Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 33 Cdo 252/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2026 Spisová značka:33 Cdo 252/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.252.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Škoda Dotace Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 373 obch. zák. § 374 obch. zák. § 376 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 252/2025-864 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce města Veltrusy, se sídlem Veltrusy, Palackého 9, identifikační číslo osoby 00237272, zastoupeného Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem Praha, Černokostelecká 281/7, proti žalovaným 1) JENEI - s.r.o., se sídlem Kralupy nad Vltavou, Podřipská 992, identifikační číslo osoby 27111814, a 2) Bronislavu Havlínovi, se sídlem Veltrusy, náměstí A. Dvořáka 15, identifikační číslo osoby 46362673, zastoupeným JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem Praha, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení 1 963 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 294/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2024, č. j. 21 Co 54/2024-805, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 11. 2023, č. j. 12 C 294/2019-729, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci 892 209,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 6. 8. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 3,70 % ročně od 5. 7. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalovaných domáhal, aby společně a nerozdílně zaplatili 2 124 921,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2017 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky III. a IV.) a vůči státu (výroky V. a VI.). 2. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 8. 2024, č. j. 21 Co 54/2024-805, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. co do částky 1 963 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2017 do zaplacení (výrok I.), změnil jej v části výroku II. co do částky 15 850 Kč tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci 15 850 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2017 do zaplacení (výrok II.), v části výroku II. co do částky 146 071,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2017 do zaplacení a v závislých nákladových výrocích III., IV., V. a VI. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). 3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 22. 10. 2013 žalobce s první žalovanou uzavřeli – na základě výběrového řízení – smlouvu o dílo (nazvané „Odstranění škod po povodni 2013 - oprava místních komunikací a chodníků“), jejímž předmětem byly stavební práce v rozsahu uvedeném ve výkazu výměr, který nebyl její součástí (toliko součástí veřejné nabídky). Cena díla byla sjednána jako maximální ve výši 2 357 795 bez daně z přidané hodnoty (DPH). Žalobce převzal dílo dne 11. 12. 2013, o čemž byl pořízen protokol o předání díla a odevzdání díla a cenu díla uhradil první žalované (včetně části týkající se opravy komunikace V Blaňkách). Žalobci byla k financování díla poskytnuta ze státního rozpočtu účelová dotace ve výši 1 963 000 Kč; z toho lokality V Blaňkách (opravy tamní komunikace) se týkala její část ve výši 1 337 106 Kč. Druhý žalovaný byl žalobcem (jeho tehdejším starostou) – na základě písemné objednávky ze dne 22. 10. 2013 – pověřen technickým dozorem nad prováděním díla, za což mu žalobce uhradil sjednanou odměnu ve výši 26 620 Kč (včetně DPH). Druhý žalovaný při provádění technického dozoru odsouhlasil první žalovanou navrženou změnu díla spočívající v nahrazení povrchové vrstvy dusané komunikace za recyklovaný materiál z obrusné vrstvy živice, a to vzhledem k nevhodným klimatickým podmínkám pro použití původního materiálu. Souhlas se změnou byl zaznamenán ve stavebním deníku (včetně toho, že navržený materiál má lepší soudržnost a je cenově srovnatelný). Po předání díla žalobce zjistil, že vykazuje vady, které – po komunikaci s první žalovanou – uplatnil dopisem ze dne 20. 4. 2016. Po dalším jednání první žalovaná vady díla neodstranila, ani s odstraněním nezačala (byť sama navrhovala řešení jejich odstranění a součinnost) s odůvodněním, že postupovala podle smlouvy a že vady díla byly způsobeny větší zátěží na komunikaci V Blaňkách. K posouzení vad – konkrétně ke kvalitě zhotovení konstrukce vozovky obslužné komunikace v lokalitě V Blaňkách a podél hráze – žalobce nechal vypracovat posudek (z 6. 5. 2016) znalcem Doc. Ing. Luxemburkem, CSc.; ve dvou ze tří kopaných sond byla zjištěna menší tloušťka provedených vrstev a do spodní vrstvy nebyla použita štěrkodrť (uvedená ve smlouvě), nýbrž stavební odpad obsahující nežádoucí složky (betonový recyklát, zbytky kůry stromů, větvě a těžené kamenivo). Ke stejnému závěru dospěla i veřejnoprávní kontrola z 8. 9. 2016 provedená Ministerstvem dopravy ohledně použití poskytnuté dotace a po jejím skončení (na základě jejich výsledků) byl žalobce nucen dotaci v plné výši vrátit, což učinil 29. 5. 2017. Žalobce se pokusil odvrátit vrácení dotace tím, že dne 17. 10. 2016 uplatnil námitky (do protokolu) proti zjištění veřejnoprávní kontroly, avšak opožděně, neboť lhůta uplynula již 14. 10. 2016. Podklady pro námitkové řízení pro žalobce připravoval druhý žalovaný a poskytl mu je tři dny před podáním námitek. Vzhledem k tomu, že první žalovaná vytčené vady díla neodstranila (ani s odstraněním nezapočala), žalobce odstoupil od smlouvy o dílo dopisem ze dne 2. 7. 2018 a dopisem ze dne 4. 7. 2019 ji vyzval k vrácení bezdůvodného obohacení, které mu však nevrátila. Bezdůvodné obohacení ve výši 892 209,46 Kč (s příslušenstvím) přiznal žalobci soud prvního stupně (výrokem I, který nebyl napaden odvoláním). 4. Odvolací soud – vzhledem k datu uzavření smlouvy o dílo dne 22. 10. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. z.“) – právně věc posoudil (zejména) podle § 373, § 374 odst. 1 a 2, § 376, § 380 a § 383 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobce – ačkoliv řádně poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (při jednání soudu prvního stupně dne 4. 4. 2023) – neprokázal, že mezi porušením smluvních povinností žalovaných (u první žalované ze smlouvy o dílo a u druhého žalovaného ze smlouvy o technickém dozoru) a vznikem škody spočívající v povinnosti žalobce vrátit státní účelovou dotaci ve výši 1 963 000 Kč, byla příčinná souvislost, resp. že se jednalo o příčinu prvotní, podstatnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Dovodil, že prvotní a podstatnou příčinou, která vedla ke škodlivému následku spočívajícím v povinnosti žalobce vrátit účelovou dotaci, bylo jeho vlastní jednání zahrnující celou řadu (soubor) pochybení: - již výběrové řízení vedl s účastníkem s nedostatečným živnostenským oprávněním, - při kontraktačním procesu uzavřel smlouvu s neurčitým předmětem, neboť odkazovala na výkaz výměr, který nebyl její součástí (byl toliko součástí veřejné nabídky), - v průběhu realizace díla v rozporu se smlouvou zaplatil první žalované celou cenu díla na základě faktury, která nebyla podložena odsouhlaseným soupisem provedených prací, nedohlížel na řádné vedení stavebního deníku, rezignoval i na jakoukoliv další kontrolní činnost, - při předání díla nepožadoval od první žalované předání projektové dokumentace se zakreslenými změnami podle skutečně provedených prací a prohlášení o shodě na použité materiály, - část dotace použil na opravu majetku nesouvisejícího s dopravou, tedy k jinému účelu. Podle odvolacího soudu žalobce jím zdůrazňovanou komunikaci v lokalitě V Blaňkách – jíž se týkala převážná část dotace (1 337 106 Kč) – po dokončení a předání díla ani nekontroloval, natož aby ji udržoval, když dokončené dílo bylo předáno 11. 12. 2013 a teprve o 2 roky později, dne 23. 11. 2015, podal M. (třetí osoba) podnět k prošetření využití dotace, v němž uvedl, že stav dotyčné komunikace je horší než před provedením oprav. Z toho je zřejmé, že vady této části díla se musely projevit mnohem dříve. Přesto žalobce vady dotyčné komunikace vytknul až 20. 4. 2016 – a to teprve v průběhu veřejnoprávní kontroly zahájené 21. 3. 2016 – kdy již muselo být zřejmé, že pro něj nemůže dopadnout příznivě. Z toho nelze než dovodit, že žalobce se o svůj majetek nestaral a porušil svoji prevenční povinnost předcházet škodám. Obdobně lze hodnotit skutečnost, že žalobce podal námitky do protokolu kontrolní komise opožděně, čímž rezignoval i na poslední možnost zabránit vzniku škody spočívající ve vrácení dotace. 5. Proti potvrzující části výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu (tj. výroku I.) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek: 1) „zda škoda v podobě dotace, kterou byl žalobce nucen vrátit dotačnímu orgánu, vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaných, tedy zda právně relevantní příčinou vzniku škody bylo porušení povinností žalovaných spočívající ve vadném provedení části díla - komunikace V Blaňkách prvním žalovaným a v zanedbání kontrolních povinností technického dozoru druhým žalovaným, nebo zda právně relevantní příčinou vzniku škody mohla být případná pochybení žalobce (pokud na straně žalobce taková vznikla), ke kterým případně došlo až následně po porušení povinností žalovaných a jako další důsledek těchto porušení“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 1 Cz 86/90, sp. zn. 30 Cdo 237/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1635/2012. 2) „zda mohlo dojít ke zproštění odpovědnosti žalovaných za škodu tím, že žalobce nepodal námitky proti protokolu o kontrole včas, a zda tedy nepodáním tohoto opravného prostředku (za situace, kdy námitky nemohly zvrátit výsledek kontroly ohledně komunikace V Blaňkách a porušení povinností žalovaných) mohlo dojít k přetržení příčinné souvislosti mezi vadně provedeným dílem a škodou v podobě vrácení dotace a k založení odpovědnosti žalobce“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 359/2007 a sp. zn. 29 Cdo 228/2010. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že prvotní příčinou vzniku škody spočívající ve vrácení státní účelové dotace bylo jeho jednání zahrnující celý soubor (řadu) vlastních pochybení. To podle výsledků veřejnoprávní kontroly k odnětí dotace (i) vůbec nevedlo nebo (ii) nebylo jeho pochybením, nýbrž šlo o pochybení přičitatelné žalovaným nebo (iii) nepředstavovalo právně relevantní příčinu vzniku škody a následovalo až po porušení povinností žalovanými, jež spustilo řetězec událostí vedoucích ke vzniku škody v podobě odňaté dotace. Namítá, že „prvotní a jedinou“ právně významnou skutečností – která vedla ke vzniku škody spočívající ve vrácení dotace – bylo porušení povinností žalovaných spočívající v tom, že první žalovaný provedl část díla - opravu komunikace V Blaňkách vadně a druhý žalovaný jako technický dozor „toto vadné provedení schválil“. Nebýt porušení povinností žalovaných, veřejnoprávní kontrola „by se vůbec neuskutečnila a dotace by mu nemohla být odňata“. Přitom odvolací soud „nijak“ nezohlednil, že právě havarijní stav komunikace V Blaňkách popsaný v závěrech veřejnoprávní kontroly („komunikace je v podstatě nesjízdná“) – kdy po provedení prací prvním žalovaným byla v horším stavu než bezprostředně po povodních a před opravou prvním žalovaným – byl důvodem k podání podnětu třetí osobou – M. k prošetření využití dotace a rovněž důvodem k vrácení dotace. Pokud by oprava dotyčné komunikace byla provedena řádně, podnět ke kontrole využití dotačních prostředků „by vůbec nebyl podán a ke škodě by tak nedošlo“. Z hlediska posouzení příčinné souvislosti nemá vliv okamžik vytknutí vad (uplatnění reklamace) „až“ dne 20. 4. 2016 (tj. v necelé polovině záruční doby), neboť v případě vytknutí vad ještě před podáním podnětu M. v listopadu 2015 nemohl škodě spočívající v odnětí dotace zabránit. Od vytknutí vad (20. 4. 2016) opakovaně vyzýval prvního žalovaného k jejich odstranění po dobu více než dvou let, přičemž odstraňování vad ani nezapočalo. Pochybení uvedená Ministerstvem dopravy v protokolu o výsledku veřejnosprávní kontroly „odpovídají prakticky ze 100 % pochybením na straně žalovaných“; to se týká všech kontrolovaný lokalit (nejen V Blaňkách). Odvolacímu soudu vytýká, že neaplikoval (zejména) § 14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), v rozhodném znění, podle něhož dotační orgán musel odejmout celou dotaci, a to bez ohledu na množství a závažnost porušení dotačních pravidel. Nemohl tedy škodě zabránit, ani kdyby podal námitky proti veřejnoprávní kontrole včas, neboť pochybení týkající se vadného provedení komunikace V Blaňkách by námitkami nemohlo být zhojeno. Vedle toho podle judikatury Nejvyššího soudu (uvedené k otázce druhé) nepodání opravného prostředku (zde námitek) nezbavuje škůdce odpovědnosti za způsobenou škodu. Odvolací soud také „nijak“ nezohlednil, že i kdyby dotace mohla být odňata pouze částečně (což s ohledem na rozpočtová pravidla nemohla) a i kdyby se na odnětí dotace svým jednáním podílel, mohlo to být nanejvýš důvodem pro založení jeho spoluodpovědnosti za vznik škody ve smyslu § 382 obch. zák., případně § 384 odst. 1 obch. zák. (na jejichž aplikaci opakovaně upozorňoval odvolací soud). Konečně namítá nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku (k tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05, sp. zn. IV. 1148/13 a sp. zn. I. ÚS 3050/17). Napadené rozhodnutí neobsahuje žádné úvahy soudu o tom, které ze skutečností (tj. z pochybení žalovaných a případných pochybení žalobce) jsou ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 312/05) právně významné (podstatné) a které nikoliv, jak se tyto právně významné příčiny promítly či mohly promítnout do následku (škody) a jaký vliv na způsobení škody mohly mít skutečnosti, které právně relevantní nejsou. 6. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Zdůraznili, že žalobce porušil nejen prevenční povinnost ale i péči řádného hospodáře, neboť do kontroly ze strany ministerstva zde žádná péče o majetek žalobce nebyla (míněna komunikace V Blaňkách). Pokud žalobce zjevné vady nijak neřešil ještě před kontrolou ministerstva, mělo by to samo o sobě být o důvodem pro přetržení příčinné souvislosti, neboť včasnou reklamací a odstraněním vad by k žádné kontrole vůbec nemuselo dojít, případně by kontrola neshledala pochybení na opravě komunikace V Blaňkách. 7. Nejvyšší soud při projednání dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom, že otázka, zda jsou určité události ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Jako taková pak vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nemůže být v dovolacím řízení přezkoumávána. Právním posouzením je však stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, příp. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). 11. Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází při právním posouzení příčinné souvislosti z teorie adekvátní příčinné souvislosti, podle níž se o vztah příčinné souvislosti jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. V případě, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody, je třeba mezi takovými skutečnostmi identifikovat vskutku právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, a ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 656/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Ústavní soud ve shora citovaném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „…v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ Závěr odvolacího soudu, který ve skutkových poměrech dané věci mezi porušením smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo a škodou spočívající v povinnosti vrátit dotaci neshledal příčinnou souvislost, je s výše uvedeným v souladu. 12. Otázka (druhá) „zda mohlo dojít ke zproštění odpovědnosti žalovaných za škodu tím, že žalobce nepodal námitky proti protokolu o kontrole včas, a zda tedy nepodáním tohoto opravného prostředku (za situace, kdy námitky nemohly zvrátit výsledek kontroly ohledně komunikace V Blaňkách a porušení povinností žalovaných) mohlo dojít k přetržení příčinné souvislosti mezi vadně provedeným dílem a škodou v podobě vrácení dotace a k založení odpovědnosti žalobce“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud žádný závěr ohledně zproštění odpovědnosti žalovaných za škodu neučinil, takže na řešení k tomu formulované otázky není napadené rozhodnutí založeno. 13. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 14. O povinnosti k náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto řízení dovolacího rozhodne soud v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu