33 Cdo 1635/2024

Plný text

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Y. M., zastoupené Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Elišky Krásnohorské 1305/18, o určení neexistence věcného břemene a o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 402/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2023, č. j. 71 Co 140/2023-190, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, č. j. 71 Co 140/2023-190, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 5 784,60 Kč. Smlouvu o zřízení věcného břemene – ve shodě se soudem prvního stupně – shledal platným právním úkonem, ale jiný názor zaujal k jejímu posouzení coby darovací smlouvy. Analogii lze využít jen v případě, že právní vztahy nejsou zvlášť upraveny občanským zákoníkem ani jiným zákonem. Věcná břemena byla – argumentuje odvolací soud – dostatečně upravena v § 151n až § 151p, v nichž občanský zákoník umožňoval zřízení věcného břemene bezúplatně (aniž by se jednalo o dar), a také stanovil způsoby jeho zániku. Neposoudil-li tedy odvolací soud smlouvu o zřízení věcného břemene jako smlouvu darovací, je bezpředmětné zabývat se odstoupením od ní, jakož i důvody odstoupení. Tímto způsobem totiž k zániku věcného břemene dojít nemohlo a jiný způsob jeho zániku žalobkyně netvrdila. Jestliže věcné břemeno bydlení a užívání předmětných nemovitostí bylo zřízeno ve prospěch žalovaného platně a doposud nezaniklo, nemůže se žalobkyně úspěšně domoci vyklizení.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.

Žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY >XY< , XY a XY a budovy č. p. XY (dům stojící na pozemku parc. č. XY) v obci XY, katastrálním území XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrálním pracovištěm XY, na listu vlastnictví č. XY.

Dne 14. 8. 2012 účastníci uzavřeli dohodu o zúžení společného jmění manželů a následně (31. 12. 2012) smlouvu o zřízení věcného břemene (dále též jen „smlouva“). V článku II smlouvy žalobkyně prohlásila, že je vlastnicí předmětných nemovitostí a žalovanému (oprávněnému) zřídila „věcné břemeno bydlení v domě čp. XY a užívání nemovitostí uvedených v odst. 1 v dále uvedeném rozsahu. Oprávněný je oprávněn užívat všechny výše uvedené nemovitosti včetně jejich příslušenství pro účely svého podnikání a výkonu správy.“ Smlouvu uzavřeli na dobu neurčitou a věcné břemeno bylo zřízeno bezúplatně (článek III odst. 1, 2 smlouvy). Do katastru nemovitostí bylo vloženo 10. 1. 2013 v rámci řízení vedeném pod č. V-13331/2012-807.

Dne 28. 6. 2019 žalobkyně odstoupila od smlouvy o zřízení věcného břemene a vyzvala žalovaného k poskytnutí součinnosti při výmazu věcného břemene z katastru nemovitostí. Důvodem odstoupení byl incident ze dne 21. 5. 2019, při kterém měl žalovaný žalobkyni vulgárně nadávat, měl si ji přitáhnout k sobě a poté prudce odstrčit, přičemž žalobkyně měla narazit na stěnu. Poté ji měl žalovaný udeřit otevřenou dlaní.

V dovolání žalobkyně napadla závěr o platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene a přípustnost dovolání dovozuje z toho, že jí formulovanými právními otázkami se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval. Podle jejího názoru je smlouva neplatná jednak pro neurčitost a jednak pro rozpor se skutečnou vůlí účastníků, resp. pro rozpor vůlí účastníků navzájem.

Neurčitost smlouvy podle žalobkyně způsobuje neuvedení rozsahu věcného břemene, přestože tak účastníci uvést zamýšleli. Jelikož jde podle dovolatelky o podstatnou náležitost smlouvy, její nedostatek způsobuje neplatnost.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce absolutní neplatnosti právního úkonu pro neurčitost se váže k případům, kdy ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.

Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že u právního úkonu, „pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001). V rozsudku z 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 390/99, Nejvyšší soud dále uvedl, že „projev vůle je neurčitý, je-li neurčitý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření své vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 2 ObčZ). Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat.“

Co se týká rozsahu věcného břemene, lze ho zřídit jak k celé nemovitosti (domu, pozemku), tak i k její vymezené části. „Občanský zákoník upravuje obecná pravidla pro výkon věcných břemen a záleží na obsahu konkrétní smlouvy, jak vymezí prostory, které bude oprávněný užívat. Věcné břemeno užívání lze sjednat i tak široce, že se blíží obsahu vlastnického práva, smlouvou lze sjednat i možnost oprávněného pronajmout užívaný prostor třetí osobě … Rozsah věcného břemene užívání nemovitosti vyplývá tedy vždy z konkrétně uzavřené (písemné) smlouvy.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3358/2009).

V projednávané věci bylo věcné břemeno ve smlouvě (článek II odst. 3) vymezeno tak, že „povinný zřizuje pro oprávněného věcné břemeno bydlení v domě čp. XY a užívání ostatních nemovitostí uvedených v odst. 1 v dále uvedeném rozsahu. Oprávněný je oprávněn užívat všechny výše uvedené nemovitosti včetně jejich příslušenství pro účely svého podnikání a výkonu správy“. Dovodil-li z toho odvolací soud, že rozsah věcného břemene je vymezen větou „oprávněn užívat všechny výše uvedené nemovitosti včetně jejich příslušenství“ a smlouva je tak dostatečně určitá, postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

K tvrzenému rozporu vůlí účastníků, resp. rozporu mezi její vůlí skutečnou a projevenou ve smlouvě, žalobkyně tvrdí, že její vůlí v době uzavření smlouvy bylo zřídit pro žalovaného užívací právo bydlení v domě a užívání pozemků společně s ní, nikoli výhradně pro žalovaného. Nelze mít rozumně za to, že by se uzavřením smlouvy zamýšlela bez jakékoliv protihodnoty zbavit jediné možnosti bydlení pro sebe a svého syna. Je-li projev vůle ve smlouvě v rozporu s její skutečnou vůli, musí to vést k absolutní neplatnosti právního úkonu, na jehož základě tak právní vztah nevznikne.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že při výkladu právních jednání „soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním)“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, uveřejněný tamtéž pod č. 37/2024). Přitom výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastníci právního jednání neměli nebo kterou sice měli, ale neprojevili ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

V souladu s výše uvedeným odvolací soud při interpretaci postupoval, jestliže uvedl, že „žalobkyně vůli uzavřít předmětnou smlouvu měla, neboť uzavřela s žalovaným manželství, žalovaný začal užívat předmětné nemovitosti a (budoucí) investice do těchto nemovitostí podmiňoval právě smlouvou o zřízení věcného břemene. Tento stav nevadil žalobkyni prakticky do rozvodu manželství účastníků, kdy zjistila, že se žalovaný svého oprávnění z věcného břemene nemíní vzdát, a naopak v reakci na její výzvu o zrušení věcného břemene dohodou podal žalovaný žalobu na vyklizení žalobkyně. Tento skutkový stav nesvědčí o výše uvedeném počátečním rozporu vůle žalobkyně ke dni uzavření smlouvy, nýbrž o nedomyšlení hmotněprávních důsledků zřízení věcného břemene pro užívání takto zatížených nemovitostí žalobkyní jako vlastnicí“. K tomu dovolací soud dodává, že není bez významu, že smlouvu o zřízení věcného břemene účastníci uzavřeli poté, co dohodou ze dne 14. 8. 2012 zúžili společné jmění (manželů).

Poslední právní otázkou – zánik věcného břemene odstoupením od smlouvy dovolatelka brojí proti názoru odvolacího soudu, že smlouva o bezúplatném zřízení věcného břemene nemá povahu daru. Podle jejího názoru předmětem darování může být i právo, má-li majetkový význam a připouští-li to jeho povaha; právo trvale užívat nemovitosti to splňuje, a proto je v projednávaném případě smlouva o zřízení věcného břemene smlouvou darovací.

Podstatou námitky je možnost užití analogie v právu. Na to, jak ve svém rozhodnutí uvedl i odvolací soud, odpovídá § 853 obč. zák., podle kterého se občanskoprávní vztahy, nejsou-li zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Aplikováno na právě projednávanou věc to znamená, že ustanovení občanského zákoníku upravující darování by mohla být na smlouvu použita pouze v případě, pokud by vztah z ní plynoucí nebyl sám občanským zákoníkem upraven. Tak tomu ale není, neboť problematika věcných břemen je v občanském zákoníku upravena v ustanoveních § 151n až § 151p. Z nich vyplývají možnosti jejich zřízení (mj. smlouvou) i zániku, včetně jejich možné bezúplatnosti, jež je podpořena také v judikatuře Nejvyššího soudu, z níž plyne, že neobsahuje-li smlouva o zřízení věcného břemene žádný údaj o úplatnosti tohoto práva, pak platí, že věcné břemeno bylo sjednáno bezúplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2002). Ustanovení o darování tak na bezúplatně sjednané věcné břemeno nelze – na rozdíl od bezúplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2008) – aplikovat.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 3. 2025

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu






_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Ke dni 13. 2. 2025 již není pozemek par. č. 1317/4 v Katastru nemovitostí uveden.