Plný text
33 Cdo 3132/2025-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. S., proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Malá Strana, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 38 560 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 60/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 54 Co 154/2025-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 15 C 60/2024-33, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 19. 2. 2022 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2025 č. j. 54 Co 154/2025-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že zamítl žalobu co do částky 190 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 19. 2. 2022 do zaplacení, ve zbylé výši (38 370 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 19. 2. 2022 do zaplacení) výrok ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalovanou (jakožto věřitelem) a žalobcem (jakožto dlužníkem) a paní S. (jakožto spoludlužníkem) byla dne 21. 12. 2004 uzavřena smlouva o revolvingové půjčce č. 77045/06016, znějící na částku 54 000 Kč, se splatností 24 měsíců, s výší měsíční splátky 2 250 Kč se sazbou RPSN 83,39 % ročně (dále jen „smlouva o půjčce“). Součástí smlouvy o půjčce byla rozhodčí doložka. Dne 19. 4. 2006 byl rozhodcem JUDr. Josefem Kunáškem vydán rozhodčí nález č. j. Ku-119-12/2006-12, kterým byla žalobci a spoludlužníkovi uložena povinnost zaplatit žalované částku ve výši 59 624 Kč se specifikovaným úrokem a náhradu nákladů rozhodčího řízení (dále jen „rozhodčí nález“). Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 2. 5. 2006 a vykonatelnosti dne 12. 5. 2006. Na základě uvedeného exekučního titulu byla usnesením Okresního soudu v Klatovech, č. j. 15 Nc 4965/2007-7 ze dne 5. 11. 2007 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 622/2008-35 ze dne 24. 3. 2009 nařízena exekuce. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň. Dne 28. 5. 2009 vydal soudní exekutor vyrozumění o upuštění od provedení exekuce z důvodu uhrazení pohledávky a jejího příslušenství, jakož i nákladů exekuce ze strany povinného. Poté dne 7. 1. 2022 byla usnesením Okresního soudu v Klatovech, č. j. 15 Nc 4965/2007-127, nařízená exekuce zastavena, jelikož exekuční soud dospěl k závěru, že smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou, která je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná, a tedy pravomoc rozhodce k rozhodování sporu nebyla nikdy platně založena, což činí rozhodní nález nezpůsobilým exekučním titulem.
4. S ohledem na to, že žalovaná v odvolání nenapadla závěr soudu prvního stupně, že plnění poskytnuté či v exekuci vymožené na základě absolutně neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením, zaměřil odvolací soud svou pozornost na možné promlčení žalobcem tvrzeného nároku. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který aplikoval právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odvolací soud s odkazem na § 3028 odst. 1, 2 a 3 o. z. dovodil, že vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru jde o smlouvu uzavřenou podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jelikož se jednalo o tzv. absolutní obchod podle § 261 odst. 3 písm. d) tamtéž. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 135/2012, je proto třeba aplikovat právní úpravu promlčení podle obchodního zákoníku (§ 397 obch. zák.), podle kterého je promlčecí lhůta čtyřletá. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že počátek běhu promlčecí lhůty je spojen s právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce, tedy s dnem 19. 2. 2022. Jestliže žalobce podal žalobu dne 22. 2. 2024, pak k promlčení nároku na bezdůvodné obohacení nedošlo. Závěr soudu prvního stupně, který žalobě vyhověl, je proto správný, přestože prvostupňový soud běh promlčecí lhůty posuzoval podle úpravy „nového“ občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2025, č. j. 54 Co 154/2025-53, podala žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí, je rozhodnutím, kterým se řízení končí „a které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, a zároveň některé otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.“
6. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje ve vyřešení následujících otázek:
1) Zda „lze promlčecí dobu u plnění z neplatné smlouvy o půjčce uzavřené dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, posuzovat v intencích zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.“ Při jejím řešení se, dle názoru dovolatelky, odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007).
2) Zda „Je přípustné vztáhnout počátek běhu promlčí doby k vydání bezdůvodného obohacení až k okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, ačkoli exekuční řízení bylo skončeno vymožením (28.5.2009) a v mezidobí od okamžiku, kdy došlo k poslednímu plnění na neplatnou smlouvu a podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení (22.2.2024), uplynulo bezmála 15 let? Pokud exekuční řízení skončí vymožením, znamená to, že pokud by exekuce byla v budoucnu zastavena, lze pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení vymáhat i např. po 30ti letech, co byla pohledávka vymožena? Nejedná se o porušení principu právní jistoty a principu, že práva náležejí bdělým (tj. principu vigilantibus iura scripta sunt)?“, přičemž uvedenou právní otázku má dovolatelka za doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou.
3) Zda „lze vztáhnout počátek běhu promlčí doby k vydání bezdůvodného obohacení až k okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce i v situaci, kdy povinný podal návrh na zastavení již skončené exekuce vymožením a v něm, resp. v řízení o návrhu na zastavení exekuce, tvrdil všechny okolnosti podstatné pro vymáhání bezdůvodného obohacení?“, při jejímž řešení se, dle názoru dovolatelky, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021).
4) Zda „pokud exekuční řízení skončilo vymožením, je dán nějaký důvod, který by bránil podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení? Lze se domáhat vrácení plnění, a nikoli čekat až na zastavení exekučního řízení? Při jejím řešení se, dle názoru dovolatelky, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 3870/19).
5) Zda „Trvá procesní důvod držení na věčné časy a pokud bude exekuce v budoucnu zastavena (např. po více jak 10ti letech po jejím vymožení), znamená to, že mezi vymožením a zastavením exekuce žádné promlčecí doby neběží? Nejedná se o porušení zásady právní jistoty a důvěry v právo?“. Uvedenou právní otázku má dovolatelka za doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
6) Pokud by rozhodným předpisem byl obchodní zákoník, od kdy započne běžet lhůta k vydání bezdůvodného obohacení, jde-li o plnění na neplatnou smlouvu uzavřenou dle obchodního zákoníku? Započne běžet ode dne, kdy k plnění došlo v souladu s ust. 394 odst. 2 obchodního zákoníku?“, při jejímž řešení se dle názoru žalobkyně odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 448/2012).
7) „Pokud by rozhodným předpisem byl obchodní zákoník, lze se odklonit od kogentní úpravy § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, dle kterého „Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.“, kdy všechna plnění, o něž v předmětné věci jde, byla uhrazena před více jak 15ti lety?“ Při jejím řešení, se dle názoru dovolatelky, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3098/2010 či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2531/2012).
7. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje dovolání za nepřípustné, jelikož předmětem řízení není peněžitá částka, jež by převyšovala 50.000 Kč. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
8. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
9. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud v situaci, kdy posuzovaný spor (jde-li o žalovanou zpochybněné právo na zaplacení částky 38 500 Kč s příslušenstvím) plyne ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy [§ 238 odst. 1 písm. c)], zabýval otázkou jeho přípustnosti. K námitce žalobce týkající se nenaplnění zákonné výše majetkového censa podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí, že i bezdůvodné obohacení, jež vzniklo plněním z absolutně neplatné smlouvy, je standardně posuzováno jako vztah ze spotřebitelské smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 929/2021), přičemž Ústavní soud potvrdil, že výjimka stanovená v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. necílí pouze na osobu dovolatele, který je spotřebitelem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 308/23).
10. Přestože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, tedy i proti nákladovému výroku, z celého obsahu dovolání je zřejmé, že dovolání směřuje výlučně proti výroku ve věci samé, nadto dovolání proti nákladovému výroku odvolacího soudu je nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5368/2008, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, nebo ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).
12. Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. 33 Odo 258/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010).
13. V situaci, kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a ohledně částky 190 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, nelze dospět k závěru, že by tímto rozhodnutím byla dovolatelce způsobena újma na jejích právech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4326/2015), která by jeho zrušením či změnou mohla být odstraněna. Podmínka subjektivní přípustnosti dovolání tedy splněna není.
14. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013.
16. Dovolání není přípustné pro řešení otázky (páté), zda trvá procesní důvod držení „na věčné časy“ a zda v případě zastavení exekuce například po více jak deseti letech po vymožení znamená, že mezi vymožením a zastavením exekuce žádné promlčecí doby neběží, a otázky (sedmé) možnosti odklonu od úpravy § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť takové otázky odvolací soud neřešil (na jejich posouzení napadené rozhodnutí nezáviselo).
17. Dovolání není přípustné ani pro řešení (první) otázky týkající se promlčecí doby u plnění z neplatné smlouvy o půjčce. Odvolací soud založil své rozhodnutí na konstatování, že smlouva o úvěru uzavřená v roce 2001 (správně v roce 2004, pozn. dovolacího soudu) byla sjednána podle § 497 a násl. obch. zák., neboť se jednalo o tzv. absolutní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) tamtéž, a proto činí promlčecí lhůta čtyři roky (§ 397 obch. zák.). S námitkou (tvrzením a právní argumentací), že ve věci nebyla uzavřena smlouva o úvěru, nýbrž smlouva o půjčce, ve vztahu k níž je nutno odlišně posoudit promlčení, žalovaná přichází v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. poprvé až v dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, či ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1761/2022); v průběhu řízení právní závěr soudů nižších stupňů, že žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, nezpochybňovala, v podaném odvolání žalovaná závěr soudu prvního stupně, že plnění poskytnuté žalobcem či v exekuci vymožené na základě neplatné úvěrové smlouvy je v rozsahu převyšujícím plnění poskytnuté žalované bezdůvodným obohacením, nenapadla. Odvolacími námitkami vůči posouzení otázky promlčení soudem prvního stupně prosazovala, že se dotyčná „smlouva o úvěru“ - s ohledem na dobu, kdy byla uzavřena – má řídit dřívější právní úpravou. Odvolací soud se tedy nezabýval (neměl důvod zabývat) povahou dotyčné smlouvy a řešení uvedené otázky pro napadené rozhodnutí nebylo určující.
18. Ostatními otázkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu týkající se promlčení nároku žalobce, se dovolací soud již zabýval opakovaně, takže se omezí na konstatování, že jejich právní posouzení odvolacím soudem konvenuje ustálené rozhodovací praxi. Problematiku nároků vzniklých z právních jednání učiněných za účinnosti předchozí úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, řeší ustanovení § 3036 o. z., z něhož vyplývá, že podle dosavadních předpisů je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti mající vliv na její běh (typicky její stavení) a nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Použitelností úpravy promlčení účinné od 1. 1. 2014 na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 se dovolací soud zabýval např. v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2023. V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, Nejvyšší soud dovodil, že nejde přistoupit k řešení problematiky promlčení bez toho, aniž by soud přijal závěr o tom, pod kterou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení posuzovanou kauzu subsumuje. Rovněž shrnul, že určování počátku promlčecí doby objektivní, a tedy i promlčecí doby subjektivní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007) je přitom diferencováno ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, Nejvyšší soud uvedl, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zanikla splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 62/2014, Nejvyšší soud dovodil, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím nákladů exekuce, nařízení podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, nebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, může vymožení plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením. Domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 10/2020, Nejvyšší soud uvedl, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému.
19. Odvolací soud se od výše uvedených závěrů při posouzení otázky promlčení neodchýlil; argumentace dovolatelky se s nimi naopak míjí. Poukaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 3870/19, je vzhledem k odlišnému skutkovému i právnímu rámci nepřípadný.
20. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 1. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu