Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalovanému R. K., zastoupenému JUDr. Bc. Milanem Trávníčkem, advokátem se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 128/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 Co 64/2024-89, takto:
- I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 11 C 128/2023-43, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. XY, orná půda, zapsaného na LV č. XY v katastru nemovitostí pro k. ú. a obec XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „sporný pozemek“, „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 Co 64/2024-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy vzaly za prokázané, že žalobkyně za trvání manželství účastníků řízení dne 29. 10. 2012 darovala žalovanému předmětný pozemek. Návrh na rozvod manželství, které bylo uzavřeno dne 28. 7. 2012, podala dne 31. 5. 2022; jejich manželství bylo rozvedeno dnem 10. 11. 2022. V souvislosti s rozvodem manželství účastníci řízení uzavřeli dne 6. 3. 2023 dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Žalobkyně výzvou ze dne 30. 10. 2023 vyzvala žalovaného k vrácení daru – předmětného pozemku – z důvodu jeho chování, kterého se měl dopustit ve dnech 17. 10. 2022, 3. 11. 2022, 14. 11. 2022, 28. 11. 2022, a jež hrubě odporuje dobrým mravům. Rozhodnutím města Rájec – Jestřebí, komise pro projednávání přestupků, ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. KPP 19/2022, č. j. KPP 19/2022/7, byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, kterého se měl dopustit dne 3. 11. 2022 a dne 28. 11. 2022, tím, že žalobkyni vulgárně verbálně napadal. Účastníci řízení nebyli v manželství spokojeni a jejich komunikace byla vyhrocena oboustranně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalovaného nenaplňuje intenzitu vyžadovanou ustanovením § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Nepředstavuje jednání hrubě porušující dobré mravy, které by mohlo zakládat důvod pro vrácení daru. Jednání nedosáhlo požadované (značné) intenzity, ani nešlo o jednání soustavné. Soudy neprovedly žalobkyní navrhované audionahrávky zachycují komunikaci mezi účastníky v předmětné dny. Vzhledem k tomu, že nahrávky byly pořízeny bez vědomí žalovaného, provedl soud test proporcionality ohledně přípustnosti záznamů soukromého rozhovoru a dospěl k závěru, že nebyly naplněny krajní požadavky pro využití audionahrávek jako důkazu. Žalobkyně není ve sporu tzv. slabší stranou, jde o záznam projevu osobní povahy v soukromí, jehož použitím by došlo k zásahu do soukromí žalovaného, a to natolik nepřiměřenému, že je vyloučen na základě § 90 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené. Přípustnost dovolání podle jejího přesvědčení zakládá řešení právních otázek, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
- 1) zda jednotlivá jednání, která lze v souhrnu považovat za hrubé porušení dobrých mravů, je možné prohlásit za soustavné, jestliže jde o takové opakované porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, a uvedeného jednání se obdarovaný dopustil nejméně ve třech případech, přičemž je mezi nimi časová souvislost (rozpor se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012),
2) porušením povinnosti vypořádat se se všemi argumenty a námitkami obsaženými v odvolání (rozpor se závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 411/2024),
3) při posouzení přípustnosti důkazu zvukovou nahrávkou pořízenou bez souhlasu nahrávané osoby (rozpor se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2949/2019, ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1357/2022, a ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 912/2023),
4) při posouzení věrohodnosti důkazu před jeho provedením (rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1368/2021).
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
K dovolací otázce ad 1):
Přípustnost nezakládá tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012. Jakkoliv jejich závěry mají zobecňující dopad, a lze je v obecné rovině porovnávat se skutkovou situací v nyní souzené věci, je potřeba dodat, že na tato rozhodnutí navazuje další, bohatá judikatura Nejvyššího soudu, vztahující se k aplikaci § 630 obč. zák. (viz soudem prvního stupně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 obč. zák., opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 5141/2016). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného chování účastníků (darovacího) právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Pojem „dobrých mravů“ činí z ustanovení § 630 obč. zák., právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností případu individuálně.
Platí, že právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Otázka posouzení konkrétního případu založeného na jeho individuálních poměrech takovou otázkou není.
Uvedená otázka ostatně není právní otázkou (tj. otázkou volby, výkladu či aplikace právního předpisu). Dovolatelka jejím prostřednictvím zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že se jí nezdařilo prokázat právně významnou skutečnost (jednání žalovaného hrubě porušující dobré mravy), tedy závěr, který je - coby výsledek hodnocení důkazů - závěrem skutkovým (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1067/2014, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 946/2019).
Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutích k aplikaci § 630 obč. zák. obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalovaného (obdarovaného) nemůže z hlediska subjektivního a objektivního kritéria naplňovat důvody pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák., není zjevně nepřiměřená.
K dovolací otázce ad 2):
Výhradou vůči postupu odvolacího soudu, který se podle přesvědčení žalobkyně „nevypořádal se všemi argumenty a námitkami obsaženými v odvolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně, byť ji podpořila odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 411/2024, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Její vyřešení tak přípustnost dovolání nemůže založit.
K dovolacím otázkám ad 3) až 5):
Přípustnost dovolání nezakládají ani předkládané otázky ad 3) až ad 5), vztahující se k důkazu audionahrávkami pořízenými bez vědomí nahrávaného:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněném pod číslem 83/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 83/2019“) podrobně vysvětlil, za jakých podmínek je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 možné použít zvukový záznam rozhovoru pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení. Zdůraznil, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) zachovává ochranu soukromí a tomu odpovídající povinnosti ostatních zdržet se neoprávněných zásahů do něj jako součást absolutního osobnostního práva. Rozsah omezení tohoto absolutního osobnostního práva je v současné právní úpravě širší, neboť vedle možnosti pořízení nebo použití podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu na základě zákona k úřednímu účelu (srov. § 88 odst. 2 o. z.) zákon nově umožňuje pořízení nebo použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu také s ohledem na výkon a ochranu jiných subjektivních soukromých práv, a to zpravidla v řízení před orgánem veřejné moci a podle předpisů veřejného práva (například podle občanského soudního řádu). K tomu však Nejvyšší soud dodal, že toto omezení je nutné – vzhledem k tomu, že jde o výjimku z práva na ochranu osobnosti člověka – vykládat restriktivně, uvedený zákonný důvod k použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka (srov. § 90 o. z.). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, dále uzavřel, že základním kritériem pro rozhodnutí o použitelnosti zvukových či obrazových záznamů týkajících se člověka nebo jeho projevů osobní povahy a pořízených soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v občanském soudním řízení, je (v každém jednotlivém případě) poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a rozhodnutí o tom, který z těchto zájmů je v konkrétním případě převažujícím. Kromě okolností, za nichž byla nahrávka pořízena, je rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník uplatňující informace z nahrávky k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimečný prostředek, jeho použití jako důkazu v občanském soudním řízení může připadat v úvahu pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy ku prospěchu. Z těchto závěrů Nejvyšší soud vychází i v následné rozhodovací praxi (srov. například usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4765/2018, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2949/2019, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2718/2020).
V nálezu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, Ústavní soud dovodil, že „za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání)“. Navázal tak na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, vyjadřující se k telefonním záznamům.
V usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3599/2017, Nejvyšší soud v souvislosti s prováděním důkazu nahrávkou zvažoval, zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl (tj. akceptoval tzv. test proporcionality). Uzavřel, že zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je tajně zaznamenán, je plně ospravedlnitelný pouze zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma, tedy v případě, že příslušný záznam je pořízen za účelem dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu občanskoprávního sporu, případně jako obrana oběti trestného činu proti pachateli, kdy předmětná nahrávka představuje významný způsob, jak dospět ke zjištění skutkového stavu.
Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2019.
V nyní souzené věci soudy důkaz audiozáznamy nepřipustily, jelikož oba účastníci řízení vypověděli, že jejich komunikace byla oboustranně vyostřená, panovaly mezi nimi značné neshody, eskalovaly výčitky a docházelo k vzájemným hádkám a provokacím. V projednávané věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn zhodnocením provedených důkazů – výpovědí účastníků, listin, zvláště pak rozhodnutím komise pro projednání přestupků. Odmítly-li soudy za těchto okolností provedení důkazu uvedenými zvukovými záznamy, odpovídá tento jejich postup konstantní judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované výše označenými rozsudky. Ačkoli se žalobkyně subjektivně cítí být slabší stranou, objektivně není, neboť sama skutečnost, že je v důkazní nouzi, z ní slabší stranu nečiní. Přípustnost dovolání tak nezakládá řešení otázek ad 3) až 5), vztahující se k důkazu audionahrávkami pořízenými bez vědomí nahrávaného.
K otázce hodnocení věrohodnosti důkazu před jeho provedením:
Dovolatelka přehlíží, že jí pořízené zvukové nahrávky nebyly provedeny nikoliv pro jejich nevěrohodnost (jak se mylně domnívá), ale proto, že po provedeném testu proporcionality by jejich použitím došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromí žalovaného.
K dovolacím námitkám zpochybňujícím skutková zjištění odvolacího soudu se sluší připomenout, že skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Václav Duda
předseda senátu