Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce města Domažlice, se sídlem Městského úřadu Domažlice v Domažlicích, náměstí Míru 1, identifikační číslo osoby 00253316, zastoupeného Mgr. Tomášem Rydvanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, proti žalované GEOSAN GROUP a. s., se sídlem v Kolíně, U Nemocnice 430, identifikační číslo osoby 28169522, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, o 12 950 442 Kč s příslušenstvím a o 1 200 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 87/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 4 Cmo 23/2024-448, 4 Cmo 24/2024, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60 258 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Daniela Thelena.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 4 Cmo 23/2024-448, 4 Cmo 24/20024, potvrdil rozsudek ze dne 18. 10. 2023, č. j. 49 Cm 87/2019-400, doplněný rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 49 Cm 87/2019-419, kterým Krajský soud v Plzni („soud prvního stupně“) zamítl žalobu o 12 950 442 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III), o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek z žaloby (výrok IV), zamítl žalobu o 1 200 Kč (výrok I doplňujícího rozsudku) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek (výrok II doplňujícího rozsudku); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Předmětem řízení bylo zaplacení části ujednané smluvní pokuty [avšak jen z cen jednotlivých „milníků“ díla bez DPH, nikoli z ceny celého díla, jak bylo dohodnuto ve smlouvě] za prodlení žalované s provedením jednotlivých milníků uvedených v žalobě a dále zaplacení paušální náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky 1 200 Kč podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Odvolací soud (po zopakování dokazování) vyšel z následujícího skutkového stavu. Žalobce po provedeném otevřeném řízení podle § 27 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“), zadal žalované a PSJ a. s. (které vytvořily sdružení) nadlimitní významnou veřejnou zakázku na stavební práce „Plavecký bazén Domažlice – stavební úpravy, přístavba a nástavba“ na základě smlouvy o dílo z 27. 8. 2015 za cenu 186 500 573,08 Kč bez DPH (dle zaručeného rozpočtu). Smlouva zavazovala žalovanou k provedení díla v rozsahu projektové dokumentace pro provedení stavby (dále jen „dokumentace pro provedení stavby“), kterou byl v čl. II odst. 1 smlouvy vymezen předmět díla, a dále podle soupisu prací, dodávek a služeb s výkazy výměr vypracovaných ŠUMAVAPLAN spol. s r. o. Obsahovala závazně stanovený časový harmonogram (původně příloha č. 4). Byla změněna dodatkem č. 1 z 3. 6. 2016 posouvajícím termín pro provedení díla na 30. 9. 2018, závazné termíny pro jednotlivé dílčí milníky díla v časovém harmonogramu byly ponechány (nově příloha č. 3). Prodlení zhotovitelky s plněním jednotlivých milníků díla podle časového harmonogramu bylo utvrzeno smluvní pokutou 0,2 % denně z ceny díla bez DPH. Dokumentace pro provádění stavby nesplňovala požadavky přílohy č. 6 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb (dále jen „vyhlášky“), a nebyla v souladu s dokumentací pro stavební povolení a se stavebním povolením z 15. 1. 2009. Žalovaná poprvé 25. 8. 2015 (ještě před uzavřením smlouvy o dílo) a poté opakovaně do jara 2016 požadovala po žalobci předložení dokumentů o průběhu stavebního řízení (dokumentaci pro stavební povolení, stavební povolení včetně stanovisek orgánů dotčených průběhem stavebního řízení) k odstranění nedostatků dokumentace pro provádění stavby, přípisem z 21. 10. 2016 upozornila žalobce na odchylky dokumentace pro provádění stavby od vydaného stavebního povolení a na možnost odstoupení od smlouvy. Žalobce 29. 3. 2016 uzavřel smlouvu s ŠUMAVAPLAN spol. s r. o. na přepracování a aktualizaci dokumentace pro provedení stavby, dokumentace k územnímu řízení a na změnu stavby před dokončením, v přípisu z 9. 11. 2016 přislíbil žalované nápravu (spolu se zajištěním změny územního rozhodnutí a změny stavby před dokončením), k nápravě však nedošlo (změna stavby před dokončením byla povolena až 30. 3. 2017). Žalovaná proto od smlouvy 7. 12. 2016 odstoupila. Z důvodu prodlení žalované se splněním všech milníků díla od smlouvy odstoupil přípisem z 10 5. 2017 žalobce.
Odvolací soud nepovažoval smlouvu za neplatnou (a to na rozdíl od soudu prvního stupně ani zčásti, v ujednání o termínu dokončení díla k 30. 9. 2018 a jeho provádění podle časového harmonogramu) pro počáteční nemožnost plnění (faktickou nebo právní), ani za relativně neplatnou pro rozpor dokumentace pro provádění stavby s přílohou č. 6 vyhlášky. Odpovědnost žalované za prodlení s prováděním díla podle časového harmonogramu (jak co do termínů, tak co do konkrétních prací v rámci jednotlivých milníků) považoval za objektivní, kterou lze obecně vyloučit jen předchozím prodlením žalobce podle § 1968 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, nebo nedostatkem jeho potřebné součinnosti podle § 1975 o. z. Žalobce neposkytl žalované jí požadovanou součinnost k tomu, aby dokumentace pro provádění stavby (jako součást zadávacích podmínek, za jejichž správnost a úplnost odpovídá zadavatel podle § 44 odst. 1 věty druhé ZVZ) umožnila (bez dalšího) provádění díla podle platného stavebního povolení a aby její obsah odpovídal závazným požadavkům v § 3 a příloze č. 6 vyhlášky, což vylučuje prodlení žalované s prováděním díla. Žalovaná tak od smlouvy platně odstoupila, čímž byla smlouva s účinky ex tunc zrušena. Nelze postupovat ani podle § 6 odst. 2 o. z., neboť žalovaná o obsahových nedostatcích dokumentace pro provádění stavby (které nevyvolala) v průběhu zadávacího řízení a zadání veřejné zakázky nevěděla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadl rozsudek výslovně v celém rozsahu a navrhl jeho změnu a vyhovění žalobě. Na jeho přípustnost usuzuje z rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, případně z toho, že některé otázky, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, Nejvyšším soudem dosud nebyly vyřešeny.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
K jednotlivým dovolacím otázkám:
1) Žalobce klade v dovolání písm. a) celkem pět (pod)otázek
a) zda se uplatní u výkladových pravidel soukromoprávních jednání ve smyslu § 556 a násl. o. z. ještě pravidlo zvláštní, obsažené v § 44 odst. 1 větě druhé ZVZ („dle kterého za správnost a úplnost zadávacích podmínek odpovídá pouze objednatel jako zadavatel veřejné zakázky a obsah smlouvy je tedy potřeba vykládat vždy k tíži tohoto objednatele“);
b) zda je objednatel výlučně zodpovědný za vady dokumentace pro provedení stavby, která je součástí smlouvy o dílo („ačkoli již v rámci zadávacích podmínek upozornil uchazeče na to, že dokumentace pro provedení stavby musí být v součinnosti s projektantem a uchazečem náležitě doplněna“);
c) zda se může zhotovitel zprostit svých povinností vyplývajících mu z o. z., zejména povinnosti upozornit objednatele na nevhodnost příkazu, s odkazem na odpovědnost objednatele za dokumentaci pro provedení stavby („kterou předložil objednatel v rámci zadávacího řízení“);
d) zda zprošťuje skutečnost, že dokumentace pro provedení stavby byla předložena v rámci zadávacího řízení objednatelem, zhotovitele jeho povinnosti zjistit nevhodnost příkazu při vynaložení potřebné (zde odborné) péče;
e) zda lze dané výkladové pravidlo („pokud by existovalo“) vykládat k tíži objednatele i za situace, kdy lze vůli smluvních stran vyložit postupem dle § 556 o. z.
„První dvě“ (pod)otázky nebyly podle žalobce dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešeny, při řešení „třetí“ se odvolací soud odchýlil mj. od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 505/2018, a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 492/2018. Výkladové pravidlo podle § 44 odst. 1 věty první ZVZ se podle něj uplatní pouze pro výklad zadávací dokumentace v rámci zadávacího řízení, a to na fázi zadávání veřejné zakázky před podáváním nabídek, nikoli na fázi plnění díla po uzavření smlouvy o dílo. V posledně uvedené fázi je třeba zkoumat, zda při použití potřebné péče byla zhotovitelka – jako profesionálka – schopna zjistit případné nesrovnalosti dokumentace pro provedení stavby a vyjasnit si je s objednatelem, když v opačném případě by měly jít k její tíži. Soud prvního stupně zjistil, že dokumentace pro provedení stavby, jak byla předložena pro výběrové řízení, nebyla ve stavu, aby se podle ní dalo stavět, což bylo psáno v technické zprávě i na jednotlivých výkresech, kde bylo i napsáno, že generální projektant bude se stavitelem dopracovávat potřebné výkresy nebo detaily. Zhotovitelka si mohla vypracovat i vlastní výkresy. Na potřebu důkladné kontroly dokumentace pro provedení stavby žalobce žalovanou upozornil již v rámci zadávací dokumentace a žalovaná musela na nedostatky žalobce upozornit nejpozději při předání nabídky. Vady, nepřesnosti nebo rozpor zjištěný později byla povinna odstranit bez dopadu do celkové ceny díla. V článku II odst. 5 smlouvy žalovaná prohlásila, že se s podklady před uzavřením smlouvy seznámila, že neobsahují žádné chyby a nedostatky a že na jejich základě lze dílo v požadovaném rozsahu provést. Úmysl žalobce - že dokumentaci pro provedení stavby bude potřeba dopracovat a že za později zjištěné nedostatky nese odpovědnost zhotovitelka - tak žalované musel být znám v rámci zadávacího řízení.
Odhlédnuto od toho, že k (pod)otázkám d) a e) žalobce žádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání a (pod)otázka e) nadto neobsahuje ani řádně formulovanou otázku „výkladového pravidla“, které má žalobce na mysli [a které tak v uvedeném rozsahu trpí vadou, která nebyla ve lhůtě pro dovolání (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) odstraněna], na takto artikulovaných otázkách není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud sice v odůvodnění rozhodnutí poukázal na odpovědnost zadavatele veřejné zakázky za správnost a úplnost zadávacích podmínek (tedy v daném případě dokumentace pro provedení stavby) podle § 44 odst. 1 věty druhé ZVZ, kterou je nutno zohlednit při výkladu vůle stran smlouvy podle § 556 odst. 1 o. z. (ohledně sporného obsahu smlouvy, jejíž předmět byl vymezen odkazem na dokumentaci pro provedení stavby, která byla součástí zadávacích podmínek veřejné zakázky), avšak učinil tak v souvislosti s přezkoumáváním závěru soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy pro nemožnost plnění (zde dospěl k závěru pro žalobce příznivému, že kolize dokumentace pro provedení stavby se stavebním zákonem, rozhodnutím o stavebním povolení a usnesením o opravě zřejmých nesprávností nezakládá „ani právní počáteční nemožnost plnění“, tudíž neplatnost smlouvy), a dále při úvaze o existenci prodlení účastníků a existenci jejich důvodu pro odstoupení od smlouvy. Zamítavé rozhodnutí však na závěru o neplatnosti smlouvy a o výlučné odpovědnosti žalobce za vady zadávací dokumentace podle § 44 odst. 1 ZVZ [jak dovozuje žalobce v (pod)otázkách a) a b)] nezaložil, nýbrž na závěrech o splnění upozorňovací povinnosti žalované (jako zhotovitelky díla) na vady dokumentace pro provedení stavby (podle které mělo být dílo provedeno) dle § 2594 odst. 1 o. z., o využití jejího práva přerušit provádění díla podle § 2594 odst. 2 o. z., a o neposkytnutí potřebné součinnosti žalobcem (a to až do odstoupení žalované od smlouvy 7. 12. 2016) podle § 2591 o. z. Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy založeno ani na závěru, že žalovaná jako zhotovitelka byla (z důvodu předložení dokumentace pro provedení stavby žalobkyní v rámci zadávacího řízení) zproštěna povinnosti zjistit nevhodnost příkazu a svých povinností vyplývajících jí z o. z., zejména povinnosti upozornit objednatele na nevhodnost příkazu [(pod)otázky c) a d)], ale naopak na závěru, že svou informační povinnost splnila a žalobce na nevhodnost příkazu opakovaně upozornila.
Dovolací otázky jsou navíc založeny na skutkovém stavu, který takto nebyl odvolacím soudem zjištěn (že žalovaná nevhodnost příkazu nezjistila a objednatele na ni neupozornila). V dovolání přitom nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, z 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu z 29. 5. 2018 sp. zn. 23 Cdo 505/2018 (v němž se zabýval výkladem vůle účastníků vyjádřené ve smlouvě o dílo uzavřené na základě výsledků veřejné soutěže, jejímž předmětem bylo nejen vlastní provedení stavby, ale i zpracování projektové dokumentace pro společné územní a stavební řízení), a na rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 492/2018 (v němž dovodil, že náklady vynaložené žalobkyní na vícepráce a neuhrazené žalovanou v důsledku smluvního ujednání o pevné ceně díla, nemohou být škodou vzniklou v příčinné souvislosti s neúplnou zadávací dokumentací, neboť příčina nezaplacení nákladů vynaložených v rámci závazkového vztahu tkví ve smluvním ujednání, nikoli v porušení právní povinnosti žalovanou), nejsou přiléhavé, neboť v nich řešil Nejvyšší soud otázky jiné.
2) Žalobce klade otázku, zda je soud ve sporu o zaplacení smluvní pokuty za prodlení zhotovitele s prováděním části díla oprávněn modifikovat předmět řízení tak, že hodnotí možnost provedení díla jako celku a nikoli pouze v žalobě uvedených částí díla [v dovolání písm. b)].
Usuzuje, že při řešení otázky se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu z 19. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3119/2008, a dále od „nalézací činnosti“ Ústavního soudu vyjádřené mj. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2780/08 a sp. zn. I. ÚS 1238/23. Odvolací soud podle něj nedovoleně rozšířil předmět sporu a porušil zásadu „zákazu reformace in peius“, když předmětem žaloby bylo prodlení žalované s dílčími milníky, které všechny spadaly do první etapy díla (týkající se stávajícího objektu), a rozdíly dokumentace pro provedení stavby oproti stavebnímu povolení se jich netýkaly (týkaly se etap druhé – rozšíření stávajícího objektu, a třetí, nikoli díla jako celku); nesoulad bylo možno v mezidobí, v průběhu realizace první etapy, napravit změnou stavby před dokončením nebo dodatečným povolením stavby. Možnost provedení první etapy díla podle dokumentace pro provedení stavby a vydaného stavebního povolení ale odvolací soud nehodnotil.
Ani na vyřešení takto artikulované otázky není napadené rozhodnutí založeno. Žalobce se nadto snaží jejím prostřednictvím prosadit svou skutkovou verzi, která takto nebyla odvolacím soudem z provedeného dokazování zjištěna.
V rozsudku ze dne 19. 2. 2009, sp.zn. 21 Cdo 3119/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2011, řešil Nejvyšší soud procesní otázku (ne)přihlížení k návrhu na přistoupení dalšího žalovaného do řízení vázanému na podmínku (že žaloba bude vůči původnímu žalovanému zamítnuta), tedy otázku jinou. V odůvodnění rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky z 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, nebo z 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000) uvedl, že překročením návrhu by bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě, a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem. To ale není případ dané věci, v níž se žalobce sice domáhal smluvní pokuty za prodlení žalované s přesně označenými milníky díla (tedy za prodlení s provedením částí díla podle časového harmonogramu), avšak na základě smlouvy, jejíž předmět byl vymezen odkazem na dokumentaci pro provedení stavby, která podle zjištění soudů obou stupňů (na základě provedeného dokazování, včetně dokazování znaleckými posudky) byla v rozporu s vyhláškou (chyběl inženýrskogeologický průzkum, stavebnětechnický průzkum existujících objektů, dokumentace bouracích prací byla zjednodušená, existovaly nejistoty o skutečném provedení a stavu existujících konstrukcí apod.) a s dokumentací pro stavební povolení a se stavebním povolením (dokumentace pro provedení stavby používala nově platné eurokódy a zahrnovala nové požadavky žalobce na prostorové úpravy stavebních objektů atd.). Nedostatky dokumentace pro provedení stavby zjištěné soudy se tedy netýkaly jen druhé a třetí etapy, resp. jen rozšíření stávajícího objektu, jak uvádí žalobce. Posuzováním souladu smlouvy, z níž žalobce svůj nárok dovozuje (dokumentace pro provedení stavby, kterou byl vymezen její předmět), s vyhláškou a dokumentací pro stavební povolení a se stavebním povolením, tedy soud nepřekročil předmět řízení, na čemž skutečnost, že žalobce požaduje v řízení smluvní pokutu za prodlení jen s některými milníky, nic nemění.
Případný není ani odkaz na uvedená rozhodnutí Ústavního soudu. V nálezu z 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, Ústavní soud za porušení dispoziční zásady (a přiznání žalobci více práv, než požadoval) označil postup odvolacího soudu, jenž žalovanému výrokem rozsudku uložil vrácení kupní ceny, aniž (v rozporu s odůvodněním svého rozhodnutí) vyjádřil ve výroku žalobcem požadované synallagma (oproti vydání předmětu koupě). Jde tedy o jinou situaci. V nálezu z 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, Ústavní soud řešil otázku zákazu reformace in peius v civilním sporném řízení, a to ve vztahu k rozhodnutí o nenapadeném výroku o nákladech řízení (uvedl, že potvrdí-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ve vztahu k výroku o nákladech prvostupňového řízení buď rozhodnutí rovněž potvrdí, nebo může odvolateli vyhovět jen ve vztahu k výroku o nákladech prvostupňového řízení a tento výrok změnit pouze ve prospěch odvolatele). Žalobce přitom neobjasňuje, jak by se uvedené závěry mohly promítnout do jeho postavení v daném řízení, v němž byla jeho žaloba soudem prvního stupně zamítnuta a odvolací soud k jeho odvolání napadený rozsudek v plném rozsahu potvrdil (jeho postavení se tedy v odvolacím řízení nezhoršilo). Ostatně, v posledně uvedeném nálezu Ústavní soud dodal, že „[P]ro úplnost lze uvést, že v souladu s § 212a odst. 1 o. s. ř. lze rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, není-li dále stanoveno jinak (§ 205 odst. 2). Odvolací soud tedy provádí přezkum nejen z hlediska hmotného práva, ale i práva procesního s tím, že jeho přezkum je (by měl být) limitován zákazem tzv. změny k horšímu (reformatio in peius)“.
3) Žalobce dále artikuluje dvě (pod)otázky [v dovolání písm. c)]:
a) zda je částečný nesoulad dokumentace pro stavební povolení s dokumentací pro provedení stavby překážkou, která znemožňuje plnění smlouvy o dílo jako celku;
b) zda je objednatel v prodlení s poskytnutím součinnosti zhotoviteli, pokud činí kroky k vydání nového územního rozhodnutí spolu s rozhodnutím o změně stavby před jejím dokončením.
Podle žalobce se při řešení otázek odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 830/2010, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, a sp. zn. 23 Cdo 577/2022. Opakuje argumentaci uvedenou pod bodem 1) a z označené judikatury dovozuje, že má-li mít nedostatek spolupůsobení za následek, že dlužník není v prodlení se splněním závazku, musí jít o spolupůsobení, jež je pro splnění závazku (v dané době) nutné (nezbytné), takže jeho nedostatek je překážkou, která dlužníkovi v plnění jeho závazku brání. V daném případě tak ve vztahu k milníkům první etapy (za prodlení s nimiž požaduje smluvní pokutu) nebylo, což odvolací soud neposuzoval, když absenci součinnosti posuzoval k dílu jako celku. Nesoulad dokumentace pro provedení stavby se stavebním povolením se týkal změn požadovaných žalobcem jako objednatelem na prostorové úpravy stavebních objektů (zvětšení přístavby bazénů se změnou vybavení, doplnění o vnější schodiště s tobogánem, úpravu nástavby v 2. nadzemním podlaží, změnu výšky střechy nad bazénem a zrušení vestavby mezipatra nad prostorem bazénu) a potřeby aplikace nově platných evropských norem pro navrhování konstrukcí (jak uvedl soud prvního stupně), přičemž rozdíly nebyly markantní, ale bylo nutno dopracovat dokumentaci. Harmonogramy si vytvořila sama žalovaná již před uzavřením smlouvy a byly změněny dodatkem č. 1 před předáním staveniště, žalovaná staveniště převzala a zahájila provádění díla; jeho přerušení oznámila dopisem z 21. 10. 2016. Dokumentace pro provedení stavby ohledně milníků, za prodlení s jejichž provedením žalobce požaduje smluvní pokutu, je totožná s dokumentací pro stavební povolení schválenou stavebním úřadem, žalovaná v těchto částech díla nedotčených změnami mohla pokračovat, a navíc s jejich prováděním žalobce o žádnou součinnost nepožádala. Změny díla navíc nebyly takového rozsahu, aby zasahovaly do práv třetích osob, měnily celkovou podstatu původně schválené stavby, neměly zásadní vliv na finální podobu stavby schválenou stavebním povolením a neměly vliv na možnost dílo provádět v souladu s veřejným právem. Žalobce již počátkem roku 2016 zahájil jednání s projektantem o změnách dokumentace pro provádění stavby a nemohl být v prodlení s poskytnutím nutné součinnosti žalované.
Dovolání v tomto rozsahu vychází opět převážně z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud neučinil skutkový závěr, že vady dokumentace pro provedení stavby se týkaly jen dvou dalších etap provádění díla, že dokumentace pro provedení stavby z roku 2013 ohledně milníků, za prodlení s jejichž provedením žalobce požaduje smluvní pokutu, je totožná s dokumentací pro stavební povolení z roku 2009 schválenou stavebním úřadem, ani že změny díla nezasahovaly do práv třetích osob, neměnily celkovou podstatu původně schválené stavby a neměly zásadní vliv na finální podobu stavby schválenou stavebním povolením. Naopak ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že nesplňovala podmínky vydaného stavebního povolení, na rozdíl od dokumentace pro stavební povolení používala nově platné eurokódy, nebyla úplná a dostatečně podrobná, nesplňovala požadavky vyhlášky č. 499/2006 Sb., nebyla podložena doplňujícím inženýrskogeologickým ani stavebnětechnickým průzkumem a nebyla s ohledem na nové požadavky objednatele na stavební dílo v plném souladu s projektovou dokumentací pro stavební povolení; nebyla tedy v souladu s dokumentací pro stavební povolení z roku 2009 (nejen) vlivem některých změn vyvolaných požadavky objednatele, ale i potřeby aplikace nově platných evropských norem pro navrhování konstrukcí, když původní ČSN byly v roce 2010 zrušeny, a byl potřebný doplňující stavebně technický nebo inženýrskogeologický průzkum v rámci bouracích nebo realizačních prací a nová statická posouzení. Odvolací soud sice učinil zjištění, že žalobce zadal ŠUMAVAPLAN spol. s r. o. 29. 3. 2016 smlouvou o dílo přepracování a aktualizaci dokumentace pro provedení stavby, dokumentace k územnímu řízení a dokumentace změny stavby před dokončením, nové územní rozhodnutí a změna stavby před dokončením však byly povoleny stavebním úřadem až rozhodnutím z 30. 3. 2017 (tedy po odstoupení žalované od smlouvy). Opět přitom platí, že Nejvyšší soud při posuzování dovolání vychází ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem.
K žalobcem uvedené judikatuře:
V rozsudku z 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 577/2022, řešil Nejvyšší soud prodlení zhotovitele v důsledku neposkytnutí součinnosti objednatele zpřístupněním staveniště podle o. z. (tedy otázku jinou). Uvedl (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) mimo jiné, že judikatorní závěry přijaté ve vztahu k dnes již neúčinné právní úpravě (konkrétně k výkladu § 365 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, a § 370 obch. zák.), lze uplatnit i při aplikaci § 1968 o. z. a § 1975 o. z., neboť právní úprava prodlení věřitele v zákoně č. 89/2012 Sb. vychází z pojetí v obchodním zákoníku a co do myšlenkového základu ji přejímá.
V rozsudku z 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, řešil Nejvyšší soud otázku, jestli pro posouzení, zda bylo ke splnění závazku dlužníka nutné spolupůsobení věřitele (§ 370 obch. zák.), a zda tedy dlužník nemohl plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele (§ 365 věta druhá obch. zák.) v případě, v němž má nutnost určitého spolupůsobení plynout z právních předpisů, je rozhodná právní úprava účinná v době, kdy měl věřitel součinnost poskytnout, resp. v době, kdy měl dlužník plnit (tedy opět otázku jinou). Nejvyšší soud vskutku vyslovil, že z citovaných ustanovení vyplývá, že má-li mít nedostatek spolupůsobení věřitele za následek, že dlužník není v prodlení se splněním svého závazku, musí jít o spolupůsobení, jež je pro splnění tohoto závazku nutné (nezbytné), takže jeho nedostatek je překážkou, která dlužníkovi v plnění jeho závazku brání. Současně však uvedl, že má-li potřeba spolupůsobení věřitele vyplývat z právních předpisů, pak bez zřetele na to, zda bylo takové spolupůsobení sjednáno či nikoliv, jsou pro posouzení, zda bylo toto spolupůsobení nutné, rozhodné právní předpisy účinné v době, kdy měl dlužník plnit (v uvedené věci zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, dále jen „stavební zákon“). Touto otázkou se odvolací soud měl zabývat z úřední povinnosti, bez zřetele na to, že dovolatel ji v odvolacím řízení neotevřel, neboť právní posouzení je věcí soudu (iura novit curia), a soudy tedy měly i bez návrhu posoudit, který právní předpis je třeba vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu věci použít, tento právní předpis vyložit a na zjištěný skutkový stav věci jej aplikovat.
V rozsudku z 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, Nejvyšší soud uvedl, že podle § 365 obch. zák. je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Prodlení dlužníka nastává objektivně a trvá, jestliže závazek nezanikl odstoupením od smlouvy, do doby, kdy je splněn, resp. pokud bylo plněno vadně a závazek nezanikl odstoupením od smlouvy, do uspokojení práv z odpovědnosti za vady. Prodlení dlužníka nenastává jen v případě, že dlužník nemohl splnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele podle ustanovení § 370 obch. zák. Prodlení má, i pokud jde o prodlení věřitele, objektivní charakter. Nastává, jestliže věřitel poruší své povinnosti ze závazku bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k tomu vedly. Spolupůsobení nutné ke splnění závazku představuje obvykle konkrétní závazek, popřípadě závazky podle smlouvy. Nebude-li takový závazek řádně a včas splněn, je věřitel v prodlení. Může jít také o spolupůsobení nutné, které nebude v daném závazkovém vztahu (ať ze vztahu ze smlouvy nebo vzniklém z jiné právní skutečnosti) výslovně a přesně určeno s určením doby pro jeho plnění. V takovém případě je vždy nutno posoudit, zda jde o spolupůsobení věcně nutné a ve které době bylo nutné je poskytnout, aby dlužník mohl splnit svůj závazek, neboť jen poskytnutí nutného spolupůsobení je povinností věřitele.
V tomto směru však nelze přehlédnout další judikaturu Nejvyššího soudu.
V rozsudku z 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 542/2006, Nejvyšší soud uvedl, že pokud objednatel neposkytl potřebné spolupůsobení nutné k tomu, aby zhotovitel mohl splnit svůj závazek, tj. dokončit dílo řádně a včas (neopatřil včas stavební povolení – v uvedené věci na přípojku plynu - a nezajistil stavební připravenost) není zhotovitel v prodlení (§ 365 obch. zák.; v o. z. § 1968).
V rozsudku z 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2080/2013, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je neplatná smlouva o dílo, ve které se smluvní strany dohodly na provedení díla jiným způsobem, než který byl v okamžiku uzavření smlouvy o dílo povolen rozhodnutím orgánu veřejné správy (stavebním úřadem). Dospěl k závěru, že zákonná úprava nezakazuje dvěma subjektům soukromého práva, aby mezi sebou po vydání stavebního povolení uzavřely smlouvu o dílo, na jejímž základě má být dílo provedeno způsobem odlišným, než je dosud povoleno ve stavebním povolení. Smlouva o dílo, na jejíž předmět díla nebylo vydáno stavební povolení, je platná. Stavební zákon (v daném případě aplikovaný zákon č. 50/1976 Sb.) v § 68 připouští, že stavební úřad může na žádost stavebníka v odůvodněných případech povolit změnu stavby ještě před jejím dokončením. I v současné právní úpravě v zákoně č. 183/2006 Sb., stavebním zákoně, ustanovení § 118 připouští možnost povolení změny stavby před jejím dokončením - před zahájením stavby nebo v průběhu provádění stavby. Jestliže totiž ze skutkových zjištění vyplynulo, že ve smlouvě o dílo se zhotovitelka zavázala provést pro objednatele stavební úpravu a podle smlouvy byla podkladem pro její uzavření mimo jiné i stavební dokumentace a stavební rozhodnutí ke stavbě, představující rozhodnutí o stavebních úpravách, lze dovodit, že prodlení zhotovitelky s dokončením stavby bylo způsobeno prodlením objednatelů, spočívající v jejich nečinnosti, týkající se včasného zajištění stavebního povolení pro zhotovení stavby podle sjednané smlouvy. Zhotovitelka nemůže nést sankční důsledky toho, že dílo (stavba) nebylo dokončeno a předáno ve sjednaném termínu, jestliže v důsledku nečinnosti objednatelů, které lze kvalifikovat jako nedostatek jejich součinnosti při zhotovování díla, nebylo vydáno příslušné stavební povolení. V takovém případě totiž brání provedení stavby veřejné právo, kterým jsou strany vázány, neboť podle § 58 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., platného v rozhodné době, žádost o stavební povolení spolu s předepsanou dokumentací podává u stavebního úřadu stavebník, kterým se podle § 139 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb. rozumí investor a objednatel stavby [pozn. v zákoně č. 183/2006 Sb., účinném do 31. 12. 2023, jde o § 110 ve spojení s § 2 odst. 2 písm. c)]. Zhotovitelka se proto nedostala do prodlení se zhotovením díla, pro něž by objednatelům náležela smluvní pokuta za prodlení zhotovitelky s dokončením díla, nebylo-li ve smlouvě sjednáno, že příslušné stavební povolení zajistí zhotovitelka.
K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení z 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1903/2007, a ze 7. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3054/2015, v němž uvedl, že stavební povolení není součástí pokynů zhotoviteli k provedení díla. Povinnost objednatele obstarat stavební povolení vyplývá z jeho postavení stavebníka dle stavebního zákona a opatření stavebního povolení představuje ve smyslu soukromoprávních předpisů nezbytnou součinnost objednatele ke zhotovení díla.
Výše uvedené závěry se uplatní i pro změnu stavby před dokončením (srov. § 118 odst. 1 věta první, odst. 3 věta první zákona č. 183/2006 Sb.), byť může být povolena i v průběhu provádění stavby (viz § 118 odst. 1 věta druhá citovaného zákona), avšak jen před prováděním stavby odlišně od původního stavebního povolení. Změnu totiž nemůže stavebník nejprve provést a pak si ji pouze nechat dodatečně schválit, neboť by takto, bez součinnosti se stavebním úřadem, mohl změnou stavby narušit zájmy chráněné stavebním zákonem a eliminovat omezení vyplývající pro něho ze stavebního povolení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 20. 5. 2010, sp. zn. 7 As 17/2010, dostupný na webových stránkách www.nssoud.cz).
4) Pod písm. d) artikuluje žalobce opět dvě (pod)otázky:
a) zda je soud oprávněn samostatně hodnotit skutečnost, zda zhotovitel postupoval s potřebnou péčí při zjištění nevhodnosti příkazu objednatele - dokumentace pro provedení stavby;
b) zda je potřeba pro určení míry potřebné (odborné) péče vynaložené zhotovitelem díla k zjištění nevhodného příkazu, vad dokumentace pro provedení stavby, vždy s ohledem na okolnosti daného případu požádat o odborné stanovisko znalce.
Žalobce usuzuje, že při řešení první (pod)otázky se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1343/2022 (o hodnocení důkazu znaleckým posudkem), druhá (pod)otázka nebyla dosud podle žalobce Nejvyšším soudem vyřešena. Odvolací soud podle něj otázku postupu žalované s potřebnou péčí po zjištění nedostatků nezodpověděl, vyházel výhradně ze závěrů znaleckého ústavu. Vytýká mu, že ingoroval skutkové závěry znaleckého ústavu, že žalovaná mohla sama odhalit nedostatky dokumentace. Poukazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, v němž dovodil, že nesplnil-li zhotovitel informační povinnost (když podle znaleckého posudku mohl před započetím či v průběhu prací zjistit nevhodnost předané projektové dokumentace), odpovídá za vadu díla způsobenou použitím nevhodných pokynů objednatele, tj. nevhodnou projektovou dokumentací.
5) Pod písm. e) uvádí žalobce (pod)otázky:
a) zda je objednatel díla v prodlení s poskytnutím součinnosti zhotoviteli za situace, kdy tento nepostupoval s potřebnou péčí a objednatele neprodleně neupozornil na nevhodnost příkazu;
b) zda je lhůta jednoho měsíce pro nápravu nedostatků dokumentace pro provedení stavby a zajištění pravomocné změny územního rozhodnutí a stavebního povolení přiměřená za situace, kdy se o nedostatcích zhotovitel dozvěděl již dne 20. 1. 2016, tyto nedostatky neohlásil objednateli a uzavřel dodatek ke smlouvě o dílo („ačkoli měl povinnost ohlásit nedostatky již v rámci jednání o uzavření dodatku, ohlásil je až v říjnu 2016, kdy poskytl objednateli lhůtu jednoho měsíce k nápravě“).
Při řešení (pod)otázek se odvolací soud podle žalobce odchýlil mj. od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3948/2007, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, sp. zn. 23 Cdo 2009/2016 a sp. zn. 32 Odo 1103/2006.
6) Žalobce dále klade otázku, zda lze považovat za poctivé a mravné jednání dle smlouvy o dílo zhotovitele, který na základě odborného znaleckého posudku věděl o nevhodnosti příkazu objednatele k provádění díla, avšak na nevhodnost objednatele neupozornil po dobu více než 7 měsíců („namísto toho činil řadu kroků, kterými objednatele ujišťoval o tom, že je schopen na základě takového příkazu řádně a včas provést dílo“) a upozornil jej až po této dlouhé době s tím, že lhůtu k nápravě nevhodnosti příkazu určil v délce trvání pouhého jednoho měsíce [v dovolání písm. f)].
Při řešení otázky se měl odvolací soud podle žalobce odchýlit „mimo jiné“ od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2182/2016, a nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3528/20, oproti tomu za nepřípadný považuje odkaz odvolacího soudu na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016 (o nepoctivém jednání).
Žalobce připouští, že dokumentace pro provedení stavby nemohla být použita zhotovitelem pro realizaci díla bez dopracování, což bylo uvedeno v technické zprávě i na výkresech tvořících součást realizační projektové dokumentace, která výslovně vyžadovala v případě potřeby provedení doplňujícího stavebně technického průzkumu a nová statická posouzení. Žalobce na nedostatky upozorňoval již v rámci zadávacího řízení a žalovaná se ve smlouvě zavázala nedostatky napravit ve spolupráci se ŠUMAVAPLAN, spol. s r. o., což nezačala nikdy ani částečně plnit. Odpovědnost za dřívější neodstranění nedostatků tak podle něj leží zcela na žalované. Soud měl zkoumat, zda žalovaná postupovala s potřebnou péčí při zjištění vad dokumentace pro provedení stavby již před podáním nabídky, příp. před uzavřením smlouvy a jejího dodatku. Již 18. 3. 2016 měla žalovaná k dispozici znalecký posudek Ing. Popenkové a Ing. Jarského deklarující nesoulad dokumentace pro provedení stavby s požadavky přílohy č. 6 vyhlášky, žalobce však na nesoulad upozornila jen obecně, nikoli určitým způsobem (podle žalobce pouze alibisticky), což vylučuje jeho prodlení s poskytnutím součinnosti. Podle žalobce tak byla naopak se splněním zákonné upozorňovací povinnosti v prodlení žalovaná. Aktualizované územní rozhodnutí a stavební povolení byly vydány 30. 3. 2017, to je 5 měsíců po výzvě žalované z října 2016. Žalovaná mohla od smlouvy odstoupit dříve, namísto toho žalobce ujišťovala, že předmět smlouvy je realizovatelný. Svým jednáním nesplnila několik povinností patřících podle komentářové literatury k principu poctivosti. Za nesprávný proto považuje závěr odvolacího soudu o důvodnosti odstoupení žalované od smlouvy.
Na (pod)otázkách artikulovaných pod bodem 4) není napadené rozhodnutí založeno [odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu z 22. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1343/2022, a z 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010 (v němž řešil Nejvyšší soud případ, kdy zhotovitel upozornil objednatele na nevhodnost projektové dokumentace až po dokončení prací), je proto bezcenný].
Otázky pod body 5) a 6) [stejně jako otázku 4)] opět staví žalobce na své skutkové verzi, že nebyl žalovanou včas upozorněn na nevhodnost dokumentace pro provedení stavby, že ho žalovaná upozornila na nesoulad dokumentace pro provedení stavby s vyhláškou a se stavebním povolením a dokumentací k němu až 21. 10. 2016 (s lhůtou k nápravě do 21. 11. 2016), a že žalovaná se ve smlouvě zavázala nedostatky napravit ve spolupráci se ŠUMAVAPLAN, spol. s r. o. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že žalovaná žalobce na nesoulad dokumentací upozorňovala od 25. 8. 2015 do jara 2016 (a do přípisu z 21. 10. 2016) opakovaně. Ostatně žalobce sám připouští, že o nedostatcích od počátku věděl, když na ně sám upozorňoval již v rámci zadávacího řízení. Zjištění o závazku žalované napravit nesoulad dokumentací ve spolupráci se ŠUMAVAPLAN, spol. s r. o. neučinil ze smlouvy ani soud prvního stupně ani soud odvolací. Naopak odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně ze smlouvy o dílo z 27. 8. 2015, že v čl. VII/8 se účastníci dohodli, že změnu stavby před jejím dokončením zajišťuje objednatel, nedohodnou-li se strany jinak (což soudy obou stupňů nezjistily).
Odkaz na uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není případný, a to nejen proto, že odvolací soud nedovodil, že by žalovaná nesplnila svou informační povinnost, ale i proto, že v nich řešil Nejvyšší soud otázky jiné (v rozsudku z 20. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3948/2007, otázky odpovědnosti zhotovitele za vady díla při nedodržení projektu, převzetí díla jedním ze spoluvlastníků a autorského dozoru; v rozsudku ze 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, otázku odpovědnosti zhotovitele v případě pokynu objednatele ke zhotovení díla, jehož nevhodnost byla zjištěna až dodatečně; v rozsudku z 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, otázku odpovědnosti zhotovitele za vady díla způsobené použitím nevhodných věcí předaných objednatelem nebo pokynů daných mu objednatelem, na něž zhotovitel upozornil objednatele až po provedení díla; v rozsudku z 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2009/2016, otázku odpovědnosti zhotovitele za škodu, pokud zhotovitel porušil smluvní povinnost vypracovat prováděcí dokumentaci v souladu s dokumentací vypracovanou pro stavební povolení, pokud tak učinil na základě pokynu objednatele; v rozsudku z 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1103/2006, otázku práva zhotovitele na cenu díla, pokud dílo mělo pouze vady způsobené nevhodnými věcmi nebo pokyny objednatele a z tohoto důvodu nebylo možné předmět díla dokončit, za situace, kdy zhotovitel objednatele na nevhodnost pokynů upozornil; v usnesení z 24. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2182/2016, otázku práva zhotovitele na doplacení ceny díla za situace, kdy objednatelé odmítli součinnost při předání díla; v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55 / 2019, otázku moderace smluvní pokuty a jejího započtení; v nálezu z 15. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3528/20, řešil Ústavní soud otázku odpovědnosti za škodu, a to příčinné souvislosti při nepoctivém jednání při uzavření kupní smlouvy).
Žalobce vytýká odvolacímu soudu též vady řízení, a to nesprávná skutková zjištění (skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování, když „z podání žalobce“ vyplývaly jiné skutečnosti), jejichž nesoulad s obsahem spisu považuje za extremní, zakládající přípustnost dovolání podle usnesení Nejvyššího soudu „z 13. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2098/2022“. S odkazem na nález Ústavního soudu z 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 3181/17, vytýká odvolacímu soudu i nepřezkoumatelnost jeho závěrů.
Pokud žalobce v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezil otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo z 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Platí přitom, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze zpochybnit způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Je na zvážení soudu (§ 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a z 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod (existuje-li extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, případně je-li hodnocení důkazů založeno na libovůli) je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., se v posuzovaném případě nejedná (srov. nález Ústavního soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, popř. usnesení Ústavního soudu z 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Také námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí přípustným dovolání nečiní, neboť představuje jen (údajnou) vadu řízení, aniž by se jí v této souvislosti otevírala jakákoliv otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a u níž je splněn některý z předpokladů upravených v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3056/2018, nebo z 16. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4240/2018). Nadto Ústavní soud uvedl, že z hlediska požadavku na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí a naplnění požadavku spravedlivosti řízení není nutné, aby soud reagoval argumentačně na každou jednotlivou námitku stěžovatelky, postačí, představí-li svou ucelenou argumentační linii [srov. např. nález z 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nebo usnesení Ústavního soudu z 24. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 2086/2024]. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Tak tomu v daném případě nebylo.
Výtky žalobce směřující vůči závěrům soudu prvního stupně, na nichž své rozhodnutí nezaložil odvolací soud, přípustnost dovolání založit nemohou, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 1 200 Kč (paušální náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky) žalobce neuvedl ani dovolací důvod, ani nevymezil přípustnost dovolání.
Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání odmítl [§ 243 c) odst. 1 o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn [§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 15. 7. 2025
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu