Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně BSpb s.r.o., se sídlem v Příbrami, Žižkova 708 (identifikační číslo osoby 074 42 483), zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze, Nádražní 58/110, proti žalovaným 1) D. L., zastoupenému Mgr. Janem Prihodou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, a 2) J. S., o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 103/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 21 Co 251/2023-523, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 21 Co 251/2023-523, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 7. 2023, č. j. 51 C 103/2018-437, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se po žalovaných domáhá zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku půjčky.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 7. 2019, č. j. 51 C 103/2018-104, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení 1 500 000 Kč se 4% úrokem ročně z této částky od 1. 9. 2017 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 98 100 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 21 Co 95/2020-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2021, č. j. 33 Cdo 1515/2021-243, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Uzavřel, že soudy pochybily, jestliže poměřovaly právní vztah ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. 11. 2012, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V dovolání uplatněnými námitkami se nezabýval.
Rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 21 Co 251/2023-523, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne 27. 7. 2023, č. j. 51 C 103/2018-437, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu (opět) zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 202 650 Kč a žalované 54 450 Kč; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že P. P. (věřitel) uzavřel dne 1. 11. 2012 s žalovanými (dlužníky) smlouvu o půjčce, na jejímž základě jim poskytl (bezhotovostně) 3 000 000 Kč, přičemž dlužníci se zavázali tuto půjčku věřiteli společně a nerozdílně vrátit do 31. 10. 2013 spolu se sjednanými čtyřprocentními úroky; pro případ prodlení dlužníků s vrácením půjčky byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,03 % denně z dlužné částky. Smlouvou o zřízení zástavního práva z 1. 11. 2012 byl závazek dlužníků vrátit půjčku zajištěn zástavním právem k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „nemovitosti“) ve vlastnictví žalované. Původní splatnost dluhu (k 31. 10. 2013) byla dodatky ke smlouvě o půjčce postupně prodloužena do 31. 8. 2017. Žalovaní jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno 5. 4. 2017. Žalovaná měla s věřitelem po určitou dobu blízký vztah, který byl ukončen předtím, než vstoupila do manželství s žalovaným. Osobní a finanční vztahy žalovaných byly během trvání smluvního vztahu s věřitelem komplikované, žalovaní měli několik bankovních účtů, na nichž docházelo k častému převodu vysokého objemu finančních prostředků, k transakcím ve prospěch druhého či výběrům hotovosti. Dne 11. 5. 2017 žalovaný věřiteli P. vrátil 1 500 000 Kč spolu s příslušenstvím z této částky. Věřitel žalovaného dne 9. 10. 2017 vyzval, aby mu do 16. 10. 2017 zaplatil zbývající část dluhu ve výši 1 500 000 Kč s úroky ve výši 4 % p. a. z této částky od 1. 9. 2017 a požádal o zaplacení úroků z prodlení od 1. 9. 2017 a smluvní pokuty ve výši 0,03 % denně od 1. 10. 2017 do 9. 10. 2017 (17 550 Kč); současně potvrdil, že od žalovaného již obdržel 1 500 000 Kč s příslušnými smluvními úroky. Dne 13. 10. 2017 nabídla společnost Cash Collectors a. s. věřiteli, že závazek žalovaných převezme, s čímž věřitel nesouhlasil. Stejně tak odmítl nabídku této společnosti, aby jí pohledávku za žalovanými postoupil a nesouhlasil ani se splátkovým kalendářem pro žalovaného. Dne 9. 11. 2017 věřitel pohledávku za žalovanými postoupil za úplatu 1 532 000 Kč společnosti AGROBIO Mlýny, s.r.o., jejíž jedinou společnicí a jednatelkou byla v té době žalovaná. Žalovaná v této souvislosti zastavila své nemovitosti ve prospěch M. D., která jí poskytla půjčku (zástavní právo bylo zřízeno k 10. 11. 2017 a zajišťovalo pohledávku ve výši 2 000 000 Kč). Dne 15. 11. 2017 zaslala žalovaná na účet společnosti AGROBIO Mlýny, s.r.o. částku 1 400 000 Kč, uvedená společnost dne 16. 11. 2017 složila do advokátní úschovy částku 1 532 000 Kč a tato částka byla 24. 11. 2017 z advokátní úschovy odeslána na účet postupitele (původního věřitele P. P.). Zástavní právo k zajištění půjčky z 1. 11. 2012 bylo 15. 12. 2017 vymazáno z katastru nemovitostí na základě vzdání se práva věřitele, resp. nejprve bylo převedeno z věřitele na právní předchůdkyni žalobkyně, která se pak dohodou s žalovanou jako zástavní dlužnicí vzdala tohoto zástavního práva a potvrdila jeho zánik. Předžalobní výzvou ze dne 2. 2. 2018 byl žalovaný vyzván k zaplacení 1 500 000 Kč se čtyřprocentními úroky a k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,03 % denně z částky 1 500 000 Kč od 1. 9. 2017 do zaplacení. V průběhu řízení dne 5. 8. 2020 společnost AGROBIO Mlýny, s.r.o. postoupila za úplatu žalovanou pohledávku žalobkyni a postoupení pohledávky oznámila žalovanému.
Odvolací soud v intencích závěrů dovozených v rozsudku ze dne 25. 8. 2021, jímž Nejvyšší soud jeho předchozí rozsudek ze dne 13. 1. 2021 (jakož i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 7. 2019) zrušil, poměřoval věc zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smyslem smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené 9. 11. 2017, kterou iniciovala žalovaná, a záměrem jejích účastníků, tj. věřitele a právní předchůdkyně žalobkyně (AGROBIO Mlýny, s.r.o.), bylo obcházení zákona v důsledku „nemravného“ jednání žalované, která využila institut postoupení pohledávky k vypořádání majetkových vztahů s žalovaným, jenž podle ní zkonzumoval celou půjčku. Neuvěřil žalované, že motivem k uzavření zmíněné postupní smlouvy byla pouze ochrana jejích nemovitostí; ty totiž žalovaná posléze opět zastavila, a to ve prospěch osoby, která jí půjčila 2 000 000 Kč. Ačkoli žalované nic nebránilo, aby tyto finanční prostředky použila na doplacení půjčky, kterou jí a žalovanému poskytl P., byla těmito finančními prostředky uhrazena cena za pohledávku, kterou P. postoupil společnosti AGROBIO Mlýny, s.r.o., kterou žalovaná vlastnila. Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou 9. 11. 2017 tak mělo být dosaženo sice zdánlivě dovoleného, avšak právní normou nepředvídaného a nežádoucího výsledku – aby to byl žalovaný, kdo uhradí i zbývající část půjčky, kterou žalovaným poskytl P. (aby AGROBIO Mlýny, s.r.o. mohla doplacení půjčky požadovat po žalovaném). Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená 1. 11. 2012 je proto podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná a neplatný je i právní úkon oznámení postoupení pohledávky z 24. 11. 2017 sledující stejný účel jako postupní smlouva. Je-li neplatná smlouva o postoupení pohledávky z 9. 11. 2017, nemohlo dojít k dalšímu postoupení pohledávky ze společnosti AGROBIO Mlýny s.r.o. na žalobkyni dne 5. 8. 2020, neboť nikdo nemůže převést více práv či oprávnění, než jaká svědčila postupiteli (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4036/2019). Počínání právní předchůdkyně žalobkyně (tj. společnosti AGROBIO Mlýny, s.r.o.), které bylo ve shodě s jednáním žalované, odvolací soud současně posoudil „s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1772/2004“, jehož závěry shledal na posuzovanou věc aplikovatelnými, jako odporující dobrým mravům s přihlédnutím k tomu, že díky smlouvě o postoupení pohledávky z 9. 11. 2017 by žalovaný fakticky zaplatil zbývající část půjčky ve prospěch obchodní společnosti ovládané žalovanou; v jeho právním postavení by tak došlo k znevýhodnění (§ 511 odst. 3 obč. zák.). Na podkladě uvedeného uzavřel, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí je založeno na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Nesprávným shledává především závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené 9. 11. 2017 pro obcházení zákona a pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.); úvahy odvolacího soudu v tomto směru považuje za „zjevně nepřiměřené ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4065/2014“, od něhož se odvolací soud podle ní odchýlil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1308/2016 prosazuje, že rozhodnutím odvolacího soudu „došlo k znehodnocení předmětné pohledávky, která se stala nevymahatelnou a bezcennou, což zakládá rozpor s čl. 10 Listiny práv a svobod“. Podle dovolatelky soudy postupovaly také v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, jestliže se odmítly zabývat její námitkou, že půjčku fakticky zkonzumoval žalovaný, resp. považovaly-li takové případné zjištění za irelevantní. Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, z něhož se podává, že dlužník nemá vůči postupníkovi k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení smlouvy; připomíná, že výjimka, při které toto rozhodnutí námitku neplatnosti připouští, nebyla v posuzovaném případě splněna, jelikož ke změně či zhoršení právního postavení žalovaného ani žalované nedošlo, ani dojít nemohlo (resp. nebylo to prokázáno). K námitce, že neplatné a neúčinné není ani oznámení o postoupení pohledávky, dovolatelka nepřipíná žádnou argumentaci.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. (§ 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné, protože se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2017, sp. zn 30 Cdo 5799/2016, odkazující na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II ÚS 119/2001, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 47, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99) uzavřel-li, že postoupením pohledávky z věřitele P. P. na právní předchůdkyni žalobkyně (tj. AGROBIO Mlýny s.r.o.) došlo k obcházení zákona, a to v důsledku jednání žalované směřujícímu k znevýhodnění právního postavení žalovaného ve smyslu § 511 odst. 3 obč. zák. a odporujícímu tak dobrým mravům.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně není ve věci o zaplacení částky 1 500 000 Kč (s příslušenstvím) z titulu nedoplatku půjčky, kterou podle smlouvy uzavřené 1. 11. 2012 poskytl žalovaným P. P., aktivně legitimována. Prejudiciálně dovodil, že smlouva z 9. 11. 2017, kterou věřitel P. P. svou pohledávku ze smlouvy o půjčce postoupil společnosti AGROBIO Mlýny s.r.o., jejíž jedinou společnicí a jednatelkou byla v té době žalovaná (solidární spoludlužnice), je neplatná pro obcházení zákona a že žalobou uplatněná pohledávka tudíž nemohla být dále společností AGROBIO Mlýny s.r.o. postoupena smlouvou z 5. 8. 2020 žalobkyni, neboť nikdo nemůže převést více práv či oprávnění, než jaká svědčila postupiteli. Tyto závěry, jak bude níže rozvedeno, neobstojí.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 511 obč. zák., jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne (odst.1). Není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné (odst. 2). Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů (odst. 3).
Přestože dovolatelka ve vztahu k prejudiciální otázce, jejíž řešení bylo významné pro posouzení věci z hlediska její aktivní věcné legitimace, nevymezila pregnantně přípustnost dovolání, vyšel Nejvyšší soud z obsahu dovolání, z něhož lze tento údaj spolehlivě dovodit. Respektoval tak názor Ústavního soudu, že obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) jsou při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive k právu na přístup k soudu; jinak dochází k porušení práva dotčených účastníků zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že právní úkon již ze samotné podstaty nemůže být shledán podle § 39 obč. zák. neplatným kumulativně pro rozpor se zákonem nebo jeho obcházení a pro rozpor s dobrými mravy. Neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy je subsidiární kategorií, jíž je na místě se zabývat až pokud nelze dovodit neplatnost pro rozpor se zákonem, popř. jeho obcházení. Odvolací soud s připomenutím judikatury vyjadřující se k pojetí „obcházení zákona“ (§ 39 obč. zák.), staví svůj závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené 9. 11. 2017 primárně na argumentaci, že touto smlouvou došlo jejími účastníky k obcházení zákona, přičemž současně uvádí, že se tak stalo v důsledku jednání žalované, které koliduje s dobrými mravy. Z toho lze usuzovat, že korektivem dobrých mravů odvolací soud poměřoval pouze chování (postup) žalované, která sice uzavření smlouvy iniciovala, avšak nebyla smluvní stranou (smlouvu s postupitelem uzavřela obchodní společnost, kterou žalovaná vlastnila). Odvolací soud v rozhodnutí nespecifikuje, jaké konkrétní zákonné ustanovení mělo být posuzovaným právním úkonem obcházeno, či v čem by právní předchůdkyní žalobkyně prezumovaný výsledek (že jí žalovaný uhradí pohledávku z půjčky v plné výši) měl být „nepředvídaný či nežádoucí“, obcházení zákona účastníky postupní smlouvy spojuje s počínáním žalované a přisvědčuje soudu prvního stupně, že její jednání „odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a to s přihlédnutím k tomu, že na základě posuzované postupní smlouvy by žalovaný fakticky zaplatil zbývající část půjčky ve prospěch společnosti ovládané žalovanou a v jeho právním postavení by tak došlo k znevýhodnění (§ 511 odst. 3 obč. zák.)“. Odvolací soud zcela pominul, že ve smlouvě o půjčce se žalovaní (dlužníci) zavázali vrátit půjčený finanční obnos věřiteli společně a nerozdílně, což má ten důsledek, že (kterýkoli) věřitel je oprávněn v souladu s § 511 odst. 1 obč. zák. požadovat vrácení celé půjčky po kterémkoli z dlužníků. Postoupení pohledávky ze smlouvy o půjčce na této zásadě nic nemění a požadovat zaplacení nedoplatku půjčky právě po žalovaném tak mohl každý subjekt, jemuž byla pohledávka ze smlouvy o půjčce postoupena. Právní postavení žalovaného se tudíž postoupením pohledávky společnosti AGROBIO Mlýny s.r.o. - byť v té době byla její jedinou společnicí a jednatelkou žalovaná (solidární spoludlužnice) - oproti stavu před uzavřením smlouvy z 9. 11. 2017 nezměnilo (nezhoršilo) a nezměnilo (nezlepšilo) se tím ani právní postavení žalované, neboť pokud žalovaný vrátí půjčku v plné výši (uhradí celou pohledávku ze smlouvy o půjčce), vzniká mu vůči žalované coby solidární spoludlužnici regresní nárok podle § 511 odst. 2 a 3 obč. zák. Lze uzavřít, že postoupením pohledávky ze smlouvy o půjčce nemohlo dojít ke zvýhodnění nebo znevýhodnění žádného ze solidárních dlužníků a uzavření smlouvy dne 9. 11. 2017 nemohlo, jak nesprávně dovodil odvolací soud, znamenat postup směřující k dosažení výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího, který by znamenal obcházení zákona. Podpořil-li odvolací soud svou argumentaci v tomto směru odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, jednalo se o odkaz nepřiléhavý, neboť v citovaném rozhodnutí byl posuzován případ faktického sjednání propadné zástavy, jímž měl být vyloučen zákonem stanovený postup při uspokojení zástavního věřitele ze zástavy (tedy případ skutkově zcela odlišný).
Zmiňuje-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí § 3 odst. 1 obč. zák., nepoměřuje jím (jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí) výkon práva postupitele, nýbrž postup žalované, která nebyla stranou posuzovaného právního úkonu postoupení pohledávky (pouze ho – jak dovodil odvolací soud – iniciovala). Samu smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou dne 9. 11. 2017 odvolací soud posuzoval podle § 39 obč. zák. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že výsledkem aplikace ustanovení § 39 obč. zák. je konstatování, že právní úkon je absolutně neplatný, kdežto § 3 odst. 1 obč. zák. dopadá na výkon existujícího práva v rozporu s dobrými mravy a výsledkem jeho aplikace je odepření právní ochrany, aniž by se tím měnilo něco na samotné existenci tohoto práva. V praxi rozpor s dobrými mravy znamená, že jde o případy, kdy výkon práva sice formálně neodporuje zákonu, tj. není neplatný (§ 39 obč. zák.), ocitá se však v rozporu s dobrými mravy (viz ŠVESTKA, Jiří. § 3 [Výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů; zásada prevence]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 67, marg. č. 11.)
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, Nejvyšší soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a jelikož se kasační důvody vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí ve věci se soud prvního stupně bude znovu zabývat otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 11. 2017 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 11. 2017 a na ni navazující otázkou věcné legitimace účastníků sporu při zohlednění závazného právního názoru dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu