Plný text
33 Cdo 1481/2025-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce F. M., zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 764/50, proti žalované I. B., zastoupené Mgr. Bc. Janou Dlouhou, LL.M., advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 81/5, o zaplacení 180 020 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 8/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2025, č. j. 37 Co 259/2024-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 790 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Veroniky Ščukové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 195 600 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout dlouhodobým užíváním jeho nemovitých věcí (zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území XY, vedeném Katastrálním úřadem pro XY, katastrální pracoviště XY, LV č. XY, pozemek – st. parcela č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, objekt bydlení a pozemek parc. č. XY-zahrada).
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2024, č. j. 7 C 8/2024-109, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 180 020 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 15 580 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná v roce 2021 užívala nemovitosti žalobce bez právního důvodu bez jeho souhlasu. Je proto povinna vydat bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, v částce 180 020 Kč, která odpovídá výši obvyklého nájemného za uvedený kalendářní rok, snížené o částku 15 580 Kč představující přeplatek na vodném a stočném hrazeném žalovanou, která byla vrácena žalobci.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 37 Co 259/2024-143, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitce žalované, že požadavek žalobce je zjevným zneužitím práva a nepožívá tak právní ochrany (§ 8 o. z.), odvolací soud uzavřel, že na jeho postupu v řízení (v podání žaloby a uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou), nelze založit důvodnost úvahy o zjevném zneužití práva. Byla to totiž žalovaná, jež předmětné nemovitosti užívala (se svým přítelem) poté, co se žalobce odstěhoval, a jejich další užívání žalobci znemožnila výměnou zámků na vratech i vstupních dveřích. Žalobce tak byl nucen řešit své bydlení jiným způsobem spojeným s vynaložením finančních prostředků. Za této situace nelze v uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení spatřovat zjevné zneužití práva, a to ani v situaci, kdy žalobce nebyl ochoten uzavřít kupní smlouvu, přestože se k tomu zavázal ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem rozhodovány, resp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu. Nejvyššímu soudu tak předkládá k dovolacímu přezkumu následující otázky:
1) je zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., když žalobce poruší smlouvu o smlouvě budoucí kupní, neuzavře kupní smlouvu a následně stav, který svým porušením smluvní povinnosti vytvořil, využívá tím, že požaduje vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti žalovanou, která by, kdyby žalobce svou povinnost řádně splnil, byla v předmětné době již vlastníkem nemovitosti;
2) může jít o bezdůvodné obohacení užíváním nemovitosti žalovanou za situace, kdy žalobce nesplnil svou povinnost podle smlouvy o budoucí smlouvě kupní, a pro porušení této smluvní povinnosti odpovídá za škody jí vzniklé z tohoto porušení;
3) může smlouva o budoucí smlouvě kupní, z níž je zřejmé, že se smluvní strany dohodly na užívání nemovitosti budoucím kupujícím před uzavřením kupní smlouvy, založit platný právní titul k užívání nemovitosti.
Žalobce navrhl dovolání odmítnou, případně zamítnout.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
K dovolací otázce č. 1:
V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněna [srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015]. Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že tento soud přihlédl k tomu, že to byla žalovaná, která spolu se svým přítelem nemovitosti užívala, žalobci znemožnila jejich užívání výměnou zámků na vratech a vstupních dveří, přičemž žalobce byl nucen zajistit si vlastní bydlení jiným způsobem spojeným s vynaložením finančních prostředků. Závěr odvolacího soudu, že v individuálních skutkových poměrech projednávané věci uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nepředstavuje zjevné zneužití práva podle § 8 o. z., se nejeví nepřiměřeným (excesivním). Závěry odvolacího soudu odpovídají výše citované judikatuře dovolacího soudu a tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
K dovolací otázce č. 2:
Platí, že otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Za takovou je potřeba považovat dovolatelkou předloženou otázku, zda žalobce tím, že nesplnil povinnost podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní odpovídá za škody vzniklé žalované z tohoto porušení; na řešení této otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud se náhradou škody, která měla být způsobena žalobcem žalované, nezabýval.
K dovolací otázce č. 3:
Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
Argumentaci k dovolání předložené otázce č. 3 dovolatelka staví na vlastní skutkové verzi, že se strany smlouvy o budoucí smlouvě kupní dohodly na užívání nemovitosti. Soudy přitom uzavřely, že ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní uzavřené dne 25. 3. 2019 nevyplývá, že by mezi stranami byla uzavřena smlouva o výpůjčce, ani smlouva o nájmu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, pak přehlíží, že její odkaz není přiléhavý, neboť citované rozhodnutí pojednává o požadavcích kladených na právní kvalifikaci nároku žalobce. Z argumentace žalované však plyne, že nesouhlasí s tím, jak byl ve věci soudy zjištěn skutkový stav.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí. O odkladu vykonatelnosti či právní moci podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, je-li dovolání bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se jeví jako pravděpodobně úspěšné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu