Plný text
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Dovolání v dané věci není přípustné.
První okruh námitek žalované se týká účinků rozhodnutí o zastavení exekuce nařízené podle rozhodčího nálezu, který nebyl zrušen, a oprávnění ponechat si plnění exekučně vymožené do okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Jestliže přijala od dlužníka (právního předchůdce žalobkyně) žalovanou částku na základě rozhodčího nálezu, který nebyl zrušen, nemůže jít – argumentuje dovolatelka – o bezdůvodné obohacení. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu je třeba rozlišovat dvě situace. Vydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný výsledek rozhodčího řízení. Takový rozhodčí nález, jemuž předcházela neplatná rozhodčí smlouva, není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce. V takovém případě platí, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ), pravomoc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, a usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2016, nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12). V případě, že rozhodčí smlouva (doložka) uzavřena byla, byť – z jiného důvodu než „netransparentnosti“ výběru rozhodce – neplatně, je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena; obrana strany rozhodčího řízení by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu v řízení vedeném podle § 31 a násl. ZRŘ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2011).
V projednávané věci exekuční soudy dospěly k závěru o nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Dovolatelkou předestřenou otázku, zda plnění exekučně vymožené na základě exekučního titulu, jímž byl rozhodcem vydaný nález, který nebyl v řízení podle § 31 a násl. ZRŘ zrušen, lze považovat za bezdůvodné obohacení věřitelky, vyřešil odvolací soud v souladu s tím, co je uvedeno shora.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, na které žalovaná odkazuje, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 997/23. V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že podstata ústavní stížnosti spočívá v posouzení účinků usnesení soudu, jímž bylo pravomocně zastaveno exekuční řízení, na řízení, jehož předmětem bylo vymožení peněžních prostředků získaných z provedené exekuce. Ústavní soud považoval za vhodné přihlédnout k okolnostem, které vedly exekuční soud k označení smlouvy o úvěru a rozhodčí smlouvy za absolutně neplatné, a k následnému zastavení exekučního řízení. Z rozhodnutí obecných soudů se podle Ústavního soudu podává, že vedlejší účastnice poskytla stěžovateli půjčku ve výši 30 000 Kč, přičemž efektivní úrok dosahoval výše 154,34 % ročně a nominální úrok činil 98,35 % ročně. V důsledku řádného nesplácení úvěru a aplikace dohodnutého úroku na projednávaný případ byla na stěžovateli vymožena částka 389 879,79 Kč, která násobně převyšovala původní jistinu. V obdobných případech přitom Ústavní soud v minulosti dovodil, že za takto nastavených sankčních podmínek vůči dlužníkovi by věřiteli neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Obecné soudy ve svých rozhodnutích poukazují mimo jiné na to, že možnost přezkumu exekučního titulu byla dovozena toliko pro exekuční řízení, nikoliv však pro řízení související. K uvedenému lze konstatovat, že poskytnutí ochrany účastníkovi řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má svůj účel. Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany. Povinný, proti jehož majetku je nespravedlivá exekuce vedena, by tak byl uchráněn toliko před jejím pokračováním, nikoliv však před následky exekuce již nastalými. Ústavní soud má za to, že bez toho, aniž by zastavení exekučního řízení nalezlo svůj odraz též v navazujících řízeních, by se takové rozhodnutí exekučního soudu vymykalo svému účelu.
Druhým a třetím okruhem otázek žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu týkající se počátku běhu promlčecí lhůty. Okamžik, kdy se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že je povinen je vydat (tedy počátek subjektivní promlčecí lhůty podle § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), je dle jejího názoru nejpozději okamžik, kdy právní předchůdce žalobkyně podal návrh na zastavení exekuce. V tento moment již znal všechny skutkové i právní okolnosti věci.
Uvedenou problematikou se Nejvyšší soud ve své judikatuře již zabýval. Uzavřel, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a o osobě, která se bezdůvodně obohatila. K tomu dochází, jakmile oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit právo žalobou u soudu. Vědomostí se míní znalost konkrétních (objektivních) skutkových okolností, z nichž lze povinnost obohaceného vrátit majetkový prospěch dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 731/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3350/2022, ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Přitom platí, že pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží; otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka (smlouva), nemůže jako předběžnou otázku posoudit soud v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo (srov. již výše citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020). Tedy až po rozhodnutí exekučního soudu o zastavení exekuce měl právní předchůdce žalobkyně skutečnou vědomost o tom, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Do doby zastavení exekuce přetrvával procesní důvod, pro který si žalovaná mohla vymožené plnění nechat. Podal-li by právní předchůdce žalobkyně žalobu na vydání bezdůvodného obohacení v době, kdy exekuce ještě probíhala, musela by jeho žaloba být zamítnuta.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že promlčecí lhůta v projednávané věci neuplynula, protože počala běžet od právní moci usnesení o zastavení exekuce, rozhodl v souladu s výše citovanou judikaturou, přičemž Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by tato judikatura (včetně rozsudku ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023) měla být změněna.
Protože žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu