Plný text
33 Cdo 2647/2025-767
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka, ve věci žalobců a) K. S. a b) M. E., zastoupených obecným zmocněncem Z. B., proti žalovaným 1) J. B. a 2) M. B., zastoupeným JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha, Symfonická 1496/9, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 106/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. 5. 2025, č. j. 15 Co 119/2025-675, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 10 C 106/2020-633, určil, že Š. L., r. č. XY, byla ke dni úmrtí 30. 3. 2017 vlastníkem jednotky – bytu č. XY s příslušenstvím, včetně k ní náležejícího podílu na společných částech budovy č. p. XY a XY, a podílu na pozemku parc. č. XY ve výši 499/18248 vzhledem k celku, zapsaných na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY, zastavil řízení o uložení povinnosti žalobcům zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na kupní cenu bytové jednotky uvedené ve výroku I. částku 325 504 Kč, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 15 Co 119/2025-675, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Vzhledem k tomu, že sporná kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod dotyčné bytové jednotky za kupní cenu 327 000 Kč, byla – dle tvrzení žalovaných – uzavřena mezi nimi a zůstavitelkou (Š. L.) dne 30. 7. 2013, odvolací soud právně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. z.“). Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) shledal úplným, jasným a správným znalecký posudek znalce MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M. Z něj vyplynulo, že ke dni podpisu smlouvy (30. 7. 2013) došlo u zůstavitelky ke snížení jejích schopností rozpoznávacích a ovládacích v důsledku jejího kognitivního deficitu na hranici mezi mírným kognitivním deficitem a lehkým stupněm demence a k dehydrataci organismu. Snížení schopnosti ovládací znalec hodnotil jako nepodstatné a snížení schopnosti rozpoznávací ve vztahu k nakládání s majetkovými hodnotami jako podstatné, což znamená, že zůstavitelka byla schopna smlouvu podepsat, ale nebyla schopna chápat její obsah. S odkazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, sp. zn. 24 Cdo 622/2020 a sp. zn. 24 Cdo 596/2023) odvolací soud dospěl k závěru, že u zůstavitelky byla přítomna duševní porucha, která ji činila (dne 30. 7. 2013) neschopnou k uzavření kupní smlouvy, která je proto podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatná.
Žalovaní předložili znalecký posudek – označený jako revizní – znalce doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc. Soud prvního stupně provedl výslech obou znalců a při jednání je konfrontoval. Výhrady MUDr. Žukova k znaleckému posudku MUDr. Tučka odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) neshledal důvodnými.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují ve vyřešení následujících otázek:
1) „právního posouzení neplatnosti právního jednání podle § 38 odst. 2 obč. zák., při jejímž řešení se – dle jejich přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 821/2015, sp. zn. 30 Cdo 2224/2017, sp. zn. 27 Cdo 2674/2018 a sp. zn. 24 Cdo 3333/2024.
2) „právního posouzení postupu soudu při hodnocení znaleckých posudků, zejména v otázce, zda lze bez dalšího pominout obsahové závěry znalce pro formální vady jeho písemného posudku“, při jejímž řešení se – dle jejich přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 821/2015, sp. zn. 27 Cdo 2674/2018 a sp. zn. 24 Cdo 3333/2024.
3) „odstraňování vad, popř. nedostatků znaleckého posudku a případného ustanovení nového znalce“, při jejímž řešení se – dle jejich přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 3333/2024.
4) „právního posouzení důkazního standardu vyžadovaného pro vyslovení neplatnosti právního jednání z důvodu duševní poruchy jednající osoby“, při jejímž řešení se – dle jejich přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 821/2015 a sp. zn. 30 Cdo 2224/2017.
5) zda „odvolací soud při rozhodování o neplatnosti právního úkonu dostatečně zohlednil širší souvislosti případu uvedené v odst. 4.17. a 4.18 dovolání“, při jejímž řešení se – dle jejich přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2674/2018.
Soudům vytýkají, že nezohlednily zejména následující skutečnosti (uvedené pod body 4.17 a 4.18 dovolání):
- že znalecký posudek znalce MUDr. Tučka byl vypracován „post mortem“, tedy bez možnosti přímého vyšetření zůstavitelky, a navíc s téměř desetiletým časovým odstupem od posuzovaného právního jednání, což „nevyhnutelně oslabuje důkazní sílu“,
- že zůstavitelka podle zdravotnické dokumentace „rozuměla hodnotě peněz (i 3 týdny po podpisu smlouvy) a projevovala běžné racionální uvažování“,
- zásadu, že právní jednání je třeba považovat spíše za platné než za neplatné, pokud nejsou důvody neplatnosti prokázány bez důvodných pochybností,
- vztahové a morální souvislosti spočívající v tom, že „žalovaná udržovala se zůstavitelkou blízký osobní vztah, pečovala o ni, pravidelně ji po dobu několika let navštěvovala a po její smrti zajistila a uhradila pohřeb; naproti tomu žalobci se se zůstavitelkou stýkali pouze sporadicky a o její každodenní potřeby se nestarali“,
- ustanovení § 2 odst. 3 o. z., a to ve prospěch zachování platnosti smlouvy.
6) „zda může soud obsahově nepřihlédnout k výpovědi znalce při konfrontaci, pokud jeho písemný posudek vykazuje formální nedostatky, aniž by znalci umožnil tyto nedostatky odstranit (§ 127 o. s. ř.)“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
7) „zda je přípustné, aby jednomu znalci byly zpřístupněny podklady (např. zdravotní dokumentace), zatímco druhému ne, a přitom soud posudek druhého zpochybnil právě proto, že vycházel z podkladů znalce prvního“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Namítají, že znalec MUDr. Tuček „založil své závěry převážně na předpokladu existence duševní poruchy, nikoli na jejím prokazatelném zjištění při zachování vysoké míry pravděpodobnosti. Vycházel z okolností, které nevyplývají z podkladů ani ze zdravotnické dokumentace, a řadu rozhodujících skutečností pouze domněle předpokládal“. Přitom zdůraznili, že MUDr. Tuček zcela opomenul zohlednit výpověď P. K., která zůstavitelku navštěvovala a „v roce 2013 si nevšimla žádného omezení jejích duševních schopností“, a účastnickou výpověď žalovaného, že zůstavitelka se mu „jevila jako duševně zdráva“. MUDr. Tučkem uvedené komplikující faktory - změnu prostředí a stresovou situaci považují toliko za „jeho domněnku“ a vliv dehydratace na duševní stav zůstavitelky jako – (další) komplikující faktor – považují za „mimořádně pochybný“. Konfrontace obou znalců „neodstranila, ale naopak prohloubila pochybnosti“ ohledně duševního stavu zůstavitelky v den podpisu smlouvy, když oba „popsali její stav jako kolísavý a shodli se, že nelze s jistotou určit“ míru kognitivního deficitu právě v době podpisu smlouvy. Vliv kognitivního deficitu na rozpoznávací schopnosti zůstavitelky „tak rovněž zůstává hypotetický“. Z uvedených důvodu je závěr soudů o neplatnosti právního jednání „postaven na spekulativním znaleckém posudku, což vylučuje“ judikatura Nejvyššího soudu. Závěr odvolacího soudu o jednání zůstavitelky v duševní poruše „byl učiněn pouze na základě předpokladu takové situace, nikoli na dostatečně přesvědčivých odborných zjištěních“.
Konečně soudům vytýkají, že „zcela pominuly podstatnou část“ závěrů znalce MUDr. Žukova, podle nichž zdravotnická dokumentace byla „nedostatečná a nesourodá pro učinění jasného závěru“ o přítomnosti duševní poruchy v době podpisu smlouvy a že „z formálních důvodů nepřihlédly“ k výpovědi MUDr. Žukova a „nehodnotily oba znalecké posudky ve vzájemné souvislosti“. Soud prvního stupně MUDr. Žukovovi „neumožnil nahlédnout do soudního spisu a seznámit se s úplnými podklady“, když při jednání dne 9. 11. 2023 nevyhověl jejich návrhu. Tím, že soudy „upřednostnily závěry MUDr. Tučka, aniž umožnily MUDr. Žukovovi odstranit formální nedostatky a – po seznámení se spisem – doplnit jeho znalecký posudek“, porušily jejich právo na spravedlivý proces.
Žalovaní podali (vedle dovolání) též návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
5. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
6. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Dovolání není přípustné.
10. K otázce první: K posouzení neplatnosti právního jednání učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (obdobně nyní ustanovení § 581 o. z.) postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3333/2024, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1630/25).
11. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Dovolatelé uvedené zjevně pomíjí, neboť argumentují-li nesprávným právním posouzením věci (že odvolací soud při posouzení platnosti kupní smlouvy nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval § 38 odst. 2 obč. zák.), pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jejich skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že zjištěná duševní porucha zůstavitelky ji nečinila neschopnou k uzavření kupní smlouvy (dne 30. 7. 2013), případně, že při uzavírání kupní smlouvy zůstavitelka nejednala v duševní poruše (neměla duševní poruchu). Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že ke dni podpisu smlouvy (30. 7. 2013) došlo u zůstavitelky ke snížení jejích schopností rozpoznávacích a ovládacích v důsledku jejího kognitivního deficitu na hranici mezi mírným kognitivním deficitem a lehkým stupněm demence a k dehydrataci organismu. Snížení schopnosti ovládací znalec hodnotil jako nepodstatné a snížení schopnosti rozpoznávací ve vztahu k nakládání s majetkovými hodnotami jako podstatné, což znamená, že zůstavitelka byla schopna smlouvu podepsat, ale nebyla schopna chápat její obsah. Oproti tomu žalovaní prosazují, že závěr, že podstatné snížení rozpoznávacích schopností zůstavitelky bylo způsobeno kognitivním deficitem na hranici mezi mírným kognitivním deficitem a lehkým stupněm demence a dehydratací organismu, „je založen na neprokázaných předpokladech, nikoli na skutečnostech podložených zdravotnickou dokumentací“ a že vliv kognitivního deficitu na rozpoznávací schopnosti zůstavitelky „zůstává hypotetický“. K tomu dodali, že vliv dehydratace organismu – jako komplikujícího faktoru – na stav zůstavitelky v den podpisu smlouvy „je mimořádně pochybný“ a že znalcem MUDr. Tučkem uvedené (další) komplikující faktory – změna prostředí (pobyt v cizím prostředí) a stresová situace po poměrně náročném lékařském výkonu (operaci) – mající vliv na stav zůstavitelky v den podpisu smlouvy jsou „pouhou domněnkou znalce“.
Lze proto uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaní domáhají přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
12. K otázce druhé až sedmé: Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. a reflexí nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, na které odkazují i dovolatelé. V rámci odkazovaných rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák., lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních okolností jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, ale je potřeba se zabývat také tím, jaké informace posudek obsahuje, zda u osob již nežijících neabsentuje zdravotní dokumentace a relevantní informace o zdravotním stavu k období, ve kterém učinily sporný právní úkon, a že je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2377/2020).
13. Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).
14. Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1897/2007, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2105/2020, ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3702/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 500/2012 a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 542/2020).
15. Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty podle § 53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.
16. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí. Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007).
17. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, nebo ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014).
18. Není ničím výjimečným, že znalci z odvětví psychiatrie posuzují jednání mnohdy již nežijící osoby v inkriminovaném období i při absenci její zdravotní dokumentace vztahující se k posuzovanému období. To však neznamená, že i v těchto případech nelze dospět ke znaleckému závěru, že posuzovaná osoba (zůstavitel) v předmětné období byla stižena duševní poruchou a její ovládací (určovací) a (nebo) rozpoznávací schopnosti byly zcela či podstatně vymizelé, což má relevanci pro následný závěr rozhodujícího soudu o neplatnosti předmětného právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. Nadto v mnoha případech duševní porucha posuzované osoby nebyla v inkriminované době navenek laiky detekovatelná, přičemž validace stavu, že osoba je či byla stižena v daný okamžik duševní poruchou tak, že její ovládací či rozpoznávací schopnosti byly zcela nebo z podstatné části vymizelé (snížené), je diagnostikovatelná zpravidla toliko psychiatrem. Může se stát, že posuzovaná osoba navenek vůči přítomným osobám působí a chová se tzv. zcela standardně, bez jakýchkoliv laiky zaregistrovaných rušivých projevů či náznaků duševní poruchy, ač ve skutečnosti je předmětnou duševní poruchou vskutku stižena, což ex post je verifikováno sofistikovaným vyšetřením ustanoveným znalcem - psychiatrem, povětšinou s přihlédnutím k předchozí zdravotnické dokumentaci a dalším zjištěným skutečnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3333/2024, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1630/25).
19. Otázkou druhou až sedmou dovolatelé zpochybňují procesní postup soudu při hodnocení znaleckých posudků, přičemž se v nich soustřeďují na dílčí aspekty tohoto postupu (např. odstranění rozporů v závěrech znaleckých posudků, posouzení, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů, dosažení tzv. důkazního standardu).
20. Otázka procesního postupu soudu při hodnocení znaleckých posudků přípustnost dovolání nezakládá.
21. V projednávané věci soud prvního stupně provedl výslech obou znalců (MUDr. Tučka a MUDr. Žukova) a při jednání je konfrontoval. Odvolací soud vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckých posudků řídil, proč závěry znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M. – znalce z oboru psychiatrie – považuje za správné a přesvědčivé (oproti závěrům znaleckého posudku MUDr. Žukova) a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalovaných. Znaleckému posudku MUDr. Žukova – který předložili žalovaní jako revizní – soudy (mimo jiné) vytkly, že vůbec neobsahoval nálezovou část a vlastní závěr spočívající v odpovědi na otázky položené soudem ohledně míry zachování schopností ovládacích a rozpoznávacích zůstavitelky (srov. zejména body 18, 19 a 21 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího a body 21 až 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou nedostatky znaleckého posudku MUDr. Žukova podrobně vysvětleny).
Lze uzavřít, že odvolací soud při hodnocení znaleckých posudků postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
22. Námitky dovolatelů týkající se hodnocení duševního stavu zůstavitelky (že se jim „jevila jako duševně zdráva“, že znalcem uvedené komplikující faktory mající vliv na duševní stav zůstavitelky jsou „domněnkou znalce“, že vliv dehydratace na duševní stav zůstavitelky je „mimořádně pochybný“) a hodnocení její zdravotnické dokumentace (že zdravotnická dokumentace byla „nedostatečná a nesourodá pro učinění jasného závěru“ o přítomnosti duševní poruchy) založené na nesouhlasu se závěry MUDr. Tučka jsou polemikou s věcnou správností odborných závěrů znalce. Takové námitky nejsou způsobilé zpochybnit žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
K výtce dovolatelů, že soud prvního stupně MUDr. Žukovovi „neumožnil nahlédnout do soudního spisu a seznámit se s úplnými podklady“ – dlužno poznamenat, že soud byl připraven MUDr. Žukovovi poskytnout veškerou součinnost k tomu, aby mohl disponovat stejnými podklady, které měl k dispozici při zpracování svého znaleckého posudku MUDr. Tuček. MUDr. Žukov však soud s žádným požadavkem neoslovil a ani neprojevil zájem nahlédnout do soudního spisu (srov. bod 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
23. Při prokazování, zda zůstavitelka trpěla duševní chorobou, postačí stanovení vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou k právním úkonům (právně jednat). Tohoto standardu se přitom soudům nižší instance podařilo dosáhnout. Vycházely při tom nejen ze znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M., jehož závěry dovolatelé napadají, ale i ze zdravotnické dokumentace, účastnických a svědeckých výpovědí a nepřiměřeně nízké sjednané kupní ceny 327 000 Kč - vzhledem k ceně stanovené znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Bureše ze dne 29. 8. 2013 ve výši 662 510 Kč (srov. bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z důkazů dospěly k jednoznačnému skutkovému závěru, že ke dni podpisu kupní smlouvy (30. 7. 2013) zůstavitelka jednala v duševní poruše – spočívající v podstatném snížení její rozpoznávací schopnosti ve vztahu k nakládání s majetkovými hodnotami –, která ji činila neschopnou k uzavření smlouvy.
24. Poukaz žalovaných na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2224/2017, ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2674/2018, a ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3333/2024, od nichž se odvolací soud měl (při řešení otázky procesního postupu soudu při hodnocení znaleckých posudků) odchýlit, není pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý již proto, že projednávané věci – oproti odkazovaným věcem – zůstavitelka učinila sporný právní úkon v průběhu její hospitalizace v nemocnici (v Táboře) pro petrochanterickou frakturu, kde byly denně pořizovány lékařské záznamy o jejím stavu, a – vedle toho – na její stav v den podpisu smlouvy měly vliv komplikující faktory - (zejména) dehydratace organismu, stresová situace po poměrně náročném lékařském výkonu (operaci) a změna prostředí (pobyt v cizím prostředí). Nadto zůstavitelka v době podpisu smlouvy měla velmi vysoký věk - 96 let.
25. Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
26. Dovolatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu též v rozsahu jeho nákladového výroku, proti němuž dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
27. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti (popř. právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.].
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 2. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu