Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 33 Cdo 2861/2024 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2025 Spisová značka:33 Cdo 2861/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.2861.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2861/2024-187 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce D. Z., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalovanému Mgr. Štěpánu Ciprýnovi, LL.M., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, identifikační číslo 04005406, zastoupenému JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení 22 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 299/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 11 Co 108/2024-151, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 759 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Kiršnera, LL.M., advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal zaplacení částky 22 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, když s žalovaným dne 17. 12. 2019 uzavřel dohodu o poskytování právních služeb a složil zálohu ve výši 22 000 Kč, avšak dne 23. 12. 2019 od této dohody odstoupil a žalovaný mu poskytnutou zálohu nevrátil. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 37 C 299/2022-128, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 22 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že dne 17. 12. 2019 spolu účastníci řízení uzavřeli dohodu o poskytování právních služeb, v rámci které si sjednali odměnu za každou započatou hodinu poskytování právních služeb ve výši 2 500 Kč bez DPH. Žalobce složil zálohu ve výši 22 000 Kč. Žalobce od této dohody odstoupil dopisem doručeným žalovanému dne 25. 12. 2019. Následně však žalobce odvolal účinky odstoupení od smlouvy se souhlasem žalovaného, tj. po odstoupení od smlouvy se strany opětovně dohodly na realizaci původní smlouvy. V období od prosince 2019 do dubna 2020 pak žalovaný pro žalobce vykonal celkem 10 hodin právních služeb. Žalobce tak nemá právo na vrácení složené zálohy ve výši 22 000 Kč a soud prvního stupně jeho žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 11 Co 108/2024-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci; řádně vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil. Z e-mailové komunikace mezi účastníky řízení, resp. mezi žalobcem a advokátem Mgr. Sladkým (jednajícím v substituci za žalovaného), vyplývá, že se žalobce a žalovaný dohodli na pokračování poskytování právních služeb dle původní dohody. Žalobce se opakovaně obracel na Mgr. Sladkého se žádostmi o posouzení právních otázek či zodpovězení konkrétních dotazů odborné (právní) povahy, přičemž Mgr. Sladký požadovaná posouzení žalobci poskytoval a jeho dotazy zodpovídal. Uvedené skutečnosti plně opodstatňují závěr, že žalobce a žalovaný konkludentně uzavřeli smlouvu o poskytování právních služeb stejného obsahu, jako měla Dohoda o poskytování právní služeb ze dne 17. 12. 2019, jakož i závěr, že žalovaný (prostřednictvím Mgr. Sladkého) na základě takto uzavřené smlouvy poskytl žalobci právní služby specifikované ve vyúčtování. O tom svědčí také skutečnost, že žalobce ze znění této dohody vycházel a odkazoval na její konkrétní ujednání, když po žalovaném požadoval slevu z ceny za poskytování právních služeb. Za právní služby, které žalovaný poskytl žalobci do 30. 4. 2020 a které byly specifikovány ve vyúčtování poskytnutých služeb, náležela žalovanému na základě konkludentně uzavřené smlouvy o stejném obsahu, jaký měla dohoda ze dne 17. 12. 2019, odměna. S ohledem na to, že žalovaný do 30. 4. 2020 poskytl žalobci právní služby v trvání 10 hodin, je zřejmé, že poskytnutá záloha ve výši 22 000 Kč byla zcela spotřebována a žalovanému bezdůvodné obohacení nevzniklo. K námitkám žalobce odvolací soud uvedl, že smlouva o poskytování právních služeb má v tomto případě povahu smlouvy příkazní. Není-li pro takovou smlouvu stanovena obligatorní písemná forma, a může-li tedy být uzavřena ústně či konkludentně, nelze toliko ve skutečnosti, že byla uzavřena jinou než písemnou formou, spatřovat porušení práv spotřebitele. Co se týče rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 1. 2023, ve věci C-395/21, na který žalobce odkazoval, odvolací soud uvedl, že je přiléhavý potud, že otázky v tomto rozsudku řešené se týkají souladnosti stanovení ceny právních služeb hodinovou sazbou s ustanoveními směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 (dále jen „Směrnice“), avšak závěrům, které žalobce na základě poukazovaného rozsudku činí, přisvědčit nelze. Žalovaný uvedl, že žalobci před uzavřením smlouvy byly sděleny informace, které mu umožnily přijmout rozhodnutí obezřetně a s veškerou znalostí finančních důsledků, které má uzavření této smlouvy, když byl seznámen s nutností složit zálohu ve výši 22 000 Kč s tím, že o případné potřebě navýšení zálohy bude s předstihem informován. Odvolací soud nepovažoval za nezbytné posuzovat, zda byl tímto způsobem požadavek transparentnosti ve smyslu článku 4 odst. 2 Směrnice splněn. Z citovaného rozsudku Soudního dvora se totiž zároveň podává, že toliko pro nesplnění požadavku transparentnosti nesmí být stanovení ceny právních služeb hodinovou sazbou považováno za zneužívající, pokud vnitrostátní úprava nestanoví jinak (občanský zákoník ani jiné právní předpisy vnitrostátní úpravy jinak nestanoví). I v případě, že informací o výši zálohy požadavek transparentnosti splněn nebyl, nepředstavuje sjednání hodinové ceny za poskytování právních služeb takové porušení práv spotřebitele, v jehož důsledku by toto ujednání mělo být pokládáno za ujednání, k němuž se nepřihlíží (§ 1812 odst. 2 o. z., § 1815 o. z.). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné pro řešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, resp. že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle názoru žalobce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5240/2016), když v rámci právního hodnocení nerespektoval interpretační pravidlo obsažené v § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dále předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda může vést nenaplnění požadavku transparentnosti ujednání o odměně mezi advokátem a jeho klientem ve spojení s nenaplněním informační povinnosti v případě smlouvy o poskytování právních služeb k neurčitosti takového ujednání, popř. lze takové ujednání o odměně považovat za zneužívající. Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolatel má zato, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5240/2016, podle nichž v pochybnostech o významu ujednání o odměně advokáta ve smlouvě o poskytování právních služeb je vždy třeba použít výklad, který je pro klienta (zde žalobce) coby spotřebitele příznivější. Dovolatel však svoji argumentaci staví na vlastní skutkové verzi, kdy měl předpokládat, že se bude odměna advokáta řídit vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Z dokazování nicméně vyplynulo, že dovolatel o způsobu výpočtu odměny věděl, když v e-mailu ze dne 7. 5. 2020 odkazoval na konkrétní ujednání dohody týkající se smluvní odměny (článek 2, bod 2.1), jehož změnu požadoval. Takto vymezená právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dále dovolatel s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 1. 2023, ve věci C-395/21, uvádí, že ujednání o odměně ve smlouvě o poskytování právních služeb mezi spotřebitelem a podnikatelem, mělo být posouzeno jako zneužívající ve smyslu § 1813 odst. 1 o. z. (a tedy jako nicotné dle § 1815 o. z.), přistoupí-li k tomu eventuálně i další okolnosti při uzavírání smlouvy tak, jako tomu bylo v případě účastníků řízení. I v tomto případě však argumentuje vlastní verzí skutkového stavu, odvolací soud totiž další okolnosti, které by činily ujednání o odměně ve smlouvě o poskytování právních služeb zneužívající, nezjistil. Ani tato otázka tak založit přípustnost dovolání nemůže. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 27. 3. 2025 JUDr. Václav Duda předseda senátu