Plný text
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Pojem prvního jednání v kontextu koncentrace řízení vymezil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, tak, že „obsahem (předmětem) prvního jednání uvedeného v § 118b odst. 1, větě druhé, o. s. ř. 31. 8. 2012 jsou (musí být) takové úkony, které je soud povinen při jednání provést dříve, než přistoupí k dokazování (k provádění důkazů) o věci samé. Podstatné tu nemůže být jen to, že bylo skončeno (odročeno) jednání, které soud nařídil jako první k projednání věci samé a které se také uskutečnilo, jestliže při něm nebyly provedeny nebo nemohly být provedeny (soudem nebo účastníky) všechny úkony, které by účastníkům reálně umožnily včas a řádně splnit povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že první jednání lze pokládat ve smyslu § 118b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. 31. 8. 2012 za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.“
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5148/2017, „[P]okud jde o úkony podle odstavce 2, soud prvního stupně podle obsahu protokolu o jednání nesděloval výslovně výsledky přípravy jednání; nejde však o vždy obligatorní úkon soudu, když podle komentářové literatury „obecně platí, že v této fázi řízení má předseda senátu sdělit informace z přípravy jednání tehdy, pokud je to potřebné pro další průběh řízení, případně vhodné z hlediska informovanosti účastníků a např. potřeby vysvětlení důvodů, které k příslušným postupům vedly“ (srov. Králík, M., Vašíček, J. In Lavický P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l): Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 544.). Nadto se z protokolů z jednání podává, ve kterých položkách SJM se účastníci shodli a které byly naopak sporné, byly navrhovány a předkládány důkazy a většina listinných důkazů byla rovněž provedena.“
V nyní souzené věci byli účastníci podle obsahu spisu o koncentraci řízení soudem prvního stupně řádně poučeni jak v předvolání k prvnímu jednání, tak i na jednání samotném. Byla jim rovněž poskytnuta lhůta 30 dnů k označení a doplnění tvrzení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že považuje za nesporné, že v období od 15. 12. 2020 do 24. 12. 2020 provedl výběry z bankovního účtu žalobkyně v celkové výši 321 000 Kč. Na rozdíl od žalobkyně však tvrdil, že si tyto finanční prostředky nenechal pro svou potřebu, ale předal je jednateli žalobkyně Wiedemannovi. Soud prvního stupně žalovaného poučil, aby doplnil tvrzení a označil důkazy k prokázání pravosti a správnosti listiny – předávacího protokolu ze dne 26. 12. 2020. V případě, že žalovaný nedoplní tvrzení a neoznačí důkazy, může být ve věci neúspěšný pro neunesení břemen tvrzení a důkazního břemene. Žalovaný navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví za účelem zjištění pravosti podpisu pana Wiedemanna. Z prvního jednání před soudem prvního stupně tak bylo zřejmé, které skutečnosti jsou mezi účastníky sporné a které nesporné; žalovaný byl ke svému stanovisku vyzván k doplnění tvrzení a označení důkazů podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., na což reagoval žádostí o vypracování znaleckého posudku. Lze proto uzavřít, že u jednání dne 27. 7. 2023 došlo k provedení úkonů podle § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. a odvolací soud se při řešení otázky koncentrace řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na odmítnutí dovolání dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 10. 2025 JUDr. Václav Duda
předseda senátu