Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně FANDÍME s.r.o., se sídlem v Hamrech nad Sázavou 459 (identifikační číslo 047 15 799), zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalované IPS Services s.r.o., se sídlem v Plzni, Květná 2723/69 (identifikační číslo 098 14 205), zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, o 117 462,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 25 C 230/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2024, č. j. 64 Co 254/2024-89, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2024, č. j. 64 Co 254/2024-89, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. 12. 2023, č. j. 25 C 230/2023-56, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 12. 12. 2023, č. j. 25 C 230/2023-56, kterým Okresní soud Plzeň - město uložil žalované zaplatit žalobkyni 117 462,64 Kč s 15 % úroky z prodlení od 11. 7. 2023 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 48 410 Kč; současně žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 405 Kč. Po právní stránce uzavřel, že materiální i formální podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny (§ 114b, § 153a odst. 3 občanského soudního řádu). Žalobkyně v žalobě popsala skutkové okolnosti, na jejichž základě požaduje žalovanou peněžní částku - jako náhradu škody, která vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti žalované odstranit ve sjednané době reklamované vady díla provedeného na základě smlouvy o dílo, což vedlo k tomu, že si žalobkyně podle dohody s žalovanou ze 4. 6. 2022 nechala vady odstranit třetí osobou, které zaplatila 100 518 Kč a 16 944 Kč za přepravu vozidla z provozovny žalované do provozovny REINPO-autoFIVE s.r.o. ve Žďáru nad Sázavou. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98, odvolací soud zdůraznil, že vydání rozsudku pro zmeškání nebrání samotná okolnost, že již před prvním jednáním strana žalovaná vznesla námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své verze nabízela soudu důkazy.
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná – mimo jiné – namítla, že při řešení otázky vhodnosti vydání rozsudku pro zmeškání se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2353/2017. Má za to, že z její procesní aktivity byl zřetelný zájem účastnit se soudního řízení a bránit se žalobním tvrzením, proto nebylo na místě vydání rozsudku pro zmeškání, zmeškala-li jednání neúmyslně (pochybením kanceláře datová zpráva obsahující předvolání k jednání nebyla zanesena do systému). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva – vhodnosti vydání rozsudku pro zmeškání – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které měl k dispozici).
Podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanové lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se zato, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Rozsudek pro zmeškání je zvláštním druhem rozsudku, jímž soud rozhoduje ve sporném řízení o věci samé. Soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání podle § 153b o. s. ř., jsou-li splněny všechny předpoklady, a to 1) žalovanému byla soudem doručena žaloba do vlastních rukou, 2) žalovanému bylo doručeno do vlastních rukou předvolání k jednání nejméně deset kalendářních dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, 3) žalovaný byl poučen, že bude rozhodnuto v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání, jestliže jednání, k němuž byl předvolán, zmešká bez důvodné a včasné omluvy, 4) žalovaný se k jednání, které bylo prvním jednáním o věci, bez omluvy nedostavil, popřípadě jeho omluva, která došla soudu před zahájením jednání, je nedůvodná, 5) žalobce se k prvnímu jednání o věci dostavil a navrhl, aby bylo rozhodnuto pro zmeškání žalovaného, 6) na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu je možné rozhodnout v neprospěch žalovaného, neboť právní posouzení těchto tvrzených skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žaloba je opodstatněná, 7) rozsudek pro zmeškání je přípustný a 8) nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, jeho právní posouzení věci se omezuje v zásadě již jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (§ 153b odst. 3, § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další „právní posouzení” věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá, tedy zda z nich vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/2012, a ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4156/2017).
Z obsahu spisu se podává, že návrhem na vydání platebního rozkazu z 21. 7. 2023 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 117 462,64 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 8. 2023, č. j. 25 C 230/2023-29, vyzval žalovanou, aby se do třiceti dnů od doručení usnesení k žalobě vyjádřila, tj. zda nárok – zcela, zčásti či do základu – uznává, neuzná-li, aby vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví obranu proti žalobě, označila důkazy a předložila listiny; o následcích nečinnosti byla řádně poučena.
Žalovaná ve vyjádření z 22. 9. 2023 nárok uplatněný žalobou neuznala. Odmítla tvrzení, že s žalobkyní uzavřela smlouvu o dílo a dohodu o odstranění vad díla ze 4. 6. 2022 označila ze neplatné jednání jen jednoho jednatele. Popřela existenci zakázkového listu, objednávky a zdůraznila, že neeviduje žádnou platbu od žalobkyně (objednatelky).
K jednání nařízenému na 12. 12. 2023 soud předvolal zástupce obou účastnic; zástupci žalované bylo předvolání doručeno do datové schránky 25. 10. 2023.
K jednání 12. 12. 2023 se zástupce žalované bez omluvy nedostavil a zástupce žalobkyně navrhl vydání rozsudku pro zmeškání.
Odvolací soud konstatoval, že žalované nelze vytknout nedostatek předchozí procesní aktivity spočívající v podání vyjádření k žalobě, samo o sobě to však nebránilo vydání rozsudku pro zmeškání, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98. K tomu je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí podle úpravy účinné před 1. 1. 2001 řešil vztah mezi řízením o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání a řízením o odvolání proti rozsudku pro zmeškání a uzavřel, že v rozsudku pro zmeškání soud výsledky dokazování nehodnotí a hodnotit ani nesmí, takže nepřihlédl-li ke skutkovým tvrzením žalovaného a jeho důkazním návrhům na podporu těchto tvrzení sneseným, nelze usuzovat na jeho nesprávnost. Ústavní soud se v citovaném rozhodnutí zaobíral otázkou vhodnosti vydání rozsudku pro zmeškání z důvodu opakovaných nedůvodných omluv z jednání ze strany žalované, nikoli její dostatečné procesní aktivity ve vztahu k věci samé.
Se zřetelem k okolnostem daným v projednávané věci nejsou odkazy na tato rozhodnutí případné.
Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu se odchýlila od spíše formalistického pojetí podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. V aktuální soudní praxi není pochyb o tom, že soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. Rozsudek pro zmeškání – při splnění zákonem stanovených předpokladů – soud může vydat, ale nemusí (srovnej slovo „může“ uvedené v § 153b odst. 1 o. s. ř.); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá například z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně řízení protahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2353/2017, ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2055/2022, ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1029/2024, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, ze dne 1. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013).
Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud v nálezech ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, či ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12. V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 a § 3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě.
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami žalované – napadené rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř., a protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá, o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu