Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně AGENTURA ZVONEK CZ s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Pod Nivami 330 (identifikační číslo osoby: 262 27 967), zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Hřebíčkova 1320, proti žalované H. Š., zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o zaplacení 325 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 33/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 29. 1. 2025, č. j. 59 Co 222/2024-500, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 28 C 33/2021-260, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 162 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.), co do dalších 162 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 59 Co 88/2022-315, odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), odvolání žalované proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 162 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 10. 2020 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 3717/2022-367, rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. 8. 2022, č. j. 59 Co 88/2022-315, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že nerespektoval jeho ustálenou rozhodovací praxi reprezentovanou například rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, jestliže nezjišťoval naplnění podmínek uvedených § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), resp. řádně neposuzoval, zda ujednání o smluvní pokutě nezakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Pochybení odvolacího soudu shledal rovněž v tom, že se nezabýval přiměřeností smluvní pokuty a s tím souvisejícím oprávněním soudu smluvní pokutu moderovat ve smyslu ustanovení § 2051 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022).
Usnesením ze dne 5. 9. 2023, č. j. 59 Co 88/2022-380, Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, odvolání žalobkyně do výroků I. a II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 28 C 33/2021-459, Okresní soud ve Zlíně poté, kdy rozhodl, že není účinné zpětvzetí žalobkyně co do příslušenství pohledávky (úroků z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 1. 10. 2020 do zaplacení z částky 325 000 Kč), zamítl žalobu požadující po žalované zaplacení částky 325 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 1. 10. 2020 do zaplacení z této částky a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 59 Co 222/2024-500, Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně (v postavení zprostředkovatele) a žalovaná (v postavení zájemce, klienta) uzavřely dne 28. 1. 2020 „smlouvu o službách realitní kanceláře ke zprostředkování příležitosti k převodu vlastnictví k nemovitosti“; smlouva byla uzavřena s účinností od 1. 3. 2020 na dobu určitou do 31. 10. 2021. Za zprostředkování prodeje (činnost směřující ke zprostředkování) náležela žalobkyni podle článku 3 smlouvy provize 5 procent z požadované ceny tehdy, opatří-li žalované příležitost k uzavření zprostředkovávané smlouvy s třetí osobou. Smluvní strany se dohodly, že klient zaplatí zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši sjednané provize, jestliže poruší smlouvu tím, že neuzavře zprostředkovávanou smlouvu se zájemcem nebo ve smlouvě uvede jakékoliv nepravdivé údaje nebo neposkytne zprostředkovateli součinnost podle článku 7.2 smlouvy nebo poruší ujednání v článku 5 smlouvy. Předmět zprostředkování a poskytnutí služeb byl specifikován v bodě 1 předmětné smlouvy, v němž žalovaná prohlašuje, že je výlučným vlastníkem nemovitostí – jednotky č. XY, způsob užití byt, v budově č. p. XY, postavené na pozemku par. č. XY a souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti 22094/866141 na společných částech budovy č. p. XY, postavené na pozemku par. č. XY, a souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti 22094/66141 na pozemku par. č. XY - nádvoří a na pozemku č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY; součástí jednotky je sklepní kóje č. XY a parkovací stání č. XY v přízemí domu č. p. XY dle prohlášení vlastníka. Žalovaná nabyla vlastnické právo k uvedené bytové jednotce kupní smlouvou z 8. 9. 2014. V bodě 7 smlouvy se žalovaná (klientka) zavázala uvádět ve smlouvě a při následné vzájemné komunikaci správné a pravdivé údaje a při jejich změně je aktualizovat. Dále se zavázala poskytnout zprostředkovateli nezbytnou součinnost potřebnou ke sjednání a uzavření zprostředkovávané smlouvy se zájemcem, účastnit se jednání s ním a zprostředkovatelem a umožnit zprostředkovateli provádět prohlídky bytové jednotky a jejích součástí. Parkovací stání č. 17, které bylo původně součástí bytové jednotky žalovaná dodatkem ke smlouvě z 24. 11. 2017 vyměnila za garážové stání č. 24. a to pak kupní smlouvou ze dne 27. 11. 2017 převedla na R. F. Při schůzce účastnic konané 18. 10. 2019 žalovaná žalobkyni zatajila, že parkovací stání č. 17 bylo vyměněno za garážové stání č. 24, které za úplatu převedla R. F. Do února 2020 jí totiž bylo umožněno bezplatně užívat parkovací stání č. 17, které v listopadu 2019 při prohlídce ukázala zájemci o koupi coby součást bytu. Žalovaná ani její zástupkyně správnost vymezení předmětu zprostředkování nezpochybňovaly.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil právní jednání účastnic ze dne 28. 1. 2020 jako platnou smlouvu o službách realitní kanceláře ke zprostředkování příležitosti k převodu vlastnictví k nemovitosti podle § 2445 o. z.; uzavřel, že má charakter spotřebitelské smlouvy. Protože žalovaná porušila smluvní povinnost, kterou bylo utvrzeno splnění její povinnosti uvést ve smlouvě správné, pravdivé a úplné údaje (nepravdivě zde uvedla, že k převáděné bytové jednotce patří parkovací místo), vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 325 000 Kč (tj. 5 procent z požadované ceny nemovitosti). Ujednání o smluvní pokutě soud nepovažoval za zneužívající ve smyslu § 1813 o. z., neboť žalovaná si v době uzavření zprostředkovatelské smlouvy byla vědoma, že žalobkyně vykonává svou činnost podle zprostředkovatelské smlouvy na své náklady a provize jí náleží pouze tehdy, opatří-li žalované příležitost k uzavření zprostředkovávané smlouvy, resp. bude-li tato smlouva uzavřena. Protože obsah smlouvy právní zástupkyně žalované před podpisem revidovala, nemohla být smluvní ujednání pro žalovanou překvapující. Odvolací soud neshledal v právech a povinnostech smluvních stran výraznou nerovnováhu v neprospěch žalované jako spotřebitele. Smluvní pokuta byla koncipována jako jednorázová, bez ohledu na to, kolik jí utvrzených povinností klient poruší; ujednání o smluvní pokutě soudy hodnotily jako srozumitelné. Povinnost uvést správné, pravdivé a úplné údaje o nemovitostech, jejichž prodej žalobkyně zprostředkovávala, žalovaná porušila při uzavírání smlouvy dne 28. 1. 2020 a žalobkyně na tom nenesla vinu (spoluzavinění žalobkyně nemůže spočívat v tom, že si údaje ohledně parkovacího místa neověřila). S akcentem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, odvolací soud uzavřel, že smluvní pokuta měla v posuzovaném případě především funkci paušalizační, když výše případné škody vzniklé porušením některé z utvrzených povinností nebyla vyčíslena. Smluvní pokuta korespondovala s výší provize, kterou by žalobkyně v případě realizovaného prodeje získala. Výši smluvní pokuty považoval za spravedlivou k míře, kterou byly dotčeny zájmy žalobkyně a k dopadům porušení smluvní povinnosti. Pro nalezení zájemce o koupi bylo klíčové, aby žalobkyně znala pravdivé a správné údaje o nabízené nemovitosti. Odvolací soud nezjistil okolnosti, které by vedly k moderaci smluvní pokuty. Přestože nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty byl uplatněn důvodně, výrok o zamítnutí žaloby odpovídal skutečnosti, že žalovaná částku 325 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni uhradila po právní moci v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty chybně řešil jí formulované právní otázky; přípustnost dovolání vymezila pro každou otázku zvlášť. Především má za to, že odvolací soud nerespektoval závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1895/2021, nebo ze dne 24. 2. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2114/2024, resp. nesprávně aplikoval objektivní výkladové metody právního jednání a nesprávně zjistil obsah smlouvy o službách realitní kanceláře ke zprostředkování příležitosti převést vlastnické právo k nemovitostem, jestliže výkladem nahradil to, co si strany reálně sjednaly, dovodil-li, že smluvní pokuta utvrzuje povinnosti v jejich celku (tj. má být placena při porušení utvrzených povinností jen jednou). Od závěrů Nejvyššího soudu přijatých v rozhodnutí sp. zn. R 76/2023, se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil závěrem, že smluvní pokuta měla v souzené věci především paušalizační funkci, ačkoli funkce smluvní pokuty byla zjevně sankční. Nesprávně byla řešena i otázka přiměřenosti smluvní pokuty, kdy odvolací soud přihlédl k okolnostem, k nimž přihlédnout neměl. Ačkoli se měl zabývat možnou škodou, přihlédl ke škodě žalobkyní tvrzené, která nebyla způsobena porušením smluvní povinnosti. Položky zahrnuté žalobkyní do výčtu škod, které měla smluvní pokuta krýt, nejsou dle dovolatelky nahraditelnou škodou ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. R 76/2023. Otázka určení funkce smluvní pokuty je přitom významná pro správnou aplikaci ustanovení § 2051 o. z.
Jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené formuluje následující otázky
1) „zda se při posouzení přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě podle § 1813 o. z. přihlíží též k tomu, zda jsou v ujednání obsaženy negativní podmínky vzniku povinnosti hradit smluvní pokutu ve prospěch spotřebitele a zda je porušení smluvní povinnosti vázáno na závažná porušení spotřebitelem, nebo tyto okolnosti hrají roli až u moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z.“,
2) „zda se při posouzení přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě podle § 1813 o. z. přihlíží též k tomu, že smlouva obsahuje jen smluvní pokuty k tíži spotřebitele.“ V tomto směru odvolacímu soudu vytýká, že nereflektoval, že ve smlouvě nejsou zohledněny spravedlivé důvody či výjimky z povinnosti pokutu hradit, což by spotřebitelská smlouva obsahovat měla, a že dotčené ujednání o smluvní pokutě zakládá významnou nerovnováhu v tom, že smluvní pokuta je sjednána pouze ve prospěch podnikatele, nikoli spotřebitele.
3) „k jakým okolnostem se přihlíží při posouzení srozumitelnosti doložky ve spotřebitelské smlouvě podle § 1813 o. z.“. Akcentuje, že musí být rozlišováno mezi srozumitelností a neurčitostí právního jednání a odvolacímu soudu vytýká, že oba instituty smísil.
Dovolatelka dále namítá, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Skutkový závěr odvolacího soudu, že porušením smluvních povinností připravila žalobkyni o provizi z dotčené smlouvy, totiž nemá oporu v žádném provedeném důkazním prostředku.
Otázku „zda vznesení námitky relativní neplatnosti má vliv na existenci smluvní pokuty, na jejíž zaplacení vznikl nárok před uplatněním námitky“, požaduje posoudit jinak, než ji Nejvyššího soudu řešil v této věci (vedené tehdy pod sp. zn. 33 Cdo 3717/2022) v rozsudku ze dne 16. 5. 2023.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání, dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
V rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, Nejvyšší soud vysvětlil že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 opouští při výkladu právních jednání důraz na formální hledisko projevu vůle typický pro předchozí občanský zákoník (tj. zákon č. 40/1964 Sb.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V již citovaném rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, pak Nejvyšší soud konstatoval, že základní pravidlo výkladu adresných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z., a dovodil, že soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, a tu je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. K tomu se přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020. V rozsudku ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, pak zdůraznil, že na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku, podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, je při výkladu adresného právního jednání v režimu nového občanského zákoníku třeba upřednostnit zjištěnou skutečnou vůli jednajícího, byla-li anebo musela-li být známa adresátovi, a to i v takové situaci, kdy nebyla v souladu s jejím vnějším projevem (s jazykovým vyjádřením). Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016).
Odvolací soud se při výkladu bodu 7.9 zprostředkovatelské smlouvy od výše citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jestliže článek 7.9 smlouvy vyložil tak, že smluvní pokutu 325 000 Kč mohla žalobkyně požadovat, porušila-li žalovaná kteroukoli z utvrzených povinností, a to ať již jednu z nich nebo vícero anebo jednu opakovaně; jinak řečeno, sankce se při vícenásobném porušení nenačítá a směřuje k tomu, aby z ní žalobkyně mohla pokrýt náklady spojené s činností dle smlouvy; smluvní pokuta žalobkyni kompenzovala odměnu za její činnost zmařenou z příčin na straně žalované či ztížení podmínek k realizaci činnosti dle smlouvy.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že zprostředkovatelská smlouva z 28. 1. 2020 je smlouvou spotřebitelskou, ostatně s tímto východiskem pracoval i odvolací soud.
Podle § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
Přezkumu podle citovaného ustanovení podléhají veškerá smluvní ujednání, z hlediska vymezení předmětu přezkumu je nepodstatné, zda se jedná o individuálně sjednané ujednání, či nikoliv. Tato skutečnost má význam při zkoumání přiměřenosti. (…) Přezkumu podléhají i smluvní ujednání s právními následky, které by mohl spotřebitel způsobit jednostranně. (…) Přezkumu podléhají i ujednání, která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, ale obsahují pouze prohlášení o faktických okolnostech. (…) Posuzování významné nerovnováhy v právech a povinnostech stran má dvě úrovně. Je možné posuzovat rozsah nerovnováhy v poměru smluvního ujednání a absence smluvního ujednání; je možné posuzovat rozsah rovnováhy v poměru práva jedné strany a strany druhé. (…) Postavení stran v rámci závazku se liší, je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. riziko prodlení). Na druhou stranu pouhá skutečnost, že ujednání zakládá jedné ze smluvních stran odlišné postavení od postavení strany druhé, ještě neznamená, že musí jít o nepřiměřené ujednání. Z povahy závazku je zřejmé, že povinnosti stran jsou odlišné, stejně tak jsou odlišná rizika spojená s plněním dluhů (např. podnikatel je vlastníkem věci přenechané spotřebiteli k užívání), ujednání zakládající práva a povinnosti pouze jedné straně může být proto v souladu s požadavkem přiměřenosti (např. pouze podnikatel má právo kontroly užívání věci, pouze podnikatel má právo na smluvní pokutu pro případ prodlení s vrácením věci). Přiměřenost ujednání nemůže být přezkoumávána izolovaně, musí být zkoumána v souvislosti s dalšími ujednáními (srov. ESD ze dne 21. 2. 2013, Banif Plus Bank Zrt. proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai, C-472/11). Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13/EHS se nepřiměřenost smluvní podmínky posuzuje s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy, s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází [srov. NS Cpjn 200/2013, kde Nejvyšší soud posuzoval přípustnost ujednání o prolongaci v souvislosti s následky, které byly s prolongací spojeny (§ 1813)]. (…) Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze nerovnováha v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Konkrétní ujednání musí zhoršovat právní postavení spotřebitele (srov. Hulmák, Milan. § 1813 [Zakázaná ujednání]. In: Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 421–448).
Otázky „zda se při posouzení přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě podle § 1813 o. z. přihlíží též k tomu, zda jsou v ujednání obsaženy negativní podmínky vzniku povinnosti hradit smluvní pokutu ve prospěch spotřebitele a zda je porušení smluvní povinnosti vázáno na závažná porušení spotřebitelem, nebo tyto okolnosti hrají roli až u moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z.“ a „zda se při posouzení přiměřenosti ujednání o smluvní pokuty podle § 1813 o. z. přihlíží též k tomu, že smlouva obsahuje jen smluvní pokuty k tíži spotřebitele“, které dovolatelka v dovolání formuluje, nelze mít za dovolacím soudem dosud neřešené. Příkladmo lze uvést rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sen. zn. 33 ICdo 77/2020, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2151/2021, nebo ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 30/2024, v nichž se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení § 1813 o. z. Dovodil, že jde o obsahovou kontrolu smluvních ujednání, kontrolu, která je založena na zkoumání konkrétních okolností jednotlivých případů. Je tedy třeba zohlednit specifika jednotlivých případů v každé souzené věci zvlášť. Smyslem ustanovení je ochrana spotřebitele proti zneužívání moci podnikatele a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Cílem ovšem není dosažení rovného postavení stran, pokud jde o práva a povinnosti stran. Důležité je také připomenout, že spotřebitel je svobodný i v možnosti učinit pro sebe nevýhodné rozhodnutí.
Zcela tendenčně vyznívá k dovolacímu přezkumu předkládaná otázka „k jakým okolnostem se přihlíží při posouzení srozumitelnosti doložky ve spotřebitelské smlouvě podle § 1813 o. z.“, kdy dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se vyjádřil pouze ke srozumitelnosti ujednání o smluvní pokutě dle § 553 o. z. a nikoli k jeho jasnosti a srozumitelnosti, jak je ustanovením § 1813 o. z. vyžadováno. Občanský zákoník ukládá obecně podnikateli, aby jeho sdělení vůči spotřebiteli bylo poskytováno jasným a srozumitelným způsobem (podrobněji k tomu u § 1811 odst. 1 o. z.). Pokud kritérium jasnosti nebo srozumitelnosti splněno není, přestože jde o ujednání, které vymezuje hlavní předmět nebo přiměřenost plnění, pak bude podrobeno testu přiměřenosti podle § 1813 v plném rozsahu (tedy včetně přezkumu ekvivalence plnění). Z hlediska aplikace § 1813 je nutné zkoumat u každé složky odměny, zda byla poskytnuta jasným a srozumitelným způsobem, tedy zejména, zda měl spotřebitel možnost se s ní seznámit (ať už z hlediska formálního, či obsahového). Z inkriminovaného ujednání o smluvní pokutě je zřejmé, co sledovalo, který subjekt má povinnost smluvní pokutu uhradit, porušení jakých konkrétních smluvních povinností sankce utvrzovala, v jaké výši byla sjednána a kdy se stala splatnou. Odvolací soud zcela správně uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě nebylo nesrozumitelné. Nadto, že ujednání je jasné, se podává ze závěru odvolacího soudu, že ho je možno vyložit pouze a jen tak, že pokuta se vztahuje na utvrzené povinnosti v jejich celku a žalobkyně má nárok na jednu smluvní pokutu, ať již žalovaná poruší jednu či více z utvrzených smluvních povinností či jednu nebo více smluvních povinností poruší opakovaně. Rozdílný subjektivní výklad ujednání o smluvní pokutě nemůže vést k závěru, že se jedná o ujednání nejasné či nesrozumitelné.
Přípustnost dovolání není s to založit dovolací námitka, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jestliže dospěl k závěru, že smluvní pokuta měla v posuzované věci plnit především funkci paušalizační. Kompenzační funkci odpovídal charakter smluvních povinností, které byly smluvní pokutou utvrzeny, neboť jejich splnění mělo směřovat k tomu, aby žalobkyně mohla řádně naplnit účel smlouvy. Odvolací soud se od závěrů přijatých v rozhodnutích, na které dovolatelka odkazuje, neodchýlil, to pouze dovolatelka svou kritiku právního posouzení věci staví na vlastní skutkové verzi, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že funkci smluvní pokuty vnímala pouze jako sankční. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku; zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Odvolací soud ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl ke všem okolnostem, které byly pro posouzení funkce smluvní pokuty významné. Přitom k otázce výše škody připomněl, že nebylo povinností žalobkyně prokazovat výši škody, ale naopak bylo na žalované, aby prokázala, že škoda spočívala jen v jí tvrzených výdajích. Tvrzení žalované se však míjela se skutkovými zjištěními, které soudu učinily z výpovědi svědka F. Z. Náklady žalobkyně odhadla žalovaná na 10 000 Kč, ani by to podložila konkrétními údaji.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011, včetně tam uvedeného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Tyto zásady dovolatelka pomíjí, zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a napadá-li způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy z hlediska závažnosti a věrohodnosti. Z toho, že v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Lhala-li žalovaná o předmětu zprostředkování (nepravdivě uvedla, že k nabízené bytové jednotce náleží také parkovací stání č. 17), mělo to jistě významný vliv na nalezení vhodného zájemce o koupi, což výrazně ovlivnilo šanci žalobkyně získat provizi za úspěšně dokončený prodej. Prosazuje-li, že závěr odvolacího soudu o důsledcích porušení její smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou nevyplývá z provedených důkazů, činí tak pouze účelově, neboť logicky vzato uvedení správných, pravdivých a úplných informací ve smlouvě o zprostředkování je vesměs klíčové pro nalezení vhodného zájemce o koupi nemovitosti.
Otázku „zda vznesení námitky relativní neplatnosti má vliv na existenci smluvní pokuty, na jejíž zaplacení vznikl nárok před uplatněním námitky“, vyřešil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3717/2022, kdy dovodil, že ze zákona vyplývá a je notorietou, že ujednání o smluvní pokutě má akcesorickou povahu, neboť vzniká ve vazbě na hlavní závazek a zaniká splněním utvrzované povinnosti. Ujednáním o smluvní pokutě se zakládá podmíněný závazek jedné či obou smluvních stran poskytnout věřiteli určité plnění. K otázce akcesorické povahy smluvní pokuty se ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud vyjadřoval již opakovaně, např. v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2463/2010, nebo ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4048/2013. Smluvní pokuta je samostatným majetkovým nárokem; vznikne-li na ni nárok ještě před zánikem hlavního závazku, vzniká mezi smluvními stranami v důsledku porušení smluvní povinnosti nový právní vztah, proto na jeho existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv. Uvedená ustálená judikatura Nejvyššího soudu koresponduje s právní literaturou a je soudy nižších stupňů konstantně akceptována. Není důvodu se od ní odchylovat.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu