Plný text
33 Cdo 3055/2025-873
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic s.p., se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalovaným 1) GEOSAN GROUP a.s., se sídlem v Kolíně, U Nemocnice 430, identifikační číslo osoby 28169522, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem v Praze 1, Černokostelecká 281/7, 2) Toto S. p. A. Construzioni Generali, se sídlem v Italské republice, Viale Abruzzo 410, Chieti, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, a 3) Společnost s ručením omezeným SP Sine Midas Stroy, se sídlem v Republice Kazachstán, 9K Smagolova st., Aktobe, o zaplacení částky 293.890.355,86 Kč s příslušenstvím, částky 771.491.242,39 Kč s příslušenstvím a částky 119.608.860,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 132/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 4 Cmo 48/2025-743, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 2. 2024, č. j. 76 Cm 132/2021-660, přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) řízení do pravomocného skončení řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 27/2020 a sp. zn. 2 Cm 44/2020.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 3. 2025, č. j. 4 Cmo 48/2025-743, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy vyšly z toho, že žalobce se domáhá zaplacení předmětných částek z titulu nároků, které mu měly vzniknout na základě smlouvy o dílo. Tvrdí, že žalovaní (zhotovitelé) neplnili řádně své smluvní povinnosti, a proto žalobce (objednatel) od smlouvy odstoupil. V příčinné souvislosti s odstoupením od smlouvy mu vznikla škoda představovaná náklady na zajištění díla po odstoupení od smlouvy, na obnovení provozu a nezbytné stavební práce, havarijní opravy, dočasná svodidla, kamerový dohled, práce provedenými jinými zhotoviteli atd. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 44/2020 se první a druhá žalované (jako žalobkyně) domáhají vůči žalobci (jako žalovanému) částky z titulu vypořádání vzájemných plnění po odstoupení od smlouvy, resp. z titulu neoprávněného čerpání bankovní záruky vystavené Českou spořitelnou a. s., č. GOBG41800705 ze dne 15. 3. 2018. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 27/2020 se druhá žalovaná (za vedlejšího účastenství první žalované) vůči žalobci (jako žalovanému) domáhají vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neoprávněného čerpání bankovní záruky ve výši 60.300.000 Kč, podle bankovních záruk č. GOBG418000792 a č. GOBG418000704. V nyní souzené věci je mezi stranami řízení sporné, zda zhotovitel porušil smlouvu o dílo a ocitl se v prodlení s plněním. Spor je o to, zda smlouva zanikla odstoupením objednatele pro porušení povinnosti zhotovitele, nebo zda k jejímu zániku došlo odstoupením zhotovitele v důsledku okolností na straně objednatele.
Soudy dospěly k závěru, že výsledek souběžných řízení u Městského soudu v Praze, a v nich řešená předběžná otázka, má význam pro rozhodnutí soudu v této věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou jeho usneseními ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 517/2018, ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 518/2021, a ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 609/2021, posoudil otázku přerušení řízení podle § 109 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soudy nezkoumaly předpokládanou délku řízení, na jejichž pravomocné skončení se má čekat, a to proto, aby nedošlo ke zbytečným průtahům v nyní probíhajícím řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Žalované 2) a 3) se k dovolání nevyjádřily.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel zpochybňuje posouzení odvolacího soudu ohledně fakultativního přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017). Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5207/2007, (a judikatury v něm citované) se podává, že soud řízení z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit může, ale nemusí.
Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 759/2015, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5759/2016, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5080/2016, uveřejněné pod číslem 83/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1170/2017).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k fakultativnímu přerušení řízení je ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které slouží jen k řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti bylo namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
Z výše uvedeného vyplývá, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. závisí vždy na individuální úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Promítnuto do poměrů projednávané věci lze uzavřít, že úvaha soudů ohledně přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyla zjevně nepřiměřená a její přezkum dovolacímu soudu tak nenáleží. Odvolací soud se zabýval relevantními kritérii pro posouzení, zda je na místě řízení přerušit z důvodu hospodárnosti, a svůj závěr o tom, že řízení přeruší, náležitě a pečlivě odůvodnil. Odvolací soud totiž vycházel především z úvahy, že tvrzení, že smlouva zanikla odstoupením zhotovitele, by mělo za následek mj. i tu skutečnost, že objednatel (žalobce) není oprávněn vůči zhotoviteli uplatňovat jakékoli nároky na uhrazení smluvních pokut z titulu prodlení, neboť objednateli žádné takové nároky nevznikly. Zjištění existence nároků v řízeních vedených u Městského soudu v Praze má zásadní vliv na odvození legitimnosti nároků žalobce na náhradu škody v tomto řízení. Otázka, zda zhotovitel platně odstoupil od smlouvy o dílo, je tak posuzována i ve dvou řízeních vedených u Městského soudu v Praze. Nadto dokazování u obou soudů předpokládá provádění totožně označených (nestandardně obsáhlých) důkazů.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 517/2018, které vychází ze stejné teze, podle níž „ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
Rovněž se usnesení odvolacího soudu neodchyluje od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 518/2021, v němž dovolací soud zdůraznil, že „[D]ovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by o přerušení řízení bylo rozhodnuto na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016).“
Jestliže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 609/2021, je založeno na závěru, že „[P]odle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jsou důvody přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dány v případech, kdy probíhá řízení, v němž je (meritorně) řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát a aby v souběžně vedených řízeních nedocházelo k opakovanému provádění stejných důkazů (...) Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5759/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2516/2019).“
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úvaha odvolacího soudu ohledně fakultativního přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyla zjevně nepřiměřená.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu