Plný text
33 Cdo 3267/2025-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Chytrý nájem s.r.o., se sídlem v Chotíkově 479, identifikační číslo osoby 29158958, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, proti žalovaným 1) P. K. a 2) M. K., oběma zastoupeným JUDr. Zbyškem Kordačem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení směnečné sumy 290 960 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 29/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 12 Cmo 85/2025-435, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 235,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zbyška Kordače, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2025, č. j. 41 Cm 29/2022-366, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně zaplatili směnečný peníz ve výši 290 960 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 12 Cmo 85/2025-435, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně (věřitelka) uzavřela s žalovanými (dlužníky) dne 20. 2. 2019 smlouvu o půjčce č. 6421801, kterou se zavázala poskytnout jim půjčku ve výši 170 000 Kč, účelově vázanou na financování zálohy podle smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi společností Ekonomické stavby s.r.o. (dále jen „ES“) jako budoucím zhotovitelem a žalovanými jako budoucími objednateli. Účastníci se dohodli, že částka 170 000 Kč bude poskytnuta přímo společnosti ES do třiceti dnů ode dne podpisu smlouvy o půjčce. Žalovaní se zavázali půjčku splatit žalobkyni nejpozději do 23. 4. 2019. Pro případ prodlení s vrácením půjčky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny dlužné půjčky. K zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce vystavili žalovaní blankosměnku s doložkou nikoliv na řad žalobkyně a dohodli se na podmínkách doplnění úmyslně vynechaných údajů (údajů o splatnosti a výši směnečného peníze). Protože se žalovaní dostali do prodlení se splacením půjčky, žalobkyně využila udělené vyplňovací oprávnění a doplnila do blankosměnky chybějící údaje. Soudy spornou směnku posoudily jako platnou. Odvolací soud v předchozím rozhodnutí ve věci (viz usnesení ze dne 19. 11. 2024, č. j. 12 Cmo 132/2023-332), přijal závěr, že smlouva o půjčce je smlouvou o spotřebitelském úvěru účelově určeném k výstavbě nemovité věci (smlouvou o spotřebitelském úvěru na bydlení) podle § 2 odst. 2 písm. b), bod 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), a to smlouvou úplatnou, neboť sjednaná smluvní pokuta byla fakticky skrytým úrokem. Proto bylo třeba smlouvu o půjčce posoudit podle všech ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. ukládá poskytovateli úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, tj. povinnost posoudit schopnost spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet. Sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost úvěrové smlouvy. Žalovaní o svých poměrech (majetkových a výdělkových) poskytli neúplné údaje, které žalobkyni neumožňovaly dovodit, že jsou schopni dostát závazkům ze smlouvy o půjčce, natož ve sjednané lhůtě splatnosti. Šlo o údaje nedoložené (absentovalo potvrzení zaměstnavatele o výši tvrzených příjmů, nebyly doloženy smlouvy, z nichž vyplývala povinnost žalovaných splácet tvrzené splátky v tvrzené výši) a neaktuální (údaje ve finančním dotazníku byly relevantní ke dni jeho vyplnění, tj. ke dni 25. 7. 2018, přičemž k posouzení úvěruschopnosti žalovaných mělo dojít před poskytnutím půjčky, tj. před dnem 20. 2. 2019). Žalobkyně nepožadovala informace o dalších výdajích, které žalovaní museli nutně mít (výdaje spojené s úhradou nákladů na bydlení, stravu, ošacení apod.). Stejně tak si od nich nevyžádala výpisy z běžných účtů, které by jí mohly poskytnout komplexnější obraz o měsíčních příjmech a výdajích žalovaných, včetně zůstatků na účtech, z nichž by případně mohl být závazek ze smlouvy o půjčce ke dni splatnosti uhrazen. Vyšla-li žalobkyně z neúplných a nedoložených informací žalovaných obsažených v neaktuálním finančním dotazníku, je závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaných s odbornou péčí, v důsledku čehož je smlouva o půjčce neplatná, správný. Zajišťovala-li sporná směnka pohledávku z neplatné smlouvy, nelze plnění z ní, byť jde o směnku platnou, přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku, zda žalobkyně jako věřitelka mohla předpokládat, že se dlužník (spotřebitel) nevyhnutelně dostane do prodlení s vrácením půjčky, a tedy, zda je smluvní pokuta defacto skrytý úrok či nikoliv, a zda je smlouva o půjčce platná či nikoliv, když objektivně existovaly možnosti půjčku řádně a včas splatit. Odvolací soud se přitom měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. II.ÚS 2095/14.
Žalovaní navrhli dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobkyně svou dovolací argumentaci ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaných staví na vlastní skutkové verzi, neboť podle jejího přesvědčení v době uzavření smlouvy o půjčce existovaly objektivní skutečnosti, na jejichž základě mohl soud učinit závěr o schopnosti žalovaných úvěr splatit. Posouzení jejich úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy bylo provedeno dostatečně. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaných vycházela pouze z neúplných a nedoložených informací poskytnutých žalovanými v časově neaktuálním finančním dotazníku, v důsledku čehož nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti s odbornou péčí. Platí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu.
Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pak je nutné konstatovat, že dané rozhodnutí na nyní řešenou věc nedopadá. V citovaném rozhodnutí totiž byla řešena otázka posouzení úvěruschopnosti spotřebitele za situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru, k tomu však v nyní posuzované věci nedošlo. Rovněž není přiléhavý odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. II.ÚS 2095/14, který se týká posuzování platnosti smlouvy o smlouvě budoucí a výkladu smluvních ujednání.
Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval postupem řádného zkoumání úvěruschopnosti budoucího dlužníka, přičemž přijal a odůvodnil závěr, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
Promítnuto do poměrů nyní projednávané věci, lze tedy uzavřít, že odvolací soud otázku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu