Plný text
33 Cdo 3076/2025-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně TYNESIDE s.r.o., se sídlem v Praze 3, Vlkova 441/20 (identifikační číslo 242 93 296), zastoupené Mgr. Ing. Josefem Pisakem, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobronická 1257, proti žalovanému Lubomíru Šimovi, se sídlem v Odrách, Dobešov 22 (identifikační číslo 027 22 976), zastoupenému Mgr. Lucií Palíkovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Dlouhá třída 461/3, o 386 438,58 Kč s příslušenstvím a 322 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 114 C 34/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2025, č. j. 11 Co 64/2025-209, t a k t o:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2025, č. j. 11 Co 64/2025-209, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 114 C 34/2021-141, Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl žalobu, kterou se původní žalobce J. P., bytem XY, domáhal po žalovaném a Janu Menšíkovi (se sídlem v Ostravici 547, identifikační číslo 062 68 013 - v řízení před soudy nižších stupňů druhý žalovaný) zaplacení (společně a nerozdílně) 386 438,58 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 23. 5. 2021 do zaplacení, 10 000 Kč (náklady spojené s uplatněním pohledávky) a 322 000 Kč s 10 % úroky z prodlení od 14. 11. 2019 do zaplacení; výroky II až IV rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému 282 379,70 Kč, Janu Menšíkovi 287 575,90 Kč a státu 4 538 Kč.
Proti rozsudku okresního soudu podal původní žalobce odvolání. Věc byla odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání předložena 28. 3. 2025.
V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 8. 4. 2025 původní žalobce navrhl, aby soud podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl o tom, že na jeho místo do řízení (z důvodu uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dne 1. 12. 2023) vstupuje žalobkyně, která se vstupem souhlasila.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 6. 2025, č. j. 11 Co 64/2025-209, rozhodl tak, že „[n]a místo dosavadního žalobce J. P. vstupuje do řízení společnost TYNESIDE s.r.o., IČO 24293296, sídlem Vlkova 441/20, 130 00 Praha 3 – Žižkov“. Z postupní smlouvy zjistil, že jejím předmětem jsou pohledávky původního žalobce za žalovaným a Janem Menšíkem vyplývající ze smlouvy o dílo ze dne 22. 6. 2018, konkrétně pohledávka z titulu smluvní pokuty ve výši 322 000 Kč a pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 386 438,58 Kč. Jelikož soudu byla doručena také listina obsahující písemný souhlas společnosti TYNESIDE s. r. o. se vstupem do řízení, byly tím beze zbytku splněny předpoklady podle § 107a o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž zpochybnil datum uzavření postupní smlouvy. Má za to, že pohledávky byly postoupeny až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, jež vyznělo v neprospěch původního žalobce a zavazovalo ho k náhradě nákladů v souhrnné výši 569 955,60 Kč. Antedatováním smlouvy a podáním návrhu na změnu účastníka na straně žalující usiluje původní žalobce o dosažení nedobytnosti pohledávky žalovaných (přiznaných nákladů řízení) pro případ neúspěchu jím podaného odvolání. Postup původního žalobce tak lze nazvat zneužitím procesní úpravy. K samotnému postoupení a osobě postupníka poté dovolatel uvádí, že v daném případě chybí typický komerční motiv postoupení (smlouva obsahuje jen informaci, že cena za postoupení je obsažena v samostatné dohodě, jež však nebyla soudu doložena), a že postupníkem je společnost mající pouze virtuální sídlo, přičemž předmět podnikání dané společnosti nesplňuje požadavek určitosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3549/2020). Nadto, z účetních závěrek za roky 2023 a 2024 vyplývá, že postupník nedisponuje dostatečným majetkem k případnému uhrazení žalovaným přiznaným nákladům řízení. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud vzhledem k výše uvedenému neměl s ohledem na § 2 o. s. ř. návrhu původního žalobce vyhovět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 612/2024).
K podanému dovolání se vyjádřil jak Jan Menšík, tak žalobkyně. Jan Menšík – stejně jako dovolatel – Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí změnil a rozhodl tak, že návrh původního žalobce se zamítá. Žalobkyně žádá odmítnutí dovolání žalovaného.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští
Dovolání je přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.); přípustnost dovolání není limitována požadavky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2).
Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2004, usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, publikované tamtéž pod č. 46/2012, či usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013) vyplývá, že pro vyhovění návrhu žalobce podle § 107a odst. 2 o. s. ř. musí být prokázáno naplnění formálních podmínek - že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení; současně musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce. Ohledně právní skutečnosti uvedené žalobcem pak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Před rozhodnutím o návrhu podle § 107a o. s. ř. je však třeba zkoumat i to, zda nedošlo k postoupení pohledávky, které lze považovat za zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Zde je nutné dodat, že prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje; nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže. V ústavní rovině přijal obdobný závěr Ústavní soud, jenž ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu).
Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané procesní strany v průběhu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013), postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, a ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014), časová souvislost mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání, výše nákladů řízení vynaložených ve sporu či obtížně zjistitelná bonita postupníka (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015).
V právě posuzované věci odvolací soud dovodil, že byly splněny formální podmínky pro vyhovění návrhu původního žalobce na postup podle § 107a o. s. ř., už se ale s ohledem na okolnosti projednávané věci (datum uzavření postupní smlouvy či rozhodnutí soudu prvního stupně ukládající původnímu žalobci povinnost k náhradě vysokých nákladů řízení straně žalované) nijak (v rozporu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu) nezabýval tím, zda návrh původního žalobce nepředstavuje zneužití práva ve smyslu § 2 o. s. ř., tedy zda neexistuje důvodné podezření, že žalobkyně (TYNESIDE s.r.o.) nebude schopna (v případě neúspěchu ve sporu) splnit svoji potenciální povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného a původní žalobce návrh na procesní nástupnictví podal právě proto, aby se povinnosti k náhradě nákladů vyhnul. Jestliže se odvolací soud touto otázkou nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl dovolatelem uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu