Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně obce Sulice, se sídlem obecního úřadu Sulice, Sulická 155, identifikační číslo osoby 00240818, zastoupené JUDr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem Praha, Slavíkova 1568/23, proti žalované STAEG, spol. s r.o., se sídlem Vyškov, Vyškov – Předměstí, Průmyslová 738/8f, identifikační číslo osoby 25520059, zastoupené Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem Brno, Lidická 2006/26, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 216/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 27 Co 65/2022-646, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 27 Co 65/2022-646, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Předmětem řízení je požadavek žalobkyně na slevu z ceny díla.
2. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 27. 9. 2021, č. j. 6 C 216/2016-584, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 6. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 15 591 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 6. 2016 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III) a o nákladech státu (výroky IV a V).
3. K odvolání žalované odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím zamítá, odmítl její odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování převzal skutková zjištění, k nimž hodnocením provedených důkazů dospěl soud prvního stupně.
5. Dne 8. 10. 2010 účastnice uzavřely smlouvu o dílo, v níž se žalovaná jako zhotovitelka zavázala provést pro žalobkyni (objednatelku) stavbu mateřské školy a polyfunkčního objektu Želivec za dohodnutou cenu se zárukou v délce 60 měsíců od předání. Dílo bylo dokončeno a předáno žalobkyni. Po jeho převzetí žalobkyně po žalované požadovala odstranění několika vad, mimo jiné šlo o opakované zatékání do interiéru objektu v rohu tvořeném stropem a stěnou štítové zdi, dále o deformaci čerpací jímky odpadních vod a vadu bleskosvodu. Dne 19. 12. 2013 strany uzavřely dohodu o narovnání, jejímž předmětem učinily mezi nimi sporné nároky týkající se oprávněnosti reklamace vad díla, jeho řádného předání a splatnosti doplatku ceny díla. Strany se dohodly na narovnání s tím, že hodlají dohodou vyřešit sporná práva a povinnosti a původní závazek nahradit závazky v dohodě uvedenými. Takto se žalovaná zavázala odstranit specifikované vady díla – mimo jiné zatékání střechy, a to způsobem tam uvedeným s tím, že na takto opravené části díla se dále vztahuje záruka podle smlouvy o dílo.
6. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že uzavřením dohody ze dne 19. 12. 2013 nezrušily strany celý závazkový právní vztah, ale pouze konkrétní sporná vzájemná práva a povinnosti, nárok žalobce na odstranění vady díla – zatékání střechy – vyplývající ze smlouvy o dílo byl nahrazen novým závazkem, k němuž se žalovaná zavázala v uzavřené dohodě, přičemž provedením prací žalovanou dle dohody o narovnání k naplnění účelu dohody v části týkající se zatékání střechy nedošlo. Další požadovanou opravu žalovaná odmítla, proto žalobkyně nechala vadu odstranit třetí osobou a vůči žalované uplatnila nárok na slevu z ceny díla. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se vůči žalované mohla domáhat nároku z odpovědnosti za vady podle smlouvy o dílo a obchodních podmínek, neboť provedením prací podle dohody o narovnání vada nebyla odstraněna, právo na slevu z ceny jí však nesvědčí, a to vzhledem k okolnostem případu, kdy se účastnice v dohodě o narovnání dohodly na pokračující záruce podle smlouvy, ale protože si (v obchodních podmínkách) sjednaly komplexní úpravu způsobu řešení vad, čímž vyloučily dispozitivní úpravu obchodního zákoníku, mohla žalobkyně při uplatňování nároku z odpovědnosti za vady postupovat pouze podle smluvního ujednání, a tudíž jí svědčí pouze nárok na odstranění vad, nikoliv nárok na slevu z ceny díla. Žalobu proto neshledal důvodnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Dovolatelka namítá, že výše uvedený závěr odvolacího soudu, že strany smluvně vyloučily nároky objednatelky z vad díla, jež nebyly ve smlouvě taxativně uvedeny, se neopírá o vůli stran, jelikož tu odvolací soud nezkoumal, jakož ani o znění smlouvy o dílo a jejích příloh, ve které není vyloučení jakýchkoliv dalších nároků objednatele nad rámec vad díla uvedeno. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tím, že ve smlouvě o dílo taxativně nevyjmenuje veškeré své nároky z titulu vadného plnění, které mu vyplývají ze zákona, automaticky se tím vzdává (nezávisle na své vůli) ve smlouvě neuvedených nároků. S odkazem na ujednání ve smlouvě o pozastávce části ceny díla a o právu na odstoupení od smlouvy v případě podstatného porušení smlouvy nebo pro prodlení a o výluce z povinnosti uhradit cenu za vadně provedené dílo, neobstojí závěr, že žalobkyně měla výlučně nárok na odstranění vad. Pokud se tedy odvolací soud v situaci, kdy žalobkyně jako účastník smlouvy zjevně interpretovala ustanovení smlouvy odlišně, spokojil se svým nesprávně provedeným výkladem, aniž přistoupil k interpretaci podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu právních úkonů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je důvodné.
14. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v ustanovení § 35 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v ustanovení § 266 obch. zák. O tom, že dohodu o narovnáni bylo třeba podrobit výkladu, svědčí rozdílné názory na její obsah nejen účastníků, ale i soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
15. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
16. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odst. 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odst. 4).
17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 7, s. 386, uzavřel, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (obdobně srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, na který odkazuje dovolatelka). Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1325/2013).
18. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1999, č. 3, pod číslem 30, či jeho rozsudky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010).
19. Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
20. Odvolací soud v projednávané věci neprovedl výklad smlouvy o dílo ve smyslu výše citované judikatury. Kromě toho, že neuvedl žádná zjištění ohledně obsahu smlouvy a k ní připojených obchodních podmínek, aby tak alespoň přiblížil jejich text, vůbec nezkoumal, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Pouze konstatoval, že obchodní podmínky komplexně upravují způsob řešení vad, čímž si účastníci vyloučili dispozitivní úpravu obchodního zákoníku, z čehož bez dalšího dovodil, že žalobkyni poté, co žalovaná nesplnila povinnost odstranit vady, k níž se zavázala v dohodě o narovnání, svědčí pouze nárok na odstranění vad, nikoliv nárok na slevu z ceny díla. Takový závěr však patrně nelze dovodit jen z toho, že podle textu obchodních podmínek je objednatel v případě zjištěných vad kdykoliv oprávněn požadovat po zhotoviteli jejich odstranění a že je povinen zjištěné vady oznámit bez zbytečného odkladu. Odvolací soud nezkoumal povahu ujednání obchodních podmínek, zda v nich uvedená ujednání jsou či nejsou toliko úpravou postupu a lhůt pro případ uplatnění konkrétních nároků vyplývajících z odpovědnosti za vady. V rozhodnutí rovněž chybí vysvětlení, jaké následky z hlediska odpovědnosti za vady vyplývaly pro smluvní strany v případě neodstranění vytknutých vad zhotovitelem. Závěr odvolacího soudu, že strany úpravou v obchodních podmínkách vyloučily dispozitivní zákonnou úpravu a že právo na slevu z ceny žalobci nesvědčí, se proto jeví jako přinejmenším předčasný. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy neúplné, a proto nesprávné.
21. Jelikož právní posouzení věci co do řešení dovoláním otevřené otázky není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
22. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu