší soud, že výtka stěžovatelky, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Připomněl, že odvolací soud mimo jiné dovodil, že ani v případě, že by dlužníci plnili po promlčení pohledávky, nevznikl by žalobkyni nárok na plnění z bezdůvodného obohacení, protože by se původní hmotněprávní nárok přetavil v naturální obligaci, a nepřikládal význam skutečnosti, že bylo plněno, na základě exekučního titulu. Ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2957/20, měl Nejvyšší soud předpokládat, že byť se odvolací soud s námitkou promlčení pohledávky fakticky nezabýval (resp. uzavřel, že její vypořádání není s ohledem na ostatní právní závěry pro věc významné), vypořádal ji ve vztahu k účastníkovi negativně. Ústavní soud upozornil na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Cdo 3514/2021, že bezdůvodné obohacení vzniká i v případě, že dlužník plnil svému věřiteli promlčený dluh nedobrovolně pod tíhou pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno, s nímž se dovolací soud v nyní projednávané věci řádně nevypořádal, ačkoli motivace k plnění promlčeného dluhu nevycházela z nitra dlužníka, ale byla představována externím faktorem (svého času pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím). Ústavní soud zdůraznil, že mu hodnocení uvedených okolností nepřísluší, neboť by zasahoval do pravomoci obecných soudů a současně připomněl, že poskytnutí ochrany ústavně zaručenému právu nemůže nikterak předjímat rozhodnutí ve znovu otevřeném soudním sporu o nároku žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud je při opětovném posouzení dovolání stěžovatelky zavázán právními závěry vyslovenými Ústavním soudem v citovaném nálezu.
Odvolací soud se nezabýval námitkou promlčení pohledávky, neboť uzavřel, že její posouzení není s ohledem na ostatní jím učiněné skutkové a právní závěry pro věc významné.
Dovolání je přípustné, protože se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, uzavřel-li, že podání rozhodčí žaloby na základě neplatné rozhodčí doložky po datu 11. 5. 2011 (samotná smlouva o úvěru obsahující rozhodčí doložku byla ze dne 22. 6. 2011) není zneužitím práva a věřitel nemusel již v době podání rozhodčí žaloby mít vědomost o tom, že rozhodčí nález nemá právní účinky a není tedy způsobilým exekučním titulem. Sjednocující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce. Navazující nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, a ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, považují za neústavní postup poskytovatelů úvěrů, kteří podali rozhodčí žalobu vědomě po 11. 5. 2011. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, přičemž sankcí za právo zneužívající postup je nestavění promlčecích lhůt v rozhodčím řízení ani v případném navazujícím vykonávacím (exekučním) řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu. Zohlednění uvedené rozhodovací praxe má zásadní vliv na posouzení otázky promlčení nároku z úvěrové smlouvy, oprávněnosti vymoženého plnění, potažmo na posouzení vzniku nároku na bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně. Pokud byla v exekučním řízení vymáhána již promlčená pohledávka, kterou žalobkyně plnila v rámci exekučního řízení nedobrovolně, přičemž exekuční titul (rozhodčí nález), na jehož základě bylo plněno, následně odpadl, vzniklo žalobkyni vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení. K okamžiku vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud vyjadřoval již v rozsudku ze dne 26. 10. 2023, č.j. 33 Cdo 1124/2023-154, a to sice, že k jeho vzniku dochází k okamžiku pravomocného zastavení exekučního řízení.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí ve věci se odvolací soud bude zabývat otázkou promlčení pohledávky a navazující otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, a to v intencích závazného právního názoru uvedeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1190/22 (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.) a zohlednění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Cdo 3514/2021.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu