Rozsudek ze dne 2. 1. 2023
Plný text
33 Cdo 1746/2022-235
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. H., bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované Elanor a. s., sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem [adresa] o 843.982 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 151/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 13 Co 327/2021-206, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 13 Co 327/2021-206, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 7. 2021, č. j. 38 C 151/2020-167, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 13 Co 327/2021-206, potvrdil rozsudek ze dne 28. 7. 2021, č. j. 38 C 151/2020-167, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované zaplatit žalobci 843.982 Kč a na náhradě nákladů řízení 190.668 Kč; současně žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (29.040 Kč). Odvolací soud odkázal na právní zhodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, který uzavřel, že žalobce byl oprávněn odstoupit od smluv o zápůjčkách a požadovat před sjednanou splatností vrácení jistin a úroků (§ 2001 a násl., § 2390 a násl. zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). K započtení pohledávky žalované z (tvrzeného) titulu bezdůvodného obohacení žalobce (§ 2991 o. z.) proti žalobou uplatněné pohledávce odvolací soud nepřihlédl, neboť proplacením faktur vystavených žalobcem žalovaná uznala dluh co do důvodu i výše (§ 2054 odst. 2 o. z.).
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná předestírá otázku – zda uhrazení faktur má účinky uznání dluhu (§ 2054 odst. 2 o. z.) –, která podle jejího mínění nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se s napadeným rozhodnutím ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – zda plnění žalované na podkladě žalobcem vystavených faktur má podle § 2054 odst. 2 o. z. účinky uznání fakturovaných dluhů – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu (§ 2054 odst. 2 o. z.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyšel z toho, že žalobce 25. 3. 2020 vyzval žalovanou (vydlužitelku) k vrácení jistin a úroků ze smluv o zápůjčkách uzavřených dne 12. 12. 2019 ve znění dodatku z 3. 2. 2020 a dne 16. 12. 2019 ve znění dodatku z 3. 2. 2020 (celkem 5.009.856 Kč). Žalovaná 24. 4. 2020 zaplatila na obě zápůjčky s příslušenstvím 4.409.856 Kč a současně jednostranně započetla proti žalobcově pohledávce svoji pohledávku ve výši 600.000 Kč. Tvrdila, že žalobci uhradila na základě smlouvy o poskytování služeb č. 201904 z 24. 1. 2019 odměny, na které žalobce vystavil pět faktur po 120.000 Kč, ačkoli na toto plnění mu nevznikl nárok.
K otázce účinku uznání dluhu jeho splněním se již Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, v němž mimo jiné řešil, zda zaplacením faktur za zboží, které nebylo dodáno, došlo k uznání závazku podle § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že § 407 odst. 3 obch. zák. s jiným než částečným plněním vznik vyvratitelné právní domněnky uznání zbytku dluhu nespojuje. To, že uznání dluhu dopadá pouze na částečné plnění, vyplývá nejen z gramatického výkladu tohoto ustanovení, nýbrž je rovněž v souladu s výkladem teleologickým. Smyslem a účelem daného ustanovení je usnadnit věřiteli vymáhání zbytku dluhu, jestliže dlužník již částečně plnil a zároveň bylo možné z jeho jednání usuzovat, že částečným plněním uznává i zbytek závazku. Věřitelova pozice se zlepšuje díky vyvratitelné domněnce existence závazku, kterou § 407 odst. 3 obch. zák. zakládá, přičemž důkazní břemeno je tímto přeneseno na dlužníka. Vzhledem k tomu, že § 2054 odst. 2 o. z. vychází z § 407 odst. 3 obch. zák., je tato judikatura aplikovatelná i na projednávanou věc.
Žalobce fakturoval, tj. vyzval žalovanou k plnění odměn sjednaných ve smlouvě o poskytování služeb (faktura 91003 z 31. 3. 2019, faktura 91004 z 30. 4. 2019, faktura 91005 z 31. 5. 2019, faktura 91006 z 2. 8. 2019, faktura 91007 z 5. 9. 2019). Jednotlivé platby žalované představují oddělená, samostatná a postupně dospívající dílčí plnění za určitá časová období. Nešlo tedy o situaci, kdy dlužník poskytne věřiteli na plnění svého dluhu část předmětu plnění, tj. nezaplatí celou fakturovanou částku, nýbrž pouze její část. Je tudíž nesprávný právní závěr soudů obou stupňů o nezpůsobilosti jednostranného zápočtu pohledávky z důvodu, že plněním sjednaných peněžních částek žalovaná ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. dluh uznala co do důvodu a výše (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 987/2019).
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat existencí pohledávky, kterou žalovaná započetla, včetně splnění dalších předpokladů, za nichž se pohledávky v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí, ruší.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 1. 2023
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu
Usnesení ze dne 15. 7. 2022
Plný text
33 Cdo 1746/2022-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. H., bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované Elanor, a. s., sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem [adresa] o 843 982 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 151/2020, o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 13 Co 327/2021-206, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 13 Co 327/2021-206, se zamítá.
Odůvodnění
V záhlaví označeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 28. 7. 2021 č. j. 38 C 151/2020-167, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 žalované uložil zaplatit žalobci 843.982 Kč a nahradit náklady řízení (190.668 Kč), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož součástí byl i návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudu druhého stupně, jejž odůvodnila pouze tím, že pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně dává žalobci prostor domáhat se po žalované dalších nároků vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce.
Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);
2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,
3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,
5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“).
Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodě 3/. Z toho důvodu Nejvyšší soud návrh žalované zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2022
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu