Plný text
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelkou předkládané dvě právní otázky přípustnost dovolání nezakládají. Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (tak jak je tomu i v tomto případě), přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl).
Pro rozhodnutí odvolacího soudu byl určující právní závěr, podle něhož došlo k promlčení žalovaného nároku podle § 408 obch. zák., neboť promlčecí doba začala běžet dne 2. 4. 2012 a uplynula dne 2. 4. 2022, resp. 4. 4. 2022, jelikož poslední den promlčecí doby připadl na sobotu. Žaloba byla podána až dne 26. 5. 2022, tj. po uplynutí desetileté (objektivní) promlčecí lhůty.
I kdyby bylo dovolání přípustné, žalobkyně přehlíží ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž:
- - ke stavení běhu promlčecí doby dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017),
- je aplikace § 402 až § 407 obch. zák., uvedených v oddílu 4 s názvem Stavení a přetržení promlčecí doby, výslovně vyloučena § 408 odst. 1 obch. zák., jenž stanoví konec obecné promlčecí doby „bez ohledu na jiná ustanovení“ obchodního zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007),
- ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, „zakazuje“ v tomto řízení uplatnit námitku promlčení (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněném pod číslem 21/2014 Sb. rozh. obč.),
- se závěry, jež přijal v rozsudku ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2007, pod číslem 41, se pojí (právě jen) s během jiných dob, než je objektivní desetiletá promlčecí doba uvedená v § 408 obch. zák.,
- bez zřetele k tomu, zda běh obecné (ve smyslu ustanovení § 397 obch. zák. zásadně čtyřleté) promlčecí doby stavěl úkon učiněný v souladu s ustanovením § 402 obch. zák., nebo zda (případně) došlo k prodloužení této promlčecí doby písemným prohlášením dlužníka (§ 401 obch. zák.), anebo zda tato promlčecí doba začala znovu běžet od písemného uznání závazku dlužníkem (§ 407 obch. zák.), na běh maximální délky promlčecí doby podle ustanovení § 408 obch. zák. tyto skutečnosti nemají žádného vlivu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020),
- ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1912/2021),
- uplatnil-li věřitel včas (ve lhůtě uvedené v ustanovení § 397 obch. zák.) své právo u soudu, měla tato skutečnost za následek, že promlčecí doba (po dobu tohoto řízení) „přestala běžet“, avšak pouze po dobu deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; po uplynutí doby deseti let působí pouze „zákaz“ uplatnit námitku promlčení (§ 408 odst. 1 obch. zák. – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3657/2022),
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání výslovně uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladového výroku, ve vztahu k němu však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Václav Duda
předseda senátu