Plný text
33 Cdo 1394/2025-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně J. Ž. M., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalovanému Z. M., zastoupenému Mgr. Zuzanou Segediovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J.V. Sládka 1363/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 31/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 12 Co 368/2024-228, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 15. 12. 2023, č. j. 22 C 31/2020-158, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnictví bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku ve výši 619/5288, vše zapsané na listu vlastnictví XY (bytová jednotka) a listu vlastnictví XY (budova a pozemek) pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY; žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 42 152 Kč.
Rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 12 Co 368/2024-228, Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalovanému přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 500 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že se ujednání dodatku smlouvy ze 7. 2. 2018 zjevně příčí dobrým mravům (§ 580 odst. 1, § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Dále po právní stránce – opět ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaný vytýkaným jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti neublížil žalobkyni tak, že zjevně porušil dobré mravy. Důvody, pro které žalobkyně 14. 1. 2020 dar odvolala, nejsou s to způsobit změnu ve vlastnictví předmětu darování (§ 2072 odst. 1 o. z.).
Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou ze 7. 2. 2018 žalobkyně (dárkyně) bezplatně převedla žalovanému do vlastnictví bytovou jednotku č. XY v budově č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku ve výši 619/5288, vše zapsané na listu vlastnictví XY (bytová jednotka) a listu vlastnictví XY (budova a pozemek) pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY. Dodatkem ke smlouvě z téhož dne strany ujednaly, že žalobkyně je oprávněna od darovací smlouvy odstoupit, jestliže se v řízení o úpravě poměrů nezletilého AAAAA (pseudonym) (syna účastníků) bude žalovaný aktivně domáhat jiného způsobu úpravy výchovy a výživy než svěření nezletilého do společné péče účastníků.
Listinou ze 14. 1. 2020 žalobkyně pro nevděk odstoupila od darovací smlouvy. Dar odvolala ze tří důvodů:
1) V řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 0 P 356/2019 žalovaný navrhl střídavou péči rodičů o nezletilého AAAAA, přičemž zdůraznila, že „velmi aktivně a … zcela za hranou elementární etiky, slušnosti a dobrých mravů obviňujete bez důkazů matku z účelového jednání, ovlivňování syna a psychických problémů“.
2) V šatně zimního stadionu v XY 26. 11. 2019 ji napadl („prudce strčil“), a to za přítomnosti nezletilého, který se rozplakal a situace mu přinesla velký psychický stres. Žalobkyně skončila v dočasné pracovní neschopnosti s výraznými psychickými problémy.
3) Žalovaný se podílí na „násilném přebírání obchodních společností“, v nichž žalobkyně působí v mnoha funkcích, upírá jí základní práva společníka a jednatele, „v pozici zaměstnavatele jako zástupce společnosti 4MEX s.r.o. šikanózním a protiprávním způsobem“ vystupuje proti ní „jakožto zaměstnankyni společnosti, kdy celé jednání bylo zakončeno neplatným a účelovým okamžitým zrušením pracovního poměru“.
K důvodu 1) – nad rámec právního závěru o absolutní neplatnosti – odvolací soud zdůraznil, že si žalobkyně poskytnutím majetkového plnění (darováním bytové jednotky se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku) chtěla zajistit určitou formu péče o nezletilého, která bude v jejím zájmu; jednala se zištným záměrem („směňovat nemovitost za dítě“). Pokud žalobkyně iniciovala řízení o změnu úpravy péče o dítě, v němž se domáhala svěření nezletilého do své výlučné péče (při tvrzení, že dosavadní společná péče nefungovala), pak tím spíše za situace, kdy poté žalovaný žádal svěřit nezletilého do střídavé péče, se nemůže dovolávat toho, že tím zjevně porušil dobré mravy. Určující pro rozhodnutí soudu o výkonu rodičovské odpovědnosti jsou zájmy dítěte.
K důvodům 2) a 3) po zhodnocení provedených důkazů – listin, soudních spisů, spisů Policie ČR, emailových zpráv, videozáznamu z šatny zimního stadionu, výpovědí svědků D. H., H. P., M. S. a výpovědi žalovaného – odvolací soud zjistil, že žalovaný žalobkyni nenapadl. Účastníci – spolu s M. S., jehož podíl ve společnosti činil 51 % – byli jednatelé společnosti 4MEX s.r.o. Odvolání žalobkyně z funkce jednatelky a okamžité zrušení jejího pracovního poměru, které v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 19/2020 shledal Okresní soud v Ústí nad Labem neplatným proto, že žalobkyni nebylo řádně doručeno, nepředstavovalo nevděk ze strany žalovaného. Iniciativu v tomto směru vyvíjel M. S., který obhajoval existenci důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Nebylo prokázáno, že M. S. jednal ve vztahu k žalobkyni na pokyn či z iniciativy žalovaného. Hlasoval-li žalovaný na valné hromadě společnosti dne 29. 10. 2019 pro odvolání žalobkyně z funkce jednatelky, vykonával bez šikanózního podtextu svá jednatelská práva. Logickým – nikoliv násilným a nezákonným – krokem bylo zabránění žalobkyni v přístupu k firemním účtům a dokumentům poté, co byla z funkce odvolána.
V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, Nejvyšší soud uvedl, že „nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci [srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21 - 24)]. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem `hrubé porušení dobrých mravů`, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým“.
Soudní praxe je ustálena v tom, že k platnosti právního jednání dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje zjevné porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo osobám obdarovanému blízkým. Jen tak – při současném splnění zákonných předpokladů – nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného právního jednání dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování. Chování, pro které dárce obdarovaného nevyzval k vrácení daru, je z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3643/2012, ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015, jejichž závěry jsou aplikovatelné i v poměrech „nového“ občanského zákoníku).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021 – s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 104/2020, přijaté k výkladu adverbia „zjevně“ užitého v § 588 o. z. – vyložil, že nevděkem se rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, a ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024).
V projednávané věci odvolací soud posuzoval zjištěné skutečnosti z objektivního i subjektivního hlediska a jeho závěr, že nejsou splněny předpoklady pro odvolání daru pro nevděk, neodporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 /§ 211 o. s. ř./. Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá svou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
Výtkami, že nebyla soudem poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, žalobkyně neformulovala právní otázky, které by zakládaly přípustnost dovolání, nýbrž namítla vady řízení, ke kterým by dovolací soud (pokud by skutečně řízení zatěžovaly) mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepředložila-li žalobkyně k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§ 237, § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 poslední věty o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu