Plný text
33 Cdo 3457/2024-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně K. S., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti žalované Znalecká a poradenská kancelář s.r.o., se sídlem v Praze 1, Karmelitská 379/18, identifikační číslo osoby 28478134, zastoupená Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova 1217/2b, o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 108/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 29 Co 187/2024-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.826 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaná (dále též „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o. s. ř.“); o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Přes rozsáhlost svého dovolání, představujícího v podstatě jen polemiku s tím, jak ve věci postupoval a rozhodl odvolací soud, dovolatelka formuluje tři dovolací otázky, a to:
a) zda při konkurenci právních norem podle § 574 o. z. a § 2021 o. z. (podle návěstí této pokládané otázky jde správně o § 2051 o. z.) má přednost výklad shledávající ujednání o smluvní pokutě za neplatné právní jednání před moderací nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty,
b) zda ujednání o smluvní pokutě lze posuzovat izolovaně od protiprávního jednání druhého z kontrahentů před uzavřením smlouvy v situaci, kdy uzavření smlouvy s touto pokutou tento protiprávní stav napravuje,
c) zda zjevný nepoměr mezi právy a povinnostmi smluvních stran ve spotřebitelském závazku je dán jen tím, že smluvní pokutou je utvrzen závazek spotřebitele.
„[P]řípustnost dovolání (…) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,“ přičemž ve vztahu k žádné z nich individuálně nevymezuje, o jaký případ přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jde, tzn. který z předpokladů „rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“ či „dosud neřešené právní otázky“ je u té které z nich naplněn. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. K přípustnosti dovolání nestačí ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Argumentuje-li dovolatelka odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, či ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/2017, tím, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, nelze než dodat, že přípustnost dovolání tato námitka nezakládá, neboť porušení práva účastníka na spravedlivý proces může sice v dovolacím řízení obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod, avšak jen tehdy, pokud se odvolací soud dopustil natolik zásadního procesního pochybení, v něm je třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatelka odvolacímu soudu procesní pochybení nevytkla (rekriminuje ho pouze z nesprávného právního posouzení věci). Výtka, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, nezaloží přípustnost dovolání ani v kontextu závěru Ústavního soudu (viz stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), podle něhož je třeba, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Dovolatelka totiž neformulovala žádnou právní otázku, která by se vztahovala k ochraně základních práv a svobod a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu v obdobné věci ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 138/2021).
Výhradou, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, dovolatelka nenapadá žádný závěr odvolacího soudu, jež by vyplýval z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ostatně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nutno poznamenat, že v nyní posuzovaném věci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu poskytuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovanému jako R 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož [M]ěřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Nejvyšší soud neshledal, že by odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nebylo ve smyslu dovolatelkou vznášených výhrad dostatečné.
Namítá-li dovolatelka nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nedostatečnost jeho skutkových zjištění, namítá tím vady řízení; ty nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Námitkami proti hodnocení důkazů se dovolatelka snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazu je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu