Plný text
33 Cdo 3133/2024-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, se sídlem Olomouc, Za poštou 416/2, proti žalovanému L. Š., zastoupenému A. M., obecným zmocněncem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 77/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2024, č. j. 11 Co 78/2024-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 11 C 77/2022-137, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY o výměře 268 m², jehož součástí je rodinný dům č. p. XY; pozemku parc. č. XY o výměře 516 m², a pozemku parc. č. XY o výměře 3 320 m², které jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území XY, obec XY, a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 11 Co 78/2024-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí a v souladu s § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zopakoval výslechy svědků. Po doplněném dokazování vycházel odvolací soud při rozhodnutí ve věci samé z následujících skutkových závěrů:
Žalovaný (jakožto obdarovaný) a žalobkyně (jakožto dárkyně) uzavřeli dne 24. 4. 2019 darovací smlouvu, na jejímž základě žalovaný nabyl do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. st. XY o výměře 268 m², jehož součástí je rodinný dům č. p. XY; pozemku parc. č. XY o výměře 516 m², a pozemku parc. č. XY o výměře 3 320 m², které jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území XY, obec XY (dále jen „darovací smlouva“). Dne 27. 12. 2021 bylo žalovanému doručeno „odstoupení od darovací smlouvy s žádostí o vydání daru“, ve kterém žalobkyně uvedla, že odstupuje od darovací smlouvy z důvodu, že se přístup žalovaného vůči ní a ostatním členům rodiny změnil a nehodlá jej již tolerovat. Ve vytýkacím dopise uvedla celkem osm důvodů, pro které od darovací smlouvy odstupuje.
4. Odvolací soud se nejprve zabýval existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Uzavřel, že určovací žaloba směřuje k odstranění nesouladu zapsaného stavu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem, čímž je naléhavý právní zájem dán. Shodně se soudem prvním stupně a s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011) uvedl, že dostatečně určité z hlediska časového a skutkového vymezení bylo ve výzvě k vrácení daru vylíčeno pouze jednání žalovaného, který měl v posledním půl roce, tj. od června do prosince roku 2021 žalobkyni denně, opakovaně a hrubě urážet větami typu „vypadáš jako stará čarodějnice“ či „chodíš jako stará babka“. Ve vztahu k uvedené námitce odvolací soud uzavřel, že z provedeného dokazování vyplynulo pouze to, že se vztahy mezi žalobkyní a žalovaným narušily, nicméně k prokázání uvedeného jednání nedošlo, a to ani z hlediska skutkového, tak ani z hlediska časového.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní otázka „zda je odvolání daru pro nevděk obligatorně či fakultativně kauzální“ nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Následně argumentuje, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, neboť provedené dokazování identifikovalo mezi ní a žalovaným zásadní narušení vztahů. Závěrem dovolatelka uvádí, že odvolací soud zatížil řízení vadou a považuje napadené rozhodnutí za nepředvídatelné, protože nereflektoval její argumentaci, označil důvody odvolání daru za neurčité a nepřihlížel ke každému z uvedených důvodů jako k jednotlivým prvkům psychického týrání žalobkyně. K jediné formulované právní otázce dovolatelka uvádí, že neprokázání kauzy či její neurčitost sama o sobě nemá vliv na samotné právní jednání ve sféře hmotněprávní, nýbrž pouze procesní. Norma zachycená v ustanovení § 2072 o. z. je fakultativně kauzální, cílem rozhodovací praxe dovolacího soudu je snaha o vyjasnění objektivního požadavku normy a popis konkrétních skutků a událostí, které třídí na objektivně způsobilé a objektivně nezpůsobilé. Podle dovolatelky se Nejvyšší soud snaží uvedenou normu vyložit a vyjasnit, nikoli učinit právní jednání nicotným na základě nepřihlížení k neurčitému právnímu jednání.
6. Žalovaný ve stanovisku k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Dovolání není přípustné.
11. Odborná literatura i ustálená soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého (nyní zjevného) porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu (nyní právního jednání) dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení (odvolání) daru. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vyjadřujících se k aplikaci § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vysvětlil – a tyto závěry jsou aplikovatelné i v poměrech úpravy § 2072 o. z. - že v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice této právní normy, soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného ke dni doručení kvalifikované výzvy. K platnosti právního úkonu (jednání) dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák (nyní § 2072 o. z.), nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu (jednání) dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě, je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování.
12. V projednávané věci odvolací soud uvedl, že popis jednotlivých skutků vytýkaného jednání byl (a to z pohledu případného naplnění zákonných předpokladů pro odvolání daru pro nevděk) ve výzvě k odvolání daru dostatečně určitě skutkově i časově vymezen pouze ve vztahu k jednání žalovaného v posledním půlroce roku 2021, tedy nezaložil své rozhodnutí na závěru, že vytýkací dopis dovolatelky je pro svou neurčitost nicotným právním jednáním, jak tvrdí dovolatelka.
13. Ve vztahu k argumentaci, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na které by bylo napadené rozhodnutí založeno. Pro úplnost se sluší uvést, že jestliže odvolací soud uzavřel, že vztahy mezi účastníky byly sice narušené, ale z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalovaný dovolatelku v dotyčném období slovně urážel nebo se k ní choval nevhodně (v rozporu s dobrými mravy), tak se od výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu neodchýlil.
14. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která v konečném důsledku měla mít vliv na nesprávné právní posouzení věci a dále, že bylo rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelné, nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 2 o. s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
15. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
16. Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalovanému vznikly (jde o paušální náhradu hotových výdajů), nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jeho vyjádření k dovolání prostřednictvím obecného zmocněnce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje žádnou polemiku s dovolatelkou tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze sděluje, že obsah dovolání odmítá z důvodu, že skutečnosti v něm uvedené považuje za uměle vykonstruované, vyfabulované, účelové apod., přičemž pouze opakuje zejména skutkovou argumentaci uplatněnou v předchozím řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu