Plný text
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prostřednictvím otázek ad 1), 3) a 5) žalovaní nalézacím soudům vytýkají, že pro bezpečné zjištění stavu zůstavitele kromě znaleckých posudků neprovedly další navrhované důkazy, zejména výslechy osob blízkých zůstaviteli, čímž se odchýlily od označené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Dovolatelé však uvedenými námitkami nezpochybňují žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž tyto jejich námitky směřují proti skutkovému stavu zjištěnému nalézacími soudy. V dovolání přitom nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění – dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Námitky, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a že měly dospět k jinému skutkovému závěru ohledně způsobilosti zůstavitele, jsou skutkové povahy.
Dovolatelé dále viní odvolací soud, že se v souvislosti s hodnocením znaleckých posudků odchýlil od označených rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou deficitu při zjišťování skutkového stavu. Této námitce dovolací soud nepřisvědčuje. Oba nalézací soudy při posouzení, zda dárce byl v době darování způsobilý nebo zda jednal v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, vyšly ze tří posudků, v nichž znalci přesvědčivě a shodně odůvodnili, proč měl posuzovaný v době podpisu sporné darovací smlouvy narušené rozumové a rozlišovací schopnosti a nebyl schopen plnohodnotně chápat smysl smlouvy a její následky. Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelů, že by důkazy (zmíněné posudky) trpěly deficity, jež by znemožnily soudu přijmout jednoznačný závěr o pravdivosti jimi prokazované skutečnosti, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Nelze dovodit, že nalézací soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s dovolateli předestřenými rozhodnutími. Není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaní svými námitkami pouze prosazují vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.
Otázka 2) týkající se vymezení okruhu účastníků řízení přípustnost dovolání nezakládá, neboť argumentace dovolatelů se míjí se závěry přijatými v jimi předestřených rozhodnutích, jež - oproti nyní projednávané věci - vycházely z odlišných skutkových a procesních okolností.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka ad 4) týkající se poučovací povinnosti soudu v případě neunesení břemene tvrzení či důkazního, na jejímž řešení není napadené rozhodnutí založeno. Nadto případné vady (neposkytnutí poučení) samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém rozsahu“ tj. i ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k nim dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 4. 2025
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu