Plný text
Nejvyšší soud věc projednal a rozhodl o ní podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky odvolacímu soudu především vytýkají, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce překročení zástupčího oprávnění v případě udělené generální plné moci. Judikatura, kterou v dovolání argumentují, se sice otázkou překročení zástupčího oprávnění zabývá, nicméně z ní nikterak nevyplývá závěr, který z ní dovolatelky vyvozují, a sice že překročení zástupčího oprávnění u generální plné moci není možné. Dovolací soud připomíná, že při zastoupení na základě plné moci je nutné rozlišovat mezi dohodou o zastoupení a samotnou plnou mocí. Dohodou o zastoupení vzniká smluvní zastoupení uzavřené mezi zmocnitelem a zmocněncem a zmocněnec se jí zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu. Plná moc je pak jednostranné právní jednání (dříve právní úkon) zmocnitele, kterým vůči třetím osobám prohlašuje, že zmocnil jinou osobu (zmocněnce), aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupovala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2788/2011). Jak ve svém rozhodnutí správně konstatoval odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1565/2024 (které podle dovolatelek nebylo odvolacím soudem respektováno), o překročení zástupčího oprávnění je možno uvažovat i tehdy, je-li v řízení zjištěn takový obsah dohody o zastoupení (dohody o plné moci), jenž je ve vztahu ke konkrétnímu jednání zástupce oproti obsahu udělené moci ve skutečnosti užší. Právě tato situace nastala v souzené věci, kdy podle zjištění odvolacího soudu byla generální plná moc žalobcem vystavena pouze za účelem dořešení převodu části nemovitých věcí, a nikoliv k převodu všech předmětných nemovitostí, o čemž obě žalované věděly. Odvolací soud se tedy závěrem o překročení zástupčího oprávnění ze strany žalované E. W. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Neodchýlil se pak ani od zbylých dvou v dovolání zmíněných rozhodnutí, když i ta jen jeho závěry potvrzují. Jakékoli omezení stanovené v dohodě o zmocnění, avšak nevyjádřené v samotné plné moci, nemají vůči třetím osobám žádné právní účinky. To nicméně neplatí v případě, že jsou tato omezení třetí osobě známa, jako tomu bylo v nyní posuzovaném sporu.
Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému výkladu a prokázání skutečností podle § 446 o. z. žalované v dovolání neuvedly, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Z obsahu dovolání se nicméně podává, že odvolacímu soudu vytýkají, že i v této otázce se odchýlil od již zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Prosazují, že § 446 o. z. nelze aplikovat v případě generální plné moci. Svoji argumentaci rozvíjejí tvrzením, že žalovaná J. E. objektivně nemohla vědět, že žalovaná E. W. své oprávnění překračuje, když tato byla oprávněna jednat na základě generální plné moci a mohla tedy žalobce zastupovat ve všech věcech. I v těchto souvislostech odkazuje dovolací soud na již výše uvedené, neboť jádro dovolacího důvodu spočívá ve stejné, jen jinými slovy formulované námitce (řečeno jinak, v obou případech se ve skutečnosti jedná o otázku, zda vůbec lze zástupčí oprávnění překročit, byla-li vystavena generální plná moc – tedy neomezené zmocnění, které dle dovolatelek překročit nejde).
Přípustnost dovolání nemůže založit tvrzení, že žalovaná J. E. neměla vědomost o překročení zástupčího oprávnění E. W. Tímto tvrzením dovolatelky oponují skutkovému zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel. Pomíjejí, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, resp. dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů dovolatelky předkládají vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jimi vyvozenými závěry (srov. nález Ústavního soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. IV ÚS 391/05).
Vytýkají-li dovolatelky vady v dokazování ohledně rozsahu zástupčího oprávnění a nesprávné rozdělení důkazního břemene v otázce dobré víry nabyvatelky (žalované J. E.), nenapadají žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je napadené rozhodnutí o věci založeno, nýbrž viní odvolací soud z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl. Kromě toho dovolatelky v tomto směru nevymezily žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a obecně nerozvedly žádnou bližší argumentaci k prokázání svých tvrzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom obligatorní náležitostí dovolání; dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že odvolací soud se otázkou dobré víry řádně zabýval a stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalovaná J. E. o překročení zástupčího oprávnění žalovanou E. W. jednoznačně věděla (viz bod 29 rozhodnutí odvolacího soudu). Rozhodnutí tak není postaveno na otázce unesení či neunesení důkazního břemene, ale na v procesu dokazování zjištěné skutečnosti, že žalovaná J. E. o překročení zástupčího oprávnění ze strany své dcery věděla.
Protože k řešení nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu