Plný text
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nelze přisvědčit dovolatelce, že se odvolací soud při řešení otázky stanovení počátku běhu promlčecí doby v posuzovaném případě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudcích ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, popř. v předchozí judikatuře reprezentované rozsudkem ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1964. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích shodně dovozuje, že je-li doba splnění dluhu ponechána na vůli věřitele (jako je tomu v nyní posuzované věci), pak může věřitel určit dobu splnění dluhu tím, že vyzve dlužníka k jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění. Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou takové okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu.
Odvolací soud v posuzované věci dovodil, že účastnice uzavřely mandátní smlouvu upravenou § 566 a násl. obch. zák. Tento závěr nebyl v dovolání zpochybněn. V souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2014), odvolací soud konstatoval, že je-li splatnost pohledávky závislá na výzvu věřitele k plnění, ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. se při určení začátku běhu promlčecí doby závazku neuplatní. Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 odst. 1 obch. zák. tak nemohla uplynout ani v případě, kdy započala plynout dnem následujícím po vypovězení plné moci (dnem vzniku práva na plnění), ale ani kdyby splatnost závazku nastala až dnem následujícím po výzvě žalobkyně k plnění (dnem splatnosti závazku).
Dovolatelka pomíjí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu právo na zaplacení odměny advokátovi vzniká tam, kde nebyla uzavřena dohoda o odměně, provedením úkonu právní služby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009), tj. splněním příkazu, a před splněním příkazu vzniká zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb v souvislosti s ukončením zastoupení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3945/2017, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2874/2007). Právo na odměnu nevzniká až vyúčtováním odměny, vyúčtování odměny je předpokladem splatnosti odměny (srov. již výše uvedený rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2874/2007). Okolnost, kdy advokát – při absenci jiného určení doby plnění – vyzve klienta k zaplacení odměny a učiní ji tak splatnou, není z hlediska promlčení určující. Promlčecí doba totiž začne běžet již den poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo, protože tímto dnem mohl advokát své právo vykonat, tj. odůvodněně je uplatnit žalobou u soudu, přičemž právo na odměnu advokátovi vzniklo zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011). Názor dovolatelky, že při stanovení počátku promlčecí doby je nutno vycházet z okamžiku, kdy žalobkyně provedla jednotlivé právní úkony v soudních řízeních a nikoli z okamžiku skončení právního zastoupení, není správný.
V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že o tom, že ji žalovaná vypověděla plnou moc, která ji opravňovala k zastupování v předmětných řízeních, se žalobkyně dozvěděla (prokazatelně) 2. 6. 2016, načež 27. 10. 2017 žalobkyně žalované poskytnuté právní služby fakturovala, a protože žalovaná fakturovanou částku neuhradila, podala žalobkyně 24. 5. 2019 v této věci žalobu. Jestliže za daných okolností odvolací soud dospěl k závěru, že okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby byl okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o výpovědi plné moci ze strany dovolatelky a tedy čtyřletá promlčecí doba v okamžiku podání žaloby (tj. ke dni 24. 5. 2019) neuplynula, postupoval v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí, jelikož právo na odměnu (právo na plnění) vzniklo žalobkyni až okamžikem ukončení právního vztahu (který v dané věci nastal vypovězením plné moci), nikoli okamžikem provedení jednotlivých úkonů právní služby.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu