Plný text
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Výhrady ke splnění poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. spojené s otázkami formulovanými v dovolání pod písmeny a) a e) a podpořené odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudky ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 896/2023, a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2078/2022) vyjadřující se k rozsahu poučovací povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a k důsledkům jejího porušení, nejsou s to přípustnost dovolání založit. Žalobci prosazují, že měli být soudem poučeni o nutnosti označit další důkazy k prokázání svého tvrzení, že strany darovací smlouvy uzavřené 10. 6. 2016 nebyly v dobré víře, že dárce je vlastníkem předmětného pozemku a může ho dále převést; přitom rekapitulují, z čeho nedostatek dobré víry dovozovali v přesvědčení, že své tvrzení o nedobrověrném jednání prokázali (snaha aktérů darovací smlouvy vyhnout se zpětnému převodu předmětného pozemku na stát a udržet ho ve vlastnictví rodiny a snaha obejít ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ zákona o půdě, vědomost žalovaného a jeho otce o skutečnosti, která bránila vydání předmětného pozemku v restituci, tj. o zde situovaných zahrádkách, které měli žalobci od vedlejší účastnice řízení podnajaté a o jejichž převod do vlastnictví požádali). Jak ozřejmil již odvolací soud v napadeném rozhodnutí, v posuzovaném případě nebylo rozhodnutí založeno na závěru o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobců, a proto nebyl důvod pro to, aby soud prvního stupně poučoval žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení nebo označit další důkazy. Nejvyšší soud již v minulosti vyjádřil názor, podle něhož poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř.; takový postup přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). V posuzovaném případě soudy dovodily, že jim provedené důkazy umožňují spolehlivě uzavřít, že žalovaný a jeho otec uzavřeli smlouvu v dobré víře, že tak mohou učinit, tzn. bylo prokázáno, že se nejednalo o účelový převod a snahu žalovaného a jeho otce předejít obnově vlastnického práva státu, nýbrž že šlo o logické vyústění celé situace a všech okolností zahrnujících fakt, že osmdesátiletý otec, kterého žalovaný posledních 25 let v restitučních záležitostech zastupoval, začal mít zdravotní komplikace a správa pozemku se pro něj stala náročná. Nešlo tak o situaci, kdy by účelem poučovací povinnosti bylo zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a neměl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Zákon (žádné ustanovení zákona) pak soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV ÚS 321/2007). Odvolací soud se tudíž při řešení otázky procesního práva, kdy je splněna poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. od v dovolání označených rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil.
Obava dovolatelů, že soud prvního stupně prostřednictvím poskytnutého poučení (kterým byli „přivedeni na procesní scestí“) porušil jejich právo na spravedlivý proces (viz bod e/ dovolání) především nevystihuje způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Pakliže dovolatelé míří na kvalitu poučení soudu, namítají vady řízení. Ty samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
Pod bodem b) dovolání žalobci rekriminují odvolací soud, že se odchýlil od nálezové judikatury Ústavního soudu (konkrétně od jeho nálezu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14), a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1981/2020, nereagoval-li v odůvodnění napadeného rozsudku při posouzení dobré víry žalovaného náležitě na jejich právní argumentaci týkající se právní zásady ignorantia iuris non excusat, kdy namítali, že žalovaný znal faktický stav předmětného pozemku a měl vědět, že je podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě „nevydatelný“, neboť neznalost zákona neomlouvá. Výhrady ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak jako výhrady ke kvalitě poučení soudu (viz shora) nevystihují způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Nadto otázkou, zda zákonný zákaz převodu pozemků dle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě platí (kromě řízení o vydání odňatého pozemku) jak pro soudní řízení o nahrazení projevu vůle, tak i pro navazující převodní smlouvu mezi oprávněnou osobou a třetí osobou a zda tedy převodní smlouva porušující takový zákaz je neplatná, je-li shledáno porušení tohoto zákazu v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu vydaném v řízení o nahrazení projevu vůle, se Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3421/2021, a přijal a odůvodnil již shora zmiňovaný závěr, že obsahem zákonného zákazu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě není obecné omezení převoditelnosti tam uvedených pozemků (jejich částí) na třetí osoby, nýbrž zákaz jejich vydání oprávněným osobám při vypořádání restitučního nároku; v jiných právních vztazích, tj. i ve vztahu mezi oprávněnou osobou, jíž byl pozemek vydán (zřejmě i v rozporu s uvedeným zákazem) na základě pravomocného soudního rozhodnutí (později zrušeného), a třetí osobou, se tento zákaz neuplatní a takové převodní smlouvy nejsou neplatné pro jeho porušení. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že v určitých případech prastará právní zásada ignorantia iuris non excusat musí v moderním státě se složitým právním řádem ustoupit principu legitimní důvěry v přesné a jasné znění aktů orgánů soudní moci, neboť v právním státě platí zásada iura novit curia (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2163/2011).
Pokud jde o otázku formulovanou pod bodem c) dovolání, vycházejí dovolatelé z mylného předpokladu, že odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 482/2021, v němž je dovozeno, že „v případě neexistence ustálené judikatury nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech“, a že „princip právní jistoty vyjádřený v § 13 o. z. neklade na soudy požadavek, aby rozhodovaly obdobně, či dokonce shodně, ve skutkově srovnatelných případech bez dalšího“. V posuzované věci se soudy – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí – necítily být vázány tím, jak otázku dobré víry aktérů darovací smlouvy posoudily soudy v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 25 C 263/2018. Provedly vlastní dokazování a důsledně se zabývaly rozhodnými skutečnostmi. To, že jejich skutkové závěry korespondovaly se skutkovými závěry dovozenými v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 263/2018 odpovídá tomu, že neshledaly žádný rozumný důvod rozhodnout odlišně, než jak rozhodly soudy v paralelním sporu. Všechny soudy tak zůstaly ve shodě, že otec žalovaného a žalovaný uzavřeli darovací smlouvu v dobré víře, že tak učinit mohou. Odkaz dovolatelů na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu je tudíž nepřiléhavý.
Ve vztahu k otázce pod bodem d) dovolání žalobci namítají „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry“, tedy nikoli extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka je s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání se však podává, že nesouhlasí s hodnocením důkazů ohledně dobré víry při uzavření darovací smlouvy z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti, což k přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, nebo ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické. Z toho, že žalobci na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazují svou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.
Žalobci sice v dovolání uvedli, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, avšak proti jeho nákladovým výrokům žádné konkrétní výhrady neuplatnili. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože žalobci nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Za této situace Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výroky o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněny (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu