Plný text
33 Cdo 147/2025-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ORLEN Unipetrol RPA s.r.o., se sídlem Litvínov - Záluží 1, identifikační číslo osoby 27597075, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Olivova 2096/4, za účasti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Praha, Klimentská 1216/46, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 238/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 17 Co 132/2022-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, na nákladech dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Radka Pokorného.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 6. 2022, č. j. 15 C 238/2021-80, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne 8. 6. 2020, č. j. 08845-12/2019-ERU, a rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 9. 3. 2021, č. j. 08845-24/2019 ERU, rozsudkem, jímž by byla účastnici uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 445 638,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 20. 2. 2017 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 17 Co 132/2022-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně (jako výrobkyně) a účastnice (jako provozovatelka regionální distribuční soustavy) uzavřely dne 17. 5. 2012 smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí. Účastnice vystavila žalobkyni za období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též „rozhodné období“) faktury č. 0000001000408943, 0000001000438003 a 0000001000027092, které žalobkyně uhradila. Součástí uhrazených částek byla složka ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen „příspěvek POZE“). Pro regulovaný rok 2013 stanovil ERÚ cenovým rozhodnutím č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012 (dále též „cenové rozhodnutí 5/2012“) příspěvek POZE ve výši 583 Kč/MWh. Ke dni 2. 10. 2013 nabyla účinnosti novela zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon POZE“), provedená zákonem č. 310/2013 Sb., která mj. stanovila v § 28 odst. 3 zákona POZE maximální výši příspěvku POZE na 495 Kč/MWh.
4. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně účastnice uhrazením příspěvku POZE (ve výši 26 445 638,65 Kč) za období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, kdy sporná je přípustná výše jednotkové ceny příspěvku POZE. Dovodil, že shodnou právní otázku jako v projednávané věci řešil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, proto s odkazem na jeho závěry (shodně se soudem prvního stupně i správním orgánem) uzavřel, že v rozhodném období platila právní úprava, která stanovila táž pravidla postupu pro stanovení příspěvku POZE, tedy že regulovaným rokem je nadále kalendářní rok a výše příspěvku má být stanovena koncem předchozího roku (nejpozději do 30. 11. běžného roku pro rok následující) s účinností od 1. 1. regulovaného roku. Změna provedená zákonem č. 310/2013 Sb. nastala pouze ohledně omezení příspěvku maximální částkou 495 Kč/MWh a v souladu se zákonným zmocněním ERÚ vydal dne 28. 11. 2013 cenové rozhodnutí č. 5/2013 pro regulovaný rok 2014 v částce 495 Kč/MWh; jinak řečeno limitace uvedenou částkou – podle § 28 zákona POZE – se uplatnila až při stanovení výše příspěvku POZE pro rok 2014.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní otázka, zda „existovala v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 povinnost hradit příspěvek POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí 5/2012 účinného od 1. 1. 2013, nebo maximálně ve výši 495 Kč/MWh podle § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013“, vyřešená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, má být dovolacím soudem posouzena jinak. K tomu předestřela následující argumentaci:
Zákonem č. 310/2013 Sb. (dále též „novela“) došlo od 2. 10. 2013 ke změně ze soukromoprávního poplatku na veřejnoprávní (ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod) odvíjející se od spotřeby elektřiny (nikoliv již od distribuce). Od 2. 10. 2013 již neexistoval právní titul, na základě kterého by distributor byl oprávněn tuto složku (ceny) zahrnout do své ceny za distribuci; příspěvek POZE tedy nebyl platně stanoven a neměl být ani účtován.
Výkladem, a to ani teleologickým nebo historickým, nelze dovodit, že z § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013, vyplývá požadavek na zachování příspěvku POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí 5/2012 (účinného od 1. 1. 2013), jak nesprávně uvedl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2330/2022 (z jehož závěrů odvolací soud vycházel). Nabytí účinnosti novely mělo za následek aplikovatelnost na normou upravené právní vztahy, proto ERÚ i ostatní účastníci trhu byli novelou okamžitě vázáni a ERÚ byl povinen stanovit cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny dle cenového maxima – tj. 495 Kč/MWh – v souladu s § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013, již od 2. 10. 2013.
Povinnost úhrady příspěvku POZE ve výši 583 Kč/MWh „bylo od 2. 10. 2013 možné dovodit teoreticky pouze“ ze znění podzákonného právního předpisu, cenového rozhodnutí č. 5/2012, jehož bod 5.1. byl nicméně pro rozpor s účinnou právní úpravou i tak neaplikovatelný. Uvedená povinnost však „v žádném případě nebyla při použití obvyklých výkladových metod ze znění zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013, seznatelná, resp. očividně byla ve zřejmém rozporu s maximálním limitem (tj. 495 Kč/MWh) dle § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013“. Svou argumentaci k této námitce podpořila odkazem na čl. 4 odst. 1 Listiny, nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1146/16 a rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 2. 2004 ve věci Gorzelik a další proti Polsku, stížnost č. 44158/98, bod 64.
S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06 a (v něm uvedenou) zásadu „in dubio pro libertate“ prosazuje, že cenové rozhodnutí 5/2012 nebylo od 2. 10. 2013 vůči žádnému plátci (včetně žalobkyně) „minimálně ve výši překračující zákonem stanovenou maximální výši aplikovatelné“.
Podle přesvědčení dovolatelky jsou závěry uvedené v rozsudku 23 Cdo 2330/2022 protiústavní.
6. ČEZ Distribuce, a. s. ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Dovolání není přípustné.
11. Dovolatelkou předestřená otázka (byť vyjádřená jinými slovy) byla vyřešena již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, s jehož závěry je napadené rozhodnutí v souladu (odvolací soud z nich vycházel). Dovolací soud se jí opětovně zabýval v rozsudku ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2190/2024 (pod odstavcem II. jeho odůvodnění) a neshledal důvod se od řešení uvedeného v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2330/2022 odchýlit a v něm uvedené závěry přehodnotit. Přitom dodal (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1870/14), že Ústavní soud považuje cenové rozhodnutí ERÚ za právní předpis, jehož zrušení se lze domáhat pouze za splnění podmínek stanovených v § 64 odst. 2 písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu.
12. S námitkami uplatněnými v dovolání – obsahově shodnými s argumentací uplatněnou v dovolání ve věcech sp. zn. 23 Cdo 2330/2022 a sp. zn. 33 Cdo 2190/2024 (ve vztahu k předestřené otázce) – se dovolací soud již vypořádal v uvedených rozsudcích, na jejichž závěry pro stručnost odkazuje.
13. K námitce dovolatelky, že závěry rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2330/2022 jsou protiústavní, dovolací soud poznamenává, že ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1360/25, přičemž konstatoval, že Nejvyšší soud v dotyčném rozsudku řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku krajského soudu za důvodné, přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem. Rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný. Podle Ústavního soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovala argumenty, které namítala již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádaly, přičemž se důkladně zabývaly výkladem a použitím relevantních zákonných ustanovení (srov. bod 19 a 20 odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1360/25).
Ústavní soud rovněž vysvětlil, že pokud doslovný (jazykový) výklad nedal jednoznačnou odpověď na otázku, komu konkrétně měla stěžovatelka plnit, přestože tato platební povinnost (včetně osoby, kterou tato povinnost stíhá) byla určena bez pochybností, pak dotvoření takovéto mezery v právu prostřednictvím výkladu navazujícího na předcházející právní úpravu (historický výklad) doplněného o výklad systematický (řazení právních norem), teleologický (smysl a účel zákona) a logický (vnitřní souladnost právních norem) je postupem, který nelze považovat za nepřiměřený, nýbrž naopak, jde o postup žádoucí, je-li dostatečně odůvodněn a nabízí logické řešení. Zaplnění mezery ve vztahu k povinnosti výrobce elektřiny (stěžovatelky) hradit náklady na POZE právě provozovateli distribuční soustavy (vedlejší účastnici), který jej dále hradí operátorovi trhu, není v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny a nepopírá právní úpravu obsaženou v zákoně POZE. O tom, že výklad provedený obecnými soudy v napadených rozhodnutích odpovídá úmyslu zákonodárce, ostatně svědčí i následná novela č. 90/2014 Sb., která zpřesnila a jednoznačně vymezila osobu oprávněnou vyúčtovat a přijmout plnění na úhradu nákladů na POZE od povinné osoby (viz nově přijatý § 28 odst. 4 a 5 zákona POZE). Z důvodové zprávy k novele č. 90/2014 Sb. se podává, že možný nejednoznačný výklad § 28 odst. 4 zákona POZE a jeho zneužití představovaly hlavní důvod k jejímu přijetí (srov. bod 16 a 17 odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1360/25).
14. Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, není v dané věci přiléhavý. Ústavní soud v něm sice kromě jiného uvedl, že prostředkem ke zjištění obsahu právní normy je respekt k zásadě „in dubio pro libertate“, jež plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny), a pokud orgány veřejné moci tuto zásadu nerespektují a z právní normy vyvozují existenci povinností, jež v ní expressis verbis zakotveny nejsou, zatěžují svůj postup kvalifikovanou vadou, která zasahuje do základního práva na soudní a jinou právní ochranu, avšak v projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) výkladem právní normy (zákona POZE ve znění účinném v rozhodném období) žádnou povinnost žalobkyně nekonstruoval, neboť povinnost žalobkyně vyplývala přímo z právní úpravy [§ 28 odst. 4 písm. b) zákona POZE]. O existenci v zákoně expressis verbis zakotvené povinnosti platit cenu na úhradu nákladů POZE tak žalobkyně nemohla mít žádné pochybnosti. Soudy pouze vyložily mechanismus splnění této povinnosti; nezakládaly účastnicím řízení žádné vzájemné povinnosti (ani veřejnoprávní povahy).
15. Nejvyšší soud neshledává důvod se od výše uvedeného řešení, které odvolací soud v napadeném rozhodnutí respektoval, odchýlit a uvedené závěry přehodnotit. Důvod pro změnu své rozhodovací praxe v této otázce Nejvyšší soud neshledává ani v argumentaci dovolatelky.
16. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná účastnice podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu