Plný text
33 Cdo 1498/2025-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Ing. Radovanem Kavkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích 6, Lannova tř. 238/2, proti žalovaným 1) L. K., zastoupené Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 25/4, a 2) Z. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o určení vlastnického práva a určení neexistence věcného práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 62/2023, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2025, č. j. 8 Co 2087/2024-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 39 143,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Ing. Radovana Kavky, advokáta.
III. Mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 19. 8. 2024, č. j. 9 C 62/2023-119, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 1. 2025, č. j. 9 C 62/2023-159, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitých věcí, „když tyto nemovité věci jsou prosty věcného břemene užívání“ pro žalobkyni a druhého žalovaného, které bylo zřízeno darovací smlouvou ze dne 5. 10. 2021 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky pod body II-V). Soud prvního stupně zjistil, že zdravotní stav žalobkyně se koncem roku 2020 zhoršil natolik, že již nemohla bydlet sama (pletla si léky, nevyznala se v kalendáři, postavila vařit vodu v rychlovarné konvici na plynový vařič). V péči I. M. (psychiatričky) byla od února 2021. Po poradě rodiny (synů R. K., druhého žalovaného a jeho manželky – první žalované) jí zařídili žalovaní od dubna 2021 pobyt v Domově důchodců v XY. V srpnu 2021 byla žalobkyni diagnostikována demence středního typu. Žalovaní seznámili žalobkyni s možností darovat nemovité věci – pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY rodinný dům v obci XY, pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY – první žalované s tím, že by v domě mohla dále bydlet, a toto právo by měl i druhý žalovaný. S tím podle tvrzení žalovaných souhlasila. Dne 5. 10. 2021 předložili žalovaní žalobkyni darovací smlouvu a smlouvu o zřízení služebnosti užívacího práva, žalobkyně na poště smlouvy podepsala a podpisy tam byly úředně ověřeny. Žalovaní nejméně od února 2021 věděli, že u žalobkyně se projevuje nikoli přechodná duševní porucha, laicky označovaná jako stařecká demence. Smlouva podepsaná všemi účastníky byla 6. 10. 2021 doručena s návrhem na vklad Katastrálnímu úřadu pro Jihočeský kraj, který zápisem z 16. 11. 2021 s právními účinky zápisu k 6. 10. 2021 provedl do katastru nemovitostí ve prospěch první žalované vklad vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem a ve prospěch druhého žalovaného a žalobkyně vklad věcného břemene užívání k tíži předmětných nemovitostí. V okamžiku podepsání smlouvy žalobkyně trpěla nikoli přechodnou duševní poruchou, ale středně těžkým stupněm demence zapříčiněné Alzheimerovou chorobou, v důsledku čehož nebyla schopna plně posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout. Rozpoznávací a ovládací schopnosti vztažené k předmětu jednání byly 5. 10. 2021 vymizelé. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat, smlouva je proto podle § 581 věty druhé zákona č. 89/1992 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neplatná. Žalobkyně je tudíž vlastnicí nemovitých věcí prostých věcného břemene ve smlouvě sjednaného.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 8 Co 2087/2024-186, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, změnil je ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v první řadě posuzoval, zda byla splněna podmínka zastoupení žalobkyně. Zjistil, že soud prvního stupně vyčkal jednak rozhodnutí o omezení svéprávnosti žalobkyně (rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. 8. 2023, č. j. 8 Nc 100/2022-96, který nabyl právní moci 16. 9. 2023 a omezil žalobkyni – mimo jiné – v oprávnění jednat v záležitostech, jejichž předmětem je jakákoliv nemovitost a nakládat s jměním, jehož hodnota přesahuje částku 1 000 Kč). Vyčkal dále rozsudku ve věci sp. zn. 8 P 133/2023, kterým Okresní soud v Českém Krumlově udělil za žalobkyni souhlas s právním jednáním, a to podáním žaloby o určení vlastnického práva a o určení neexistence věcného práva k nemovitým věcem, jež je projednávána u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 62/2023, včetně udělení plné moci k zastupování v tomto řízení Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi ze 17. 2. 2023 a 13. 12. 2023. Tento rozsudek ze dne 7. 2. 2024 nabyl právní moci 13. 3. 2024; z opatrovnického spisu odvolací soud rovněž zjistil, že jeho součástí byla i plná moc, kterou opatrovník R. K. udělil 13. 12. 2023 Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi pro zastupování žalobkyně v předmětném řízení. Navíc (zjevně z opatrnosti) byla odvolacímu soudu v rámci odvolacího řízení předložena plná moc z 29. 1. 2025 (č. l. 162), ve které opět opatrovník žalobkyně udělil pro předmětné řízení za žalobkyni plnou moc Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi, přičemž výslovně prohlásil, že dodatečně schvaluje a akceptuje všechny úkony, které dosud advokát za žalobkyni v řízení vykonal. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky řízení jsou splněny. K námitce první žalované ohledně dispozice s předmětem řízení odvolací soud dovodil, že žalobkyně na počátku řízení formulovala žalobu ve vztahu k věcným břemenům určením, že specifikované nemovitosti jsou „prosty práv odpovídajících věcnému břemeni zapisovaných do katastru nemovitostí“. Podáním z 25. 7. 2023, které nazvala „závěrečné vyjádření žalobkyně“, upravila žalobní petit ve vztahu k věcným břemenům tak, že „nemovité věci jsou prosty věcného břemene užívání oprávnění pro K. M., čp. XY, r. č. XY, a pro K. Z., čp. XY, r. č. XY, která byla zřízena dle smlouvy darovací o zřízení věcného břemene - úplatné ze dne 5. 10. 2021; právní účinky zápisu v okamžiku 6. 10. 2021, 08:31,50, vkladové řízení V - 5779/2021-302“. Vzhledem k výše uvedené definici změny žaloby je zřejmé, že žalující strana nikterak neposunula předmět řízení, nerozšířila jej, ani nezměnila popis skutkových okolností, na jejichž základě nárok uplatňuje, ale pouze precizovala definici věcných břemen, která mají být „vymazána“ z katastru nemovitostí. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobkyně trpěla v době podpisu darovací smlouvy nikoliv přechodnou duševní poruchou, nýbrž středně těžkou demencí zapříčiněnou Alzheimerovou chorobou, v důsledku čehož nebyla schopna plně posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout. Pokud tedy takto žalobkyně za daného zdravotního stavu projevila vůli navenek, byť třeba v souladu se svými dřívějšími plány a motivacemi, nelze považovat její jednání za platné, pokud rozpoznávací a ovládací schopnosti vztažené k předmětu jednání byly 5. 10. 2021 vymizelé (§ 581 věta druhá o. z.).
Přípustnost dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje první žalovaná v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva a otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Pokud jde o procesní otázku, odchýlil se odvolací soud podle dovolatelky od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1679/2018. V průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyla po dodatečném schválení úkonu opatrovnickým soudem udělena opatrovníkem, který byl žalobkyni ustanoven, nová plná moc advokátovi. Do spisu bylo založeno postupně několik plných mocí, přičemž poslední byla až z 29. 1. 2025, tedy po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Není tak zřejmé, kterou plnou moc považoval soud za řádně udělenou, přičemž pokud byla do spisu založena až v rámci odvolacího řízení, je takový postup nesprávný; celé řízení před soudem prvního stupně včetně vydání rozsudku je zmatečné, nebyl-li odstraněn nedostatek podmínky řízení, a v řízení se nemělo pokračovat. Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud neprovedl důkazy, které navrhla v rámci odvolacího řízení, a to k otázkám, které vyvstaly až v řízení před odvolacím soudem. Zejména se jedná o výslech MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M., znalce oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož označila za podjatého, neboť měl údajně pracovat na stejném pracovišti jako manželka opatrovníka žalobkyně, což byla informace, kterou se dověděla až bezprostředně před jednáním odvolacího soudu. Kromě toho navrhla doplnit jeho výpověď o další poznatky týkající se duševního stavu žalobkyně. Ačkoliv odvolací soud stručně odůvodnil zamítnutí provedení tohoto důkazu, s námitkou podjatosti znalce se nevypořádal. Nejvyšší soud přitom opakovaně uvádí, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Je na rozhodnutí soudu, které důkazy považuje za nezbytné k provedení, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud ale musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě jde o opomenutí důkazů, čímž je porušeno účastníkovo právo na spravedlivý proces garantované ústavním pořádkem [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1380/2024, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, nebo ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08). Totéž se týká návrhu na svědeckou výpověď zástupce žalobkyně k okolnostem udělení původní plné moci. Tento důkazní návrh odvolací soud odmítl s odůvodněním, že je nadbytečný, byl-li již vyslechnut opatrovník žalobkyně. Řízení je podle dovolatelky zatíženo další procesní vadou ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Soud prvního stupně totiž uvedl v prvním odstavci odůvodnění rozsudku, že „v závěrečném návrhu žalobkyně pouze upřesnila žalobní návrh v části týkající se toho, že tyto nemovitosti…“. Z uvedeného je zřejmé, že až v rámci vyhlášení rozsudku připustil změnu žaloby, jejíž petit byl do té doby nepřesný a tedy nevykonatelný. Pokud žalobkyně navrhla změnu žaloby až v závěrečném vyjádření, nepostupoval soud v intencích § 95 občanského soudního řádu. Ačkoliv toto pochybení soudu prvního stupně namítla v odvolání, odvolací soud se s námitkou vypořádal jen tak, že nedošlo k újmě procesních práv první žalované. Zda soud může bez dalšího přijmout změnu žalobního petitu, která byla navržena až v rámci závěrečného návrhu, a změněný petit promítnout do výroku rozhodnutí, dovolací soud dosud neřešil. Pokud jde o otázku hmotného práva, měl se odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 433/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1135/2016. V prvním ze zmíněných rozhodnutí Nejvyšší soud judikoval, že pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, který je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony; nutno je přitom zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky přijme jeho závěry, aniž je jinak ověří. Má tak být zjištěno, jak se dotyčná osoba skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost, jak hospodaří se svým majetkem, a znalci pak mají být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni a vyjádřit se k nim, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod. Dovolatelka poukázala na to, že sama skutečnost, že žalobkyně trpěla duševní poruchou, ještě automaticky neznamená, že byla nesvéprávná. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Připomněla, že namítá-li první žalovaná vadu, kterou označuje jako nepřípustnou změnu žalobního návrhu, přehlíží, že toto řízení je svou povahou společným řízením žalobkyně proti žalovaným. Žalobní návrh svým vymezením směřuje proti první žalované v té části, kterou se domáhá určení, že žalobkyně je vlastníkem specifikovaných nemovitých věcí, čímž dovolatelka pozbývá v katastru nemovitostí zapsané vlastnické právo. Zároveň směřuje nikoliv proti první žalované v té části, kterou se žalobkyně domáhá určení, že nemovité věci jsou prosty (blíže konkretizovaného) věcného břemene užívání. Dovolatelkou namítaná vada ve změně výroku rozsudku směřuje do určovacího výroku, který nezasahuje do jejích majetkových práv, namítá tedy vadu, která nemůže změnit její právní postavení, neboť se netýká pozbytí zápisu jejího vlastnického práva v katastru nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Otázka, zda byly splněny podmínky řízení z hlediska udělení plné moci advokátu Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího a z obsahu spisu se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, č. j. 8 Nc 100/2022-96, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2023, žalobkyni omezil ve svéprávnosti v rozsahu uvedeném v tomto rozsudku a ustanovil jí opatrovníkem R. K. Následně tentýž soud na návrh opatrovníka rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 8 P 133/2023-159, 3 P a Nc 312/2023, udělil za žalobkyni souhlas s podáním žaloby o určení vlastnického práva a o určení neexistence věcného práva k nemovitým věcem, jež je projednávána u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 62/2023, včetně udělení plné moci k zastupování v tomto řízení advokátu Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi ze 17. 2. 2023 a 13. 12. 2023. Podle zjištění odvolacího soudu byla součástí spisu sp. zn. 9 C 62/2023 i plná moc, kterou opatrovník žalobkyně udělil 13. 12. 2023 Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi k zastupování žalobkyně v řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 62/2023. V odvolacím řízení pak zástupce žalobkyně předložil další plnou moc z 29. 1. 2025, kterou opatrovník žalobkyně opět udělil plnou moc pro předmětné řízení Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi, přičemž výslovně prohlásil, že dodatečně schvaluje a akceptuje všechny úkony, které dosud tento advokát v řízení vykonal.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011, dovodil, že ke schválení právního úkonu za nezletilého ve smyslu § 28 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 179 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) může dojít jak předem (ještě dříve, než bude učiněn), tak i následně (až v době kdy již byl učiněn). V usnesení ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, Nejvyšší soud judikoval, že plná moc je jen listinou osvědčující uzavření dohody o plné moci; jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, tuto předloží dodatečně ve lhůtě určené soudem, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci. V usnesení ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 495/97, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nedostatek průkazu zastoupení je zhojen, předloží-li zástupce účastníka soudu k průkazu zastoupení při podání odvolání procesní plnou moc vystavenou až po podání odvolání.
Závěr, že pokud ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, dodatečně takovou plnou moc předloží, je tím uvedený nedostatek průkazu zhojen a jsou tak fakticky schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem, k nimž došlo před podpisem plné moci, učinil Nejvyšší soud i v usneseních ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1623/97, ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 871/99, ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4506/2011, ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2697/2016, ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1821/2018, či ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4332/2019.
Jestliže tedy opatrovník žalobkyně udělil Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi dne 13. 12. 2023 plnou moc k zastupování žalobkyni v tomto řízení, Okresní soud v Českém Krumlově udělení plné moci Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi k zastupování žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 8 P 133/2023-159, 3 P a Nc 312/2023, schválil, přičemž schválil i podání předmětné žaloby o určení vlastnického práva a o určení neexistence věcného práva k nemovitým věcem, dále opatrovník žalobkyně udělil Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi 29. 1. 2025 další plnou moc k zastupování v daném řízení, přičemž dodatečně schválil všechny úkony právní služby před soudy všech stupňů, které Mgr. Ing. Radovan Kavka jako zástupce žalobkyně vykonal, je třeba uzavřít, že ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu odpovídá závěr odvolacího soudu, že podmínka řízení – udělení řádné plné moci advokátu Mgr. Ing. Radovanu Kavkovi – byla splněna.
K námitce, že nebyly provedeny důkazy, které první žalovaná navrhla, a k námitce že se odvolací soud nezabýval tvrzenou podjatostí znalce, dovolací soud uvádí, že v případě první z nich svůj postup při dokazování odvolací soud dostatečně zdůvodnil, a ve vztahu k druhé jde o vadu řízení, k níž – pokud by řízení skutečně zatěžovala – by mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani procesní otázka, zda soud může bez dalšího přijmout změnu žalobního petitu, která byla navržena až v rámci závěrečného návrhu, a tento změněný petit promítnout do výroku rozsudku. Odvolací soud (i soud prvního stupně) ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, jenž byl uveřejněn pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, judikoval, že ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Přesný, určitý a srozumitelný petit není jen vyjádřením formálních náležitostí návrhu na zahájení řízení, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které navrhovatel zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá, však nelze vykládat tak, že by navrhovatel byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř navrhovateli neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se domáhá. Navrhovatel uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v návrhu přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu návrhu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku řízení uložena rozhodnutím soudu (…), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (…). Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3084/2011, ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3542/2014, ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4608/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016). Obdobně Nejvyšší soud judikoval například i v rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sen. zn. 29 ICdo 89/2021.
V daném případě žalobkyně v podání z 25. 7. 2023 upřesnila žalobní petit ve vztahu k věcným břemenům. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalující strana „neposunula“ předmět řízení, nerozšířila jej, ani nezměnila popis skutkových okolností, na jejichž základě nárok uplatňuje, ale pouze precizovala definici věcných břemen, která mají být „vymazána“ z katastru nemovitostí, což však formulací „prosty všech práv odpovídajících věcnému břemeni zapisovaných do katastru nemovitostí“ věcně vyjádřila již v samotné žalobě. Nešlo o změnu žaloby, ale právě o případ, kdy použitím jiných slov byla vyjádřena stejná práva a povinnosti, kterých se žalobkyně žalobou domáhala.
Tvrzením, že právní posouzení odvolacího soudu vychází z nesprávných či zavádějících skutkových zjištění, dovolatelka neuplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž zpochybnila skutkové závěry. Nejvyšší soud přitom již vícekrát judikoval, že dovolání není přípustné, založí-li dovolatel právní otázku na vlastních skutkových závěrech, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 /§ 211/ o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Nelze přitom ani dovodit, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, či ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Soudy obou stupňů přitom nevyšly pouze z písemného znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M., ale i z výpovědí svědků I. M., R. K., účastníků řízení na straně žalované, znaleckého posudku MUDr. Dany Dvořákové, na jehož závěrech stojí rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti žalobkyně. V podstatě jen první žalovaná se v popisu vnímání žalobkyně a okolností předmětné věci odlišovala od skutkových závěrů, které vycházely z hodnocení ostatních důkazů.
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání první žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je proto odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 druhé věty o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li první žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu