Plný text
33 Cdo 329/2025-542
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Jarmily Křivákové, se sídlem v Salaši 152, identifikační číslo 03276767, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované ISTA CORPORATION, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, identifikační číslo 24830933, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 32/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2024, č. j. 36 Co 284/2023-484, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 975,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Běliny, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím, která měla představovat její odměnu za měsíce březen a duben 2019, vždy v rozsahu měsíční částky 350 000 Kč. Tvrdila, že účastnice uzavřely dne 11. 12. 2016 smlouvu o spolupráci (multilevel marketingu) při prodeji kosmetických produktů značky TianDe. Žalobkyni byl dne 3. 12. 2018 zamezen přístup do on-line systému žalované, a tím jí byla znemožněna další činnost a též dosažení odměn za měsíce březen a duben 2019, neboť jejich výše byla závislá na výsledcích prodejů celé distribuční struktury vybudované žalobkyní.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 12 C 32/2022-431, žalobu zamítl. Po provedeném dokazování uzavřel, že nebylo prokázáno, že by účastnice řízení v předmětném období uzavřely v jakékoliv formě smlouvu o spolupráci.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 36 Co 284/2023-484, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že v řízení nebylo prokázáno uzavření (v jakékoliv formě) smlouvy o spolupráci mezi účastnicemi řízení. Konstruuje-li žalobkyně své právo na zaplacení sporné částky jako nárok na obvyklou provizi z obvyklých (tedy neurčitých) prodejů zboží, u nichž nebylo prokázáno, že byly uskutečněny, ani to, že zboží patřilo žalované, na základě „nezdokumentovaných vztahů k žalované (či k jiným článkům distribuční soustavy)“, nemůže očekávat vyhovění své žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na „vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a některé z otázek hmotného a procesního práva mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak nebo tyto dovolací soud dosud neřešil.“ Dovolacímu přezkumu předkládá následující otázky:
1) Zda smlouva o multilevel marketingu mohla být účastnicemi řízení uzavřena i ústně?
2) Zda smlouva mohla být uzavřena prostřednictvím registrovaného distributora bez výslovného písemného zmocnění?
3) Neprovedení důkazů navržených dovolatelkou, a to obsahu webinářů a výslechů svědků, kdy většina z těchto svědků rovněž působila jako registrovaní distributoři žalované, a rovněž výslech dovolatelky.
4) Nepřenesení důkazního břemene na stranu žalované z důvodu informačního deficitu na straně žalobkyně.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl).
Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyly určující (rozhodující) dovoláním vymezené otázky ad 1) a ad 2). Na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a proto pro jejich řešení nemůže být dovolání přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy jak v písemné či ústní formě ani konkludentně.
Nadto požadavek dovolatelky, aby dovolací soud jinak vyřešil právní otázky uzavření smlouvy účastnicemi, než jak je vyřešil odvolací soud, tedy aby „vyřešená právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které je dostupné veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí z něho být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit výhrady dovolatelky vůči postupu odvolacího soudu, který neprovedl jí navržené důkazy, a nepřenesl důkazní břemeno na žalovanou (v rámci tzv. vysvětlovací povinnosti strany sporu nezatížené důkazním břemenem) co do tvrzení, kdo byl majitelem účtů, na které byly vypláceny finanční prostředky, jaký počet bodů „struktura“ žalobkyně v daném období vyprodukovala, jak „struktura“ žalobkyně v daném období vypadala a jakými osobami byla tvořena.
Těmito argumenty žalobkyně ve skutečnosti namítá existenci vad řízení. Ty však samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jimi není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015); k vadám řízení přihlédne dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, platí, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. V kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 1. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu