33 Cdo 1403/2024

Plný text

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. P., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem Praha, Soukenická 1090/14, proti žalované Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V., se sídlem Rotterdam 3013AL, Weena 505, Nizozemské království, zahraniční osoba registrovaná pod č. 24042211, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu NN Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem Praha 5, Smíchov, Nádražní 344/25, identifikační číslo osoby 40763587, zastoupené Mgr. Martou Fišnerovou, advokátkou, se sídlem Praha, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 90 526,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 197/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2023, č. j. 70 Co 310/2023-338, ve znění usnesení ze dne 5. 12. 2023, č. j. 70 Co 310/2023-341, a ze dne 20. 3. 2024, č. j. 70 Co 310/2023-367, takto:

I. Dovolání se odmítá.

2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 70 Co 310/2023-338, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2023, č. j. 70 Co 310/2023-341, a ze dne 20. 3. 2024, č. j. 70 Co 310/2023-367, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v napadeném rozsahu ohledně částky 181 052,40 Kč s příslušenstvím a ve výroku II, ve výrocích o nákladech řízení změnil výši nákladů řízení (ve vztahu mezi účastníky i vůči státu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce uzavřel s žalovanou pojistnou smlouvu na kapitálové životní pojištění, jejíž součástí (mimo jiné) bylo od 21. 2. 2011 sjednané připojištění pro případ trvalých následků úrazu s progresivním plněním s pojistnou částkou ve výši 905 262 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové připojištění (dále jen „VPP“) a Zvláštní pojistné podmínky pro připojištění pro případ trvalých následků úrazu s progresivním plněním (dále jen „ZPP“), které obsahují přílohu v podobě tabulky členěné na body s popisem trvalých následků a odpovídajícím maximálním plněním vyjádřeným v procentech (dále též „příloha ZPP“). Žalobce dne 26. 11. 2017 utrpěl úraz a dne 27. 10. 2021 oznámil žalované pojistnou událost. Dopisem ze dne 5. 11. 2021 žalovaná žalobci oznámila zamítnutí pojistné události.

4. Odvolací soud s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), právně věc posoudil podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Aproboval závěr soudu prvního stupně, že zjištěným trvalým poúrazovým následkům žalobce odpovídá výlučně bod 6 133 přílohy ZPP hodnotící poúrazové poškození páteře a míchy nebo míšních kořenů středního stupně a že pojistné plnění podle tohoto bodu činí 40 % pojistné částky (tj. 362 104,80 Kč), a dodal, že nelze aplikovat čl. 1 odst. 4 ZPP a provést (žalobcem požadované) vyhodnocení podle nejvyššího stupně postižení dané končetiny, a to poranění sedacího nervu s ohodnocením 50 %, neboť vskutku byl poškozen jen dotyčný jeden míšní kořen.

5. Proti potvrzující části výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek:

1) zda „je možno za dlouhodobý následek úrazu považovat jakékoli dlouhodobé poškození zdraví, které trvale negativně ovlivňuje kvalitu života, pokud je v příčinné souvislosti s úrazem nebo se může jednat pouze o takové poškození zdraví, které se nachází přímo v místě působení přímého působení úrazového děje“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že fakticky byl poškozen jen pátý bederní míšní kořen, přičemž se současně nejedná i o poškození lýtkového a holenního nervu, byť se v jejich činnosti poranění následně projevuje. Prosazuje, že „naopak (dlouhodobým) následkem úrazu je každá porucha zdraví, která má příčinnou souvislost s úrazem (negativně se projevující na kvalitě života), bez ohledu na to, zda jde o primární poškození nebo až sekundární poškození navazující na primární poškození a od něj se odvíjející. Mechanická síla při úrazu poškodila kořen L5, avšak v důsledku jeho poškození, došlo úrazem sice zprostředkovaně ale zcela jistě rovněž k významné poruše sedacího nervu, který ovládá motoriku dolní končetiny, čímž zásadně zhoršuje kvalitu života. Pokud by byl porušen jiný míšní kořen (např. v oblasti hrudní páteře), šlo by o stejnou položku trvalých následku, se stejným odškodněním, avšak mohl by chodit, sedací nerv by byl netknutý (nelze tedy říci, že položka poškození nervového kořene, v sobě konzumuje položku poškození sedacího nervu)“. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, ale – v rozporu s čl. 1 odst. 4 ZPP – nestanovil výši pojistného plnění podle nejzávažnějšího z uvedených dlouhodobých následků, když neaplikoval bod 21 385 ZPP - porucha sedacího nervu, nýbrž stanovil pojistné plnění pouze podle jejich bodu 6 134 poúrazové poškození míšních kořenů středního stupně (dovolatel patrně míní bod 6 133), tedy podle méně významného trvalého následku.

2) zda „může soud vyjít při svém rozhodování z důkazu, který nebyl před soudem při jednání proveden, a ke kterému neměli účastníci možnost se vyjádřit“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 164/2006, sp. zn. 22 Cdo 624/2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1368/2021.

3) zda „je soud oprávněn hodnotit skutkovou otázku odborného charakteru sám, nikoli prostřednictvím znalce či dokonce v rozporu se závěry znaleckého posudku“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 103/2018. Odvolacímu soudu vytýká (v souvislosti s otázkou druhou a třetí), že odkázal na „nový důkaz (wikiskripta)“, který nebyl proveden soudem prvního stupně ani odvolacím soudem, a „dovodil z něj vlastní závěry odborného charakteru, že trvalé následky žalobce odpovídají pouze poranění míšního kořene (nikoli sedacího nervu) a že defacto“ došlo pouze k poškození míšního kořene, přičemž se současně nejedná i o poškození lýtkového a holenního nervu, byť se v jejich činnosti poranění následně projevuje. Tento závěr – „odborného charakteru – nemá podklad v žádném znaleckém posudku a je naopak v rozporu se znaleckým posudkem MUDr. Bešty. O novém důkazu (wikiskripta) se dozvěděl až z napadeného rozsudku“, tedy neměl možnost se k němu vyjádřit. Svou argumentaci k otázce druhé podpořil nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/04, sp. zn. II. ÚS 323/07, sp. zn. III. ÚS 113/96, sp. zn. IV. ÚS 650/23 a sp. zn. IV. ÚS 1247/20.

6. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

10. Dovolání není přípustné.

11. První dovolatelem předestřená otázka (zda „je možno za dlouhodobý následek úrazu považovat jakékoli dlouhodobé poškození zdraví, které trvale negativně ovlivňuje kvalitu života, pokud je v příčinné souvislosti s úrazem nebo se může jednat pouze o takové poškození zdraví, které se nachází přímo v místě působení přímého působení úrazového děje“) přípustnost dovolání nezakládá proto, že ji odvolací soud neřešil, takže na posouzení této – takto obecně formulované – otázky není napadené rozhodnutí založeno. Jinak řečeno závěr, že za trvalý následek úrazu (či „dlouhodobý následek úrazu“) lze považovat „pouze takové poškození zdraví, které se nachází přímo v místě působení přímého působení úrazového děje“, odvolací soud neučinil. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

12. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Dovolatel uvedené zjevně pomíjí, neboť argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci (že odvolací soud při stanovení výše pojistného plnění neaplikoval bod 21 385 přílohy ZPP - traumatická porucha nervu sedacího, max. plnění 50 %), pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že zjištěným trvalým poúrazovým následkům žalobce odpovídá bod 21 385 přílohy ZPP, hodnotící traumatickou poruchu nervu sedacího a přiznat žalobci pojistné plnění ve výši 50 % pojistné částky. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že u žalobce v důsledku utrpěného úrazu došlo k výhřezu meziobratlových plotének v bederní části páteře, a tím k poškození pátého bederního míšního kořene, z čehož soudy dovodily právní závěr, že zjištěným trvalým poúrazovým následkům žalobce odpovídá výlučně bod 6 133 přílohy ZPP, hodnotící poúrazové poškození páteře a míchy nebo míšních kořenů středního stupně (a přiznaly žalobci pojistné plnění ve výši 40 % pojistné částky). Prosazuje-li žalobce oproti tomu, že mechanická síla při úrazu poškodila pátý bederní míšní kořen, „avšak v důsledku jeho poškození, došlo úrazem sice zprostředkovaně ale zcela jistě rovněž k významné poruše sedacího nervu (který ovládá motoriku dolní končetiny), pak pomíjí, že ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Zdeňkem Beštou a z jeho výslechu vyplynulo, že úrazem byl poškozen pouze dotyčný míšní kořen (to potvrzuje i výslech ošetřující lékařky H. T. spolu s lékařskými zprávami z Centra pohybové medicíny, zejména výsledky vyšetření magnetické rezonance bederní páteře žalobce); vlastní poranění vzniklo ještě nad místem, kde se jednotlivé míšní kořenové nervy spojí do sedacího nervu a následně se rozdělí mezi lýtkový a holenní nerv, proto se nejedná současně i o poškození těchto nervů, byť se v jejich činnosti poranění následně projevuje. Oba u žalobce zjištěné příznaky – postižení funkce v oblasti pravé dolní končetiny, oslabení hybnosti v pravé hlezně a palce ve smyslu natažení a současně i porucha citlivosti v oblasti pravého nártu a prstů pravé nohy – jsou projevy poškození pátého nervového kořene na straně pravé. Přitom znalec vysvětlil, že nervový kořen je nadřazen vlastnímu sedacímu nervu. Nerv sedací je tvořen kořeny čtvrtého a pátého bederního kořene a prvního až třetího křížového kořene. Vlastní sedací nerv je tak konstituován ze čtyř bederních míšních kořenů, které se v sedací nerv spojují (v úrovni pánevní) a probíhají v jednom svazku v pánvi a postupují jako nerv sedací do dolních končetin (srov. body 9, 11, 12 a 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 14 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Lze proto uzavřít, že předloženou argumentací se žalobce domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.

13. Řešení třetí otázky dovolatel rovněž staví na vlastní skutkové verzi, prosazuje-li, že závěr „odborného charakteru, že jeho trvalé následky odpovídají pouze poranění míšního kořene – nikoli sedacího nervu – a že defacto“ došlo pouze k poškození míšního kořene, přičemž se současně nejedná i o poškození lýtkového a holenního nervu, byť se v jejich činnosti poranění následně projevuje, „nemá podklad v žádném znaleckém posudku a je naopak v rozporu se“ znaleckým posudkem vypracovaným MUDr. Beštou. Ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Beštou a z jeho výslechu vyplynulo, že úrazem byl poškozen pouze dotyčný míšní kořen (k podrobnostem ohledně zjištěných trvalých poúrazových následků žalobce viz výše řečené).

14. Přiléhavost postrádá odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 103/2018, neboť v projednávané věci odvolací soud neposuzoval znaleckou otázku (oproti tomu v odkazované věci odvolací soud nepřijatelně posuzoval možnou manipulaci s listinou obsahující prohlášení žalovaného o uznání dluhu ve výši 2 600 000 Kč a 12 400 USD, ačkoli šlo o znaleckou otázku).

15. Co se týče otázky druhé, závěr odvolacího soudu (učiněný ve shodě se soudem prvního stupně), že u žalobce se jedná o střední stupeň poškození kořene míšního nervu, vyplývá ze zjištěných trvalých poúrazových následků žalobce (postižení funkce v oblasti pravé dolní končetiny, oslabení hybnosti v pravé hlezně a palce ve smyslu natažení a současně i porucha citlivosti v oblasti pravého nártu a prstů pravé nohy, přičemž oba zjištěné příznaky jsou projevy poškození pátého nervového kořene na straně pravé). Přitom poúrazové poškození kořene míšního nervu středního stupně v rozsahu 40 % soudy vyhodnotily jako odpovídající celkové koncepci stanovené žalovanou v příloze ZPP (tabulce) za situace, v níž ohodnocení poškození dotyčného míšního kořene odpovídá skutečnosti, že k němu došlo nad samotným sedacím nervem, kdy k částečné náhradní inervaci může dojít vlastní sílou jiných nervových buněk, kořenů v sedacím nervu a jejich možného přebírání funkcí za poškozený míšní kořen v určité části; na druhé straně odpovídá i skutečnosti, že poškození dotyčného míšního kořene mělo bezesporu vliv na činnost nervu sedacího i lýtkového (srov. bod 14 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího ve spojení s bodem 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Pro ujištění se (potvrzení) závěru, že se jedná právě o střední stupeň (tedy nikoli lehký, ale ani těžký) poškození kořene míšního nervu, odvolací soud čerpal z Wikiskript pouze údaje (v rozsahu dvou vět) obeznamující ho s diagnózou kořenového syndromu L5, resp. s hlavním motorický deficitem u této diagnózy. To je patrné z ústního odůvodnění rozsudku uvedeného při jeho vyhlášení […což i podle Wikiskript naznačuje, že jde o zásadní poruchu – nikoli lehkou (dále vysvětleno) – odpovídající střednímu stupni poškození…; srov. zvukový záznam z jednání odvolacího soudu], byť z písemného odůvodnění rozsudku se to může jevit ne zcela zřetelným; nicméně to odpovídá uspořádání úvah odvolacího soudu v rámci odůvodnění (zejména viz bod 14). Dovolatel navíc správnost čerpaných informací z Wikiskript nezpochybňuje.

16. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že Wikiskripta jsou cenným zdrojem odborných informací z oblasti medicíny. Byla vytvořena pro studenty a učitele všech lékařských fakult České republiky a Slovenské republiky a jsou součástí projektu MEFANET – sítě propojující lékařské fakulty v České republice a na Slovensku. Články ve Wikiskriptech jsou pravidelně kontrolovány redakcí i odborníky různých oborů [zdroj: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, uveřejněno na Národním zdravotnickém informačním portálu (NZIP) - heslo WikiSkripta; https://www.nzip.cz/clanek/979-wikiskripta].

17. Uzavřel-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně), že zjištěným trvalým poúrazovým následkům žalobce odpovídá výlučně bod 6 133 přílohy ZPP, hodnotící poúrazové poškození páteře a míchy nebo míšních kořenů středního stupně (tedy nejde ani o těžký, ale ani o lehký stupeň poškození kořene míšního nervu), od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil. Vzhledem k řečenému jsou nepřiléhavé poukazy žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 624/2002, ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1368/2021.

18. Napadá-li dovolatel způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011 včetně tam uvedeného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

19. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. 3. 2025

JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu