Plný text
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2552/2012, a ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 930/2013, nedovodil-li, že zprostředkování vzájemného kontaktu mezi žalovanou a Flinter Group, s.r.o., žalovanou a Fakultní nemocnicí Bulovka a žalovanou a Workpoint, s.r.o. stačí k vzniku jeho práva na provizi. Odvolací soud podle dovolatele nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020, jestliže při výkladu právního jednání (Smlouvy) nevycházel z jeho obsahu a skutečné vůle smluvních stran, ale pouze z jeho označení. Odvolacímu soudu žalobce dále vytýká, že nesprávně a v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, a nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, rozložil důkazní břemeno mezi strany sporu, resp. že pravidla pro dělení důkazního břemene nemodifikoval v situaci, kdy pro něj bylo obtížné některé skutečnosti prokázat. Závěrem odvolací soud viní z toho, že se odchýlil od nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1318/23, jestliže se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami a nesprávně hodnotil jím navržené důkazy (konkrétně SMS zprávu z 16.10.).
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolatel v něm nevymezil žádnou právní otázku, pouze zpochybnil skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle § 2445 odst. 1 o. z. se smlouvou o zprostředkování zprostředkovatel zavazuje, že zájemci zprostředkuje uzavření určité smlouvy s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli provizi.
Podle § 2483 odst. 1 o. z. se smlouvou o obchodním zastoupení obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě vyvíjet pro zastoupeného činnost směřující k uzavírání určitého druhu obchodů zastoupeným nebo k ujednání obchodů jménem zastoupeného a na jeho účet a zastoupený se zavazuje platit obchodnímu zástupci provizi.
Podle § 199 písm. a) zákona č. 90/2012, o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „z.o.k.“), neurčí-li společenská smlouva jinak, jednatel nesmí podnikat v předmětu činnosti nebo podnikání společnosti, a to ani ve prospěch jiných osob, ani zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného.
Podle § 5 o. z. kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
Žalobce v dovolání sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., jeho dovolací námitky, které spojuje s tvrzením, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2552/2012, a ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 930/2013, ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje vlastní skutkové tvrzení o obsahu Smlouvy a vlastní skutkovou verzi, že zprostředkoval žalované kontakt s Flinter Group, s.r.o., s Fakultní nemocnicí Bulovka a s Workpoint, s.r.o. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jím prosazované skutkové verze), musel by nutně dospět k závěru, že mu podle Smlouvy vzniklo právo na provizi za zprostředkování. Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalobce zjevně uvedený předpoklad pomíjí. Za situace, kdy neprokázal, že předmětem Smlouvy (jeho závazkem) bylo zprostředkovat kontakt mezi žalovanou a Fakultní nemocnicí Bulovka, Flinter Group, s.r.o. a Workpoint, s.r.o., je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda by samo zprostředkování kontaktu mezi subjekty založilo právo žalobce na provizi. Pokud jde o potenciální zprostředkování obchodů mezi žalovanou a Flinter Group, s.r.o., odvolací soud správně uzavřel, že s ohledem na to, že žalobce je od 13. 5. 2020 doposud jediným společníkem a jediným jednatelem této společnosti, nemohl by takový obchod s ohledem na zákaz konkurence podle § 199 písm. a) z.o.k. vůbec zprostředkovat (tedy by mu z potenciálních obchodů uzavřených mezi touto společností a žalovanou ani logicky nemohl vzniknout nárok na provizi).
Odvolací soud oproti názoru dovolatele nevycházel při posuzování povahy Smlouvy z pouhého označení tohoto právního jednání, ale také z jeho obsahu a skutečné vůle smluvních stran (co bylo obsahem právního jednání a jaká byla skutečná vůle smluvních stran, je skutkové zjištění, které nelze v dovolací řízení úspěšně zpochybnit; dovolací soud něj vychází). Dospěl k závěru, že předmětem Smlouvy nebyl závazek žalobce vykonávat pro žalovanou dlouhodobou soustavnou činnost směřující k uzavírání určitého druhu obchodu, ale jednalo se o závazek po dobu jednoho roku zprostředkovávat uzavření smluv určitého obsahu s omezeným okruhem potenciálních zákazníků. K závěru o existenci vztahu obchodního zastoupení je třeba, aby obchodní zástupce vykonával svou činnost pro zastoupeného dlouhodobě [ve smyslu § 2483 o. z.], resp. (slovy směrnice 86/653) trvale. Pokud by znak trvalosti chyběl, mohlo by jít o zprostředkovatelskou smlouvu (§ 2445 o. z.). Zpravidla (jednorázové) pověření ke sjednání jen jednoho obchodu či určitého počtu obchodů vylučuje existenci trvalého vztahu, a tedy i vztahu obchodního zastoupení. (KINDL, Jiří. § 2483 [Podstatné náležitosti]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 16. Dostupné na beck-online.cz.). Nad rámec uvedeného lze doplnit, že pokud by se čistě teoreticky o obchodní zastoupení jednalo, vedlo by to mimo jiné k tomu, že by žalobci řada povinností, jejichž existenci se snažil v průběhu řízení zpochybnit, vyplývala přímo ze zákona (např. povinnost uchovávat dokumentaci vztahující se k předmětu obchodů). Ovšem i za současné situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že Smlouva je smlouvou zprostředkovatelskou ve smyslu § 2445 o. z., lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že uchovávat dokumentaci vztahující se k předmětu obchodů se jeví jako logický krok, ať už pro následné doložení oprávněnosti vystavení faktury nebo pro případné vedení řízení před soudem. Nejedná se o nepřiměřený požadavek kladený na žalobce v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 (či nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17), v němž byla posuzována skutkově výrazně odlišná situace, kdy žalobkyně (matka vážně postižené dcery) žalovala zdravotnické zařízení o náhradu nemajetkové újmy, přičemž tvrdila, že k postižení dcery došlo v příčinné souvislosti s pochybením zdravotnického zařízení při poskytování zdravotní péče a soudy dospěly k závěru, že je na místě modifikovat rozdělení důkazního břemene, aby ve vztahu ke skutečnosti, že k poskytování zdravotní péče došlo lege artis (v souladu s aktuálním vědeckým poznáním) neslo důkazní břemeno zdravotnické zařízení, které má ze zákona povinnost vést zdravotnickou dokumentaci. Soudy tehdy uzavřely, že reálně nebylo v možnostech žalobkyně obstarat všechny potřebné důkazy k prokázání pro ni příznivých skutkových okolností. K modifikaci standardních pravidel o dělení důkazního břemene by měly soudy přistupovat pouze výjimečně. V medicínských sporech je takový postup odůvodnitelný právě tím, že fyzická osoba vystupující v soukromé záležitosti vůči zdravotnickému zařízení zpravidla nemá odborné znalosti, aby sama vyhodnocovala, zda bylo postupováno lege artis, na rozdíl od zdravotnického zařízení nemá ani povinnost zdravotnickou dokumentaci uchovávat, a i kdyby tak chtěla učinit a byly by jí dostupné, nemusí být ani schopna rozpoznat, které dokumenty/informace by bylo vhodné uchovávat (s ohledem na jejich značnou odbornost); celkově vystupuje vůči zdravotnickému zařízení ve slabším postavení, přičemž uvedené okolnosti mohou jednoduše vést k důkazní nouzi. Naopak v řízení o zaplacení provize se jedná o vztah mezi dvěma podnikateli, u kterých se předpokládá jistá míra odbornosti a profesionality ve smyslu § 5 o. z. projevující se také ve schopnosti rozpoznat, které právně relevantní podklady je vhodné si pro účely svého podnikání uchovávat, aby pro podnikatele v budoucnu nebylo zatěžující některé skutečnosti v potenciálně nastalém soudním řízení prokázat.
Výhradami ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí (že se v něm odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami) dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1318/23 na tom nic nemění.
V této souvislosti se sluší poznamenat, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění jeho nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03). Nehledě k tomu, odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně a srozumitelně uvedl, jaké úvahy ho vedly k závěru o skutkovém stavu věci i k právnímu posouzení. Vyjádřil se konkrétně i k žalobcem akcentovaným důkazním prostředkům, když uvedl, že z doložené SMS zprávy ze 16. 10. 2020 se podává pouze to, že blíže neoznačené osobě (jménem H.) odeslal foto vizitky Workpoint s.r.o. s kontaktními údaji; žalobcem prosazovanou skutkovou verzi tento důkaz nepodpořil. Přestože odvolací soud i soud prvního stupně opakovaně žalobce vyzývaly k doplnění tvrzení a navržení důkazních prostředků k jejich prokázání, žalobce tuto povinnost splnil jen částečně, na což byl opakovaně upozorňován, a proto neunesl břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není objektivně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu